„Rusákům vstup zakázán.“ Rusofobie v Česku přežívá jako hnisavá rána

Vzhledem k aktuální situaci jsem se rozhodly exkluzivně a s předstihem zveřejnit několik textů, které se přímo týkají války na Ukrajině a vyjdou v dubnovém čísle časopisu Moje psychologie. V následujícím komentáři píše Anit Nono o tom, jak se od začátku války na Ukrajině nejen marně snaží spojit s příbuznými a přáteli v rodné Oděse, ale také intenzivněji pracovat s dětským traumatem. Do Česka přijela téměř před třiceti lety a navzdory tomu, že odsud pochází polovina její rodiny, se zde stále cítí jako cizinka. V posledních týdnech ještě o dost víc než dřív.

„Rusákům vstup zakázán“ je nálepka, kterou někdo nalepil na vrátka od dětského hřiště v pražských Jinonicích. Fotku mi poslala známá S., která v Česku už deset let žije, studuje a pracuje. Od invaze ruských vojsk na Ukrajinu jí přes Instagram denně chodí desítky nenávistných zpráv, které ji obviňují ze všech zločinů proti lidskosti, protože je Ruska. Prakticky vzato, moje známá S. žádnou Ruskou není. Je po otci z Uzbekistánu, po matce jí v žilách koluje ukrajinská, židovská a také ruská krev. Dětství ale prožila v Moskvě a ruština je pro ni jako pro mnoho dalších etnik mateřštinou.

TIP NA VIDEO: Jak s dětmi mluvit o válečném konfliktu na Ukrajině?

S. i já víme, že nám teď nastávají krušné časy, budeme-li chtít v Česku zůstat. Nemáme s rozhodnutím Vladimira Putina vtrhnout na Ukrajinu a rozpoutat zde konflikt, jaký Evropa od druhé světové války nezažila, nic společného. Přesto se nás dotýká na úrovni mimořádně osobní a traumatizující. A ačkoliv pro každou to bude z jiného důvodu, obě se teď cítíme jako ti, na které se vztahuje ošklivá nálepka na dětském hřišti.

Opět se snažím být neviditelná

Narodila jsem se a první roky prožila v ukrajinské Oděse. Jsem z židovské rodiny, což je na Ukrajině i v Rusku považováno za národnost, nikoliv náboženství. Můj otec je z Prahy a v mých necelých šesti letech jsme se sem přistěhovali. To, co jsem zde během dětství v raných devadesátých letech zažila, bylo a je tématem mnohých mých psychoterapií. Předané trauma obětí holocaustu se smísilo s velmi trpkou osobní zkušeností.

„Mám od rána několik sezení a jsou jako přes kopírák. Všem se zhoršily jejich prvotní symptomy,“ říká mi můj psychoanalytik. Je pondělí, ve čtvrtek vypukla na Ukrajině válka. Mám strach, že mí bratranci na Ukrajině půjdou na frontu, že armáda zničí krásné město, kde jsem se narodila, i židovský hřbitov, kde leží tolik generací mých předků. A zatímco Putin světu hrozí jadernou katastrofou, plížím se se svými malými dětmi ulicemi a snažím se být opět neviditelná.

Moje dcera je přesně v tom věku, jako jsem byla tehdy já. Stálo mě hodně sil mluvit s ní na veřejnosti rusky, v jazyce, ve kterém se mnou mluví moje matka. V jazyce Puškina i mých dětských ukolébavek. Teď se ale bojím, že na nás lidé budou reagovat agresivně, plivat na nás (jako za mých raných českých let) nebo mi říkat, stejně jako mé matce tehdy, že jsem ruská svině. „To je zajímavé, pane. Tam, odkud pocházím, mi zase říkali, že jsem židovská svině,“ řekla jednou moje máma sousedovi, který nás na chodbě verbálně napadl.

Zpětně obdivuji její pohotovost i nezlomnost. Byla v Česku nová, bez své původní rodiny a sotva oslavila pětadvacáté narozeniny. Doma se ale o traumatech nemluvilo. „Být oběť, to není nic pro nás,“ opakovala mi máma, když jsem plakala, že spolužačka mě jako jedinou nechtěla pozvat na oslavu narozenin, protože jsem „Rusanda“.

A ani teď nemám právo plakat. Pár set kilometrů od nás umírají nevinní lidé a jsou ničena celá města. Přesto od začátku invaze s manželem nemluvíme o ničem jiném, než že se odstěhujeme do Berlína. Žije tam část mé rodiny a říkám si, že v kosmopolitním městě budu moct chvíli volně dýchat. Že mi nebude tuhnout krev v žilách pokaždé, když budu chtít na hřišti zavolat na děti.

Musíš ty lidi pochopit

Všeobecná rusofobie, která v Česku od 90. let nikam nezmizela a v jistých intelektuálních kruzích stále patří k dobrému bontonu, nyní nabírá na monstrózních obrátkách. „Musíš ty lidi pochopit, Rusko je pro ně agresor,“ snaží se mi vysvětlit můj český manžel. Mám velmi nepříjemné déjà vu. „Musíš ty lidi pochopit, když jim sem v osmašedesátém napochodovaly tanky,“ říkali mé matce otcovi příbuzní.

A ona chápala a mlčela, zařadila se na vrchol kulturní špičky zdejší společnosti a nutila mě na jednoho nepřátelského člověka najít ve svém životě pět jiných, které mám ráda a chovají se k nám dobře. „Je tu plno skvělých lidí,“ opakovala, když jsem jí v deseti letech prosila, ať se přestěhujeme třeba do Londýna, protože mě kvůli rusky mluvící mámě šikanovala učitelka na základní škole.

A teď tu ti lidé pomáhají ukrajinským uprchlíkům, nabízejí jim své domovy, peněženky i srdce. Je to skvělé i neuvěřitelně paradoxní. Jak se „úkáčka“, jak se zde Ukrajincům hanlivě říkalo, najednou stali také symbolem českého odporu proti kdysi nenáviděnému okupantovi.

„Když mi bylo deset, křičel na mě otec mé spolužačky, že jsem Rusák, co nemá právo jíst český chleba,“ vzpomíná moje známá M. Pochází z Kyjeva a stejně jako já je vlnou solidarity vůči uprchlíkům nejen příjemně zaskočena, ale dívá se do budoucna se stejnými obavami. Obě se bojíme, že za pár týdnů nadšení pomáhat přirozeně vyprchá, což je pochopitelné, a mohou nastat určité společenské nepokoje.

Nenávist jako hnisavá rána

Na sociálních sítích jsem narazila na tvrzení, že za tuhle válku můžou všichni Rusové, protože měli volit jinak. Když píšu tahle slova, lidé v Moskvě, Petrohradě a dalších městech se účastní veřejných protestů. Jsou brutálně biti a zatýkáni i se svými dětmi. Je jim vyhrožováno, že dostanou i patnáct let vězení a budou odvedeni na frontu.

„Myslím, že se o tom mluví dost,“ odmítá téma rusofobie známý novinář, který mě zve jako hosta do svého rozhlasového pořadu. Mám mluvit o židovské komunitě na Ukrajině, kterou zcela nezničil ani Hitler, ani Stalin – až teď Putin. Její členové utíkají do Izraele, kde dostávají možnost začít znovu.

Zavírám oči a vidím znovu pláž, stavím si bábovičky se sestřenkou, babička vesele švitoří s naší sousedkou Raisou Mojsejevnou. Tenhle svět dnes už neexistuje, ale upřímně doufám, že válka skončí a Ukrajinci i Židé postaví svou zemi i komunitu znovu. Doufám, že téma rusofobie, které českou společností prostupuje jako hnisavá rána, bude teď otevřeno a vyčištěno.

Můžete si o mém apelu myslet, co chcete, ale prosím vás o jediné. Pokud nenávidíte válku a vidíte, jaké utrpení všem přináší, nepřistupujte s nenávistí k nikomu. Je to naivní, jednoduché, ale nikoliv snadné. Musím věřit, že to dokážeme, jinak nic nemá smysl.

Další články týkající se války na Ukrajině najdete v dubnovém čísle časopisu Moje psychologie. Březnové vydání, které se věnuje posilování psychické odolnosti, si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!