Chození pěšky mi změnilo život. Přestalo mě bolet břicho a zlepšila se mi psychika
Dlouho jsem si myslela, že když si občas zacvičím doma, zajdu do fitka nebo si půjdu zaběhat, tak dělám pro svoje tělo dost. Že tím mám pohyb odškrtnutý. Ale moje tělo – a ještě víc moje psychika – potřebovaly něco jiného. Něco, co se stane přirozenou součástí dne. A světe div se, zachránila mě obyčejná chůze.
V minulosti jsem chodila pěšky pravidelně. Na střední mi to z domova trvalo 30 minut tam a 30 minut zpátky, takže jsem každý den strávila chůzí hodinu. Ušetřila jsem za dopravu, utřídila si myšlenky a vytvořila si mentální přechod mezi školou a volným časem. Bylo mi jedno, jestli prší, je zima nebo paří slunce. Byla jsem za tenhle rituál ráda.
Pak se ale všechno změnilo – a začaly problémy
Jenže pak přišel dospělý život. Nové prostředí, nové povinnosti a především nové tempo. Po přestěhování do Prahy se můj denní režim obrátil vzhůru nohama. Vysoká škola, dvě brigády, nový vztah, kamarádi… Snažila jsem se stíhat všechno a na chůzi zkrátka nezbýval čas. Neustále jsem někam spěchala. Párkrát týdně jsem si zacvičila doma, zašla do fitka nebo si zahrála badminton. Ale toho nejpřirozenějšího pohybu – chůze – výrazně ubylo.
A moje tělo i psychika si toho začaly všímat:
De facto neustále mě pobolívalo břicho.
Často mi bylo těžko od žaludku.
Cítila jsem napětí a pocit, že nic nestíhám.
Neměla jsem prostor prožít své emoce.
Byla jsem unavená.
Dlouho mi nedocházelo, co to všechno způsobuje. Nevěděla jsem, že mají tyhle problémy společného jmenovatele.
Věděli jste, že…
jednou z nejúčinnějších forem pohybu při léčbě deprese je právě chůze? Pomáhá i běh, jóga nebo tanec.
Zdroj: Harvard Health Publishing, 1. 5. 2024
Potřebovala jsem něco, co zvládnu každý den
Čím víc času jsem trávila vsedě v přednáškových sálech nebo práci, tím víc mi docházelo, že to takhle dál nejde. Moje tělo nepotřebovalo víc sportu, ale víc přirozeného pohybu. Uvědomila jsem si, jak absurdní je nasednout do autobusu a jet do posilovny, abych se tam hodinu potila – a pak zase jet zpátky.
Ne že bych ze svého života sport chtěla vyřadit, spíš jsem ho chtěla o chůzi doplnit. Začala jsem o pohybu přemýšlet jinak. Že to není jen vyhrazených 60 minut denně, kdy dřete a zapotíte se. Že pohyb nemusí bolet, aby byl účinný. Že se počítá i malá procházka nebo vyběhnutí schodů místo použití výtahu.
Chůze je úžasná v tom, že vás podrží i ve dnech, kdy byste intenzivnější pohyb nezvládla. Zvládnete ji, i když jste nachlazená nebo třeba menstruujete. A právě proto jsem si ji zamilovala. Byla spolehlivá. Nenáročná. Uklidňující. Za pár týdnů jsem ji přestala vnímat jako ztrátu času, ale jako hodnotný čas pro sebe, který se mi stokrát vrátí.
Stojí mi to za to si přivstat
Tenhle rituál jsem si nenechala vzít, ani když jsem nastoupila do nové práce. I když mi směna začínala v pět ráno, vstávala jsem ve 3:30, abych mohla jít pěšky. Chůze byla moje kotva v hektickém dni. Jistota, která mě držela nad vodou. Ostatní na mě koukali jako na blázna. Jenže já jsem věděla, proč to dělám:
Procházka mě probudila a nabila energií.
Zbavila mě stresu, který jsem po ránu cítila.
Vytvořila mentální přechod mezi klidem a zodpovědností.
Pomohla mi prožít den s větším klidem.
Možná si řeknete, že tohle je extrém. A je úplně v pořádku, že vám bude vyhovovat něco jiného. Nemusíte vstávat o hodinu dřív. Možná vám pomůže krátká procházka cestou z práce. Někdy stačí málo – třeba vystoupit o dvě zastávky dřív.
Rituál, který jsem si zamilovala
Ranní procházka je už několik let jeden z důvodů, proč se na nový den těším. Je to moje chvilka, kterou mi nikdo nevezme. Nasadím si sluchátka, pustím si hudbu a prostě jdu.
Díky chůzi se cítím výrazně líp. Nebývá mi těžko od žaludku, mám větší chuť k jídlu i energii a v duši cítím větší klid. Často jsem během chůze nejkreativnější, jindy si srovnám myšlenky.
Je to čas, kdy se nadechnu a zpomalím, než se rozjede den. Je to malá změna, která mi ale zásadně změnila život. A doporučila bych ji víc zařadit do života i vám.
