Psychický stav ruského vůdce Putina je v současnosti středem zájmu psychiatrů i politiků celého světa. Jeho vlastnostmi však v menší míře disponují i mnozí politici demokratických zemí.
Během setkání ruské a německé vlády roku 2006 se tehdejší německá kancléřka Angela Merkel marně snažila ruského prezidenta Vladimira Putina přesvědčit, že se svými ministry by měl jednat s respektem, nikoli s pohrdáním. Narazila na naprosté nepochopení. Putinovo pohrdání se týkalo každého, koho vnímal jako slabšího, než je on sám. O patnáct let později už se to netýká jen ministrů jeho vlády, ale patrně většiny světa, včetně lídrů západních zemí, kteří se mu jeví jako slabí a zženštilí. Přičemž jako slabost vnímá i respektování zákonů, mezinárodních úmluv a lidských práv.
TIP NA VIDEO: Život a kariéra Vladimira Putina. Jak se ruský vůdce dostal k moci?
Snažit se diagnostikovat duševní zdraví politiků a interpretovat jejich chování z psychologického hlediska je vždy riskantní. V případě ruského vůdce se o to přesto mnozí v posledních týdnech pokoušejí. Množí se spekulace o tom, že Putinovo chování se změnilo, že útok na Ukrajinu je výsledkem ztráty kontaktu s realitou – zkrátka že Rusko je v rukou šílence. Jediné, co můžeme říci s jistotou, je, že Putinův mozek byl po mnoho let vystaven vlivu obrovské, absolutní, nikým nekontrolované moci. Vědecké studie již v minulosti dokázaly, že lidský mozek se pod vlivem moci neurologicky mění. Jeho držitel sám sebe utvrzuje v tom, že moc, kterou drží v rukou, je oprávněná. Tato moc jej zároveň činí slepým k riziku, vysoce egocentrickým a neschopným sebereflexe. Jiné lidi vidí jako neživé objekty, pouhé nástroje svých cílů – a vnějším vyjádřením tohoto náhledu je právě pohrdání.
Já jsem Rusko
Můžeme se tedy shodnout na tom, že Putin se prostě zbláznil? Ne, tak jednoduché to není. Rebekah Koffler, bývalá analytička amerických tajných služeb, tvrdí, že psychiatři, kteří rozebírají Putinovo duševní zdraví, dospěli k závěru, že je to jen typický autoritářský politik. Daleko větší roli podle ní hrají ruské kulturní normy, které jsou odlišné od těch západních: „Jeho logika není logikou západních politiků. Jeho jednání odráží ruské standardy chování. Ruský způsob vedení války je velmi odlišný, oběti na životech z řad vojáků i civilistů je příliš nezajímají, daleko větší důraz kladou na dokončení mise, tedy eliminování protivníka všemi dostupnými prostředky.“
I další politologové a psychologové se shodují, že Putinovy motivace a postupy nejsou racionální, což ale zároveň nemusí být známkou duševní poruchy. Už ve svém životopisu o sobě říká: „Považuji za svou svatou povinnost spojit ruský lid, sjednotit občany ve znamení jasných cílů a každý den, každou minutu mít na paměti, že máme jednu vlast, jeden lid a jednu budoucnost.“ Z jeho slov mrazí, zaznívá v nich ozvěna skandování zfanatizovaných Hitlerových davů. Putin se nijak netají tím, že za své historické poslání považuje navrátit Rusku jeho bývalou slávu, což znamená také dobýt mu zpátky ztracená území, na něž má podle něj historický nárok. Nynější válka na Ukrajině nemá rozumem pochopitelné motivy. A Putinovi ani Rusku se nemusí z pohledu zisků a ztrát „vyplatit“, protože jde o mytické završení jeho životního díla; tažení, k němuž se domnívá být předurčen.
Líbí, nelíbí – vydrž, krásko
Ale zpátky na zem. Podle Ziva Cohena, forenzního psychiatra z Cornell University, je Vladimir Putin ukázkovým příkladem vůdce psychopata, který vysoce skóruje ve všech třech kategoriích, jež signalizují asociální poruchu osobnosti: agresivitě, narcismu a nedostatku empatie. Je nutno zdůraznit, že psychopatie není duševní porucha, její nositel si je dobře vědom následků svého jednání a je za ně plně odpovědný.
„Putin není blázen,“ říká Ziv Cohen. „Je to kalkulující, manipulativní osobnost. Na lidi se dívá jako na prostředky k dosažení svých cílů. Nelze s ním uzavírat dohody. Jediné, na co reaguje, je síla, uvěřitelná hrozba větší silou, než je ta jeho.“ I Ziv Cohen souhlasí s domněnkou, že se Putin identifikuje s Ruskem jako takovým a stejně jako mnoho narcistních psychopatů má grandiózní vidění sebe samého.
Zároveň však není nic jiného než primitivní násilník. Už léta si sice buduje image alfa samce s nadpřirozenými schopnostmi – do půl těla nahý krotí divoké koně, jezdí na medvědím hřbetu, nachází archeologické vzácnosti v krymských vodách nebo na rogalu ukazuje směr hejnu jeřábů. Chce být viděn jako silný a mužný, na rozdíl od opravdového alfa samce ale není ochranitelem slabších, jedná z pozice síly bez empatie. Stačí vzpomenout na jeho únorový telefonický rozhovor s Emmanuelem Macronem, kdy žoviálně zavtipkoval o znásilnění citací z textu písně Šípková Růženka v rakvi ruské skupiny Rudá plíseň. „Líbí, nelíbí – vydrž, krásko,“ prohodil na adresu Ukrajiny.
Vlastnosti dokonalého lídra
Psychologické výzkumy opakovaně prokázaly, že mezi lídry v byznysu i v politice je výskyt psychopatů nejméně čtyřikrát vyšší než v běžné populaci. Jak je možné, že se tolik lidí bez empatie dostává do vysokých pozic? „Povyšujeme je, volíme je, mnoho z nás se dokonce cítí v bezpečí, když někdo jako oni řídí naše životy,“ konstatuje psychiatr Igor Galynker, zakladatel výzkumného psychiatrického centra v Mount Sinai Beth Israel. Porozumět jim je přitom velmi obtížné. Paradoxní je, že na to, abychom je pochopili, se marně snažíme vynakládat právě vlastní empatii. Ta je ovšem v tomto případě neúčinným nástrojem.
Proč jsou pro mnohé z nás psychopatické osobnosti fascinující? Jedním z důvodů může být to, že pro nás ztělesňují svobodu v konání, jakou sami u sebe nepociťujeme. My se ve svém jednání často omezujeme vlastním svědomím, pocity viny, strachem, co tomu řeknou ostatní. A kolikrát se sami na sebe kvůli tomu i zlobíme. Psychopaté takové brzdy nemají a jejich akce tedy mohou být daleko ráznější, zdánlivě odvážnější. Vypadají jako muži činu, nevadí jim ušpinit si ruce, pouštějí se do akce ve chvíli, kdy běžný člověk zaváhá. Působí prostě tak trochu jako akční hrdinové. Někdy vyvolává obdiv paradoxně právě jejich schopnost páchat zlo – prostě proto, že jde o něco, k čemu se odhodlá jen málokdo. A konečně, lidé mohou k psychopatům vzhlížet i proto, že – narozdíl od většiny z nás – nezažívají citová zranění. Zatímco běžný člověk se někdy v životě cítil zraněný nebo ponížený neopětovanou láskou, psychopat navenek vzbuzuje dojem, že citové bolesti se ho netýkají.
Proč se tedy psychopaté ve firmách i v politice dostávají do vedení? V každodenním životě dokážou své vlastnosti prezentovat v příznivém světle. Jejich egocentrismus, neschopnost sebereflexe a grandiózní pojetí vlastního ega působí navenek jako dravé sebevědomí firemního hráče. Jejich impulzivita se snadno zamění s energií a nadšením pro práci, jejich nezodpovědné vyhledávání adrenalinových situací může být viděno jako zdravá schopnost snášet riziko.
* Mají charismatickou osobnost. * Manipulují druhými, aby získali, co chtějí. * Necítí výčitky, když kvůli nim druzí lidé nějak utrpí. * Mají o sobě vysoké mínění, přeceňují své schopnosti. * Necítí stud ani výčtiky svědomí. * Nejsou schopni autentického soucitu, sympatie ani bezpodmínečné empatie. * Často nemají rádi zvířata a nečiní jim problém jim fyzicky ubližovat. * Často vedou promiskuitní sexuální život, jsou schopni znásilnění. * Podvádějí, aby získali, co chtějí. * Jsou autoritářští. * Snaží se, aby každý, s kým jsou v kontaktu, podléhal jejich moci.
Jak poznat úspěšného psychopata?
Psychopaté se rychle začnou nudit a vyhledávají stále novou stimulaci – to lze ve firemním prostředí snadno vnímat jako „neustrnutí na místě“ a pracovní drajv. Ať se nám to líbí, nebo ne, psychopaté mají řadu vlastností, které jim pomáhají v současném světě podnikání, korporátních firem a advokátních kanceláří postupovat vpřed.
A jak je tomu v politice? Vladimir Putin jistě není jediným politickým lídrem, jehož úspěch je očividným produktem antisociální poruchy osobnosti. Mnoho je jich i v zemích, kde o demokratičnosti voleb není pochyb. „Většinu lidí přitahují osobnosti vítězů. Psychopati mají právě ten typ vnějšího projevu, který způsobí, že se lidem líbí a obdivují je. Prezentují se přátelsky, hrají na naše emoce. Nejsou zaměřeni na pravdu a službu veřejnosti, jsou zaměřeni na to, aby o sobě vytvořili obraz, po jakém veřejnost touží,“ říká Igor Galynker.
Článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
