Vzpomínky na ukrajinský road trip a židovský Nový rok

Cestování může být klíčem k pochopení světa nebo únikem do jiné, zdánlivě lepší reality. Když jsem přemýšlela nad tím, které dveře otevřu tentokrát, do kterého místa se prostřednictvím svého sloupku a svých cestovatelských vzpomínek přenesu, nedokázala jsem vzít ani za jejich pomyslnou kliku. Moje myšlenky se totiž už několik týdnů stáčí k jedinému místu na světě. K Ukrajině. A tak nezbývá než právě do této „třinácté komnaty“ znovu nahlédnout.

Když jsem se v září roku 2017 poprvé vydala na Ukrajinu, mým cílem bylo především město Umaň, kam mě táhly Roš ha-šana, velkolepé oslavy židovského Nového roku. Slyšela a četla jsem toho o nich tolik, že jsem se rozhodla zažít je na vlastní kůži. Jenže Podněperská vysočina v Čerkaské oblasti ve střední Ukrajině nebyla ani tehdy zrovna nejpřívětivějším a nejdostupnějším místem na světě, a tak mému mystickému zážitku předcházela ještě celá řada jiných, mnohdy neméně zásadních událostí.

TIP NA VIDEO: Kam se obrátit, když chcete pomoci Ukrajině?

Po dni stráveném v krakovských kavárnách, kde jsem se před cestou na Ukrajinu hodlala notně posilnit a pomalu aklimatizovat, mě čekalo pětihodinové čekání a trojitá kontrola dokladů na hraničním přejezdu Radymno Gmina. V hlavě mi dodnes vyskakuje slovo bumážka, tedy notářsky ověřené potvrzení, že jsem vlastníkem vozidla, které bylo při vstupu do země nezbytností. Podotýkám, že dokument musel být v ukrajinštině.

Fronta na hranicích se zdála být kdysi nekonečná. Tenkrát jsme ale stáli na druhé straně.

Lvovská náruč

Po cestě plné útrap a výmolů jsem konečně dorazila do Lvova. Není tedy divu, že mé první kroky kolem desáté večer směřovaly do baru na opilou višeň. Minipivovar na náměstí a veselá společnost anglicky mluvících místních mě uvítaly takovým způsobem, že by se mi odsud nechtělo odjíždět ani po týdnu. Nikdy nezapomenu na první ráno na lvovském Rynoku (centrálním náměstí), které slunce toho dne osvítilo obzvlášť kouzelně. Nebýt těch hrůz, které se tam právě teď odehrávají, troufám si tvrdit, že by Lvov patřil mezi města, kam umělci jezdí za inspirací, kde muži žádají své ženy o ruku a studenti sem chtějí na erasmus.

Historické centrum zapsané na Seznamu UNESCO, univerzita, opera, ale hlavně genius loci, který by se dal krájet a prodávat po kilech. V mých vzpomínkách je Lvov čisté, šmrncovní a upravené město plné květin a krásných žen, které by mohly módu a styl vyučovat. Když dnes v diskuzích čtu o tom, jak je možné, že ukrajinské uprchlice mají hezké boty a upravené nehty, odpověď je zřejmá. Ony to totiž, moje milé české ušmudlané ženy, mají zkrátka v sobě. A věřím tomu, že mnohé z nich ani válka nedokáže připravit o hrdost a ženskost.

Zátiší Lvova jsou dechberoucí.

Temná Vinnycja

Jednou z výraznějších zastávek na mojí cestě do Umaně se stalo město zvané Vinnycja. Na rozdíl od Lvova, jenž mne svou středoevropskou atmosférou spíš roztančil, tu byl vzduch těžký a olovnatý. Památník padlých vojínů a věčný plamen jako dominanty náměstí, které kdysi nacisté srovnali se zemí a osvoboditelé ze SSSR jej pak znovu vystavěli, dokreslovaly hutný dějinný nános, který se dal oloupat jen stěží. Během válečných let klesl počet místních obyvatel ze 100 tisíc na 27 tisíc a zničeno bylo 1880 obytných budov. A deset kilometrů severně od města stával jeden z hlavních Hitlerových stanů – Werwolf.

Před pěti lety tu byla základna ukrajinského vojenského letectva a žilo tu asi 350 000 lidí. Energii města si vybavuji spíš jako temnou a depresivní. V mých vzpomínkách ji nepřebilo velké množství muzeí, galerií, kostel ani moderní fontána v centru, která láká zvláštní sortu turistů. V kontextu dnešních dní si troufám tvrdit, že pokud si Ukrajina od současných dějin něco opravdu zasloužila, byl to klid a mír. Ani jednoho se jí totiž prakticky nikdy v historii nedostalo.

Vinnycja není nejfotogeničtějším městem na světě, ale atmosféra tu panuje opravdu neopakovatelná.

Chasidská sláva

S odstupem několika let a dalších životních zkušeností si ťukám na čelo, co to bylo za nápad, snažit se „ztratit“ mezi ortodoxními židy. Moje zvědavost a touha poznávat nepoznané mě čas od času přivedou do míst a situací, ze kterých není úniku. Jednou z nich byly právě oslavy židovského Nového roku, na které jsem se vydala v přestrojení.

Snahu vyhledat hrob slavného chasidského rabína Nachmana z Braclavi dnes hodnotím jako šílenost. Ani klobouk, ani dlouhé černé šaty a sklopený pohled mě neuchránily od pocitu trapnosti a nepatřičnosti mezi modlícími se muži s dlouhými pejzy. Už když jsem minula bránu vedoucí k synagoze, bylo jasné, že zvědavost není to, co by mě k návštěvě těchto míst mělo motivovat. Po několika minutách a řadě nevraživých pohledů jsem raději zařadila zpátečku. I těch pár okamžiků prožitých v davu silně věřících se pro mě ale stalo zážitkem na celý život.

Oslavy židovského Nového roku v Umani jsou jedním z největších náboženských svátků. Účastnit se jich jako divák není nejvhodnější.

Srdce a oči

Nechci se rozepisovat o dalších ukrajinských zážitcích a místech, která už nikdy nebudou taková jako dřív. O tom, jak jsem se zamilovala do Oděsy, zažila Žaškiv, Majaki a prošla Nikolajevku. Přejedla se ruských zmrzlin a ukrajinských polévek, zapalovala svíčky v kostele a spala na zlatém polštáři. O vesnických trzích a babičkách prodávajících domácí burky přímo před domem. Bolí mě představa všech těch ztracených úsměvů a vyplakaných očí. Ukrajina je krásná země, o které je třeba mluvit a za kterou je třeba se postavit. Dnes, zítra i za další rok. Cestování může být klíčem k pochopení světa… Anebo únikem z reality, která je pro některé mnohem horší, než si vůbec dokážeme představit.

Kdesi ve Lvově.