Přemotivovanci, běžte se bodnout! Kvůli vám se cítím neschopná

Měla jsem fakt nanic den. Volám kámošovi, že dáme jedno pivo. Nestihnu si ani loknout a už se chlubí, jak k full-time práci zvládá další kšefty, jak mu šéf přidal a že každý den jezdí na kole šedesát kiláků. Hej, absolutně mě nezajímá, co všechno se ti daří. Potřebuju naproti sobě někoho stejně průměrného, jako jsem já.

Když máte tu smůlu jako já, že kolem sebe máte samé chytré a talentované lidi, snadno propadnete dojmu, že nejste dost. Nevystudovali jste medicínu, nerozjeli jste podnikání, nemáte vlastní bydlení. Nevěnujete se 5 koníčkům zároveň, nemáte děti – a i přesto vám někdy připadá, že je toho na vás moc. Tak jak můžou ostatní zvládat milion dalších činností?

Jdi si za svými sny? Ne, díky!

Dnešní doba je extrémně přemotivovaná. Na sociálních sítích na vás vyskakují samozvaní koučové, kteří vám radí, jak dosáhnout vytyčených cílů. Musíte manifestovat, malovat si vision boardy, nikdy o sobě nepochybovat a hlavně každý den dřít. Chcete být lepší verzí sebe sama – hubenější, bohatší, šťastnější. A to přece stojí za to!

Upřímně? Leze mi to strašně na nervy. Mindset typu „každý den chci být lepší verzí sebe sama“ je to nejhorší, jak o sobě člověk může přemýšlet. Pardon, dneska mám PMS a rozhodně nejsem lepší verzí sebe sama než včera. A fakt mi na tom nepřijde nic špatného. Zítra možná budu super usměvavé a výkonné sluníčko… a nebo taky ne. Žádná z mých verzí se nemusí nutně opravovat nebo vylepšovat. Chci být autentickou, aktuální verzí sebe sama. A chci ji mít ráda.

Cílů můžete dosahovat přirozeně bez křeče i vision boardů | Zdroj: Shutterstock

Myslím, že když nejste úplní ignoranti, na svých slabinách pracujete postupně. Lidsky i profesně rostete bez křeče. Zkrátka cítím velký rozdíl mezi tím se přirozeně posouvat nebo tím se za něčím honit. Daný tlak možná působí jako motivace, ale ve finále vás může spíš vyždímat než nakopnout. Příležitostem můžete jít naproti i tím, že děláte věci pořádně. Jasně, proč se cíleně nesnažit o něco, po čem fakt toužíte? Jen se to nesmí zvrtnout v permanentní závod, kdy bez dechu běžíte a už ani nevíte, co vlastně cítíte. Nebo jestli do cíle ještě pořád chcete dojít.

Srovnávání motivuje, nebo spíš bolí?

Jak to tak bývá, i když člověk věří, že na výkonu nezáleží, dokáže ho tlak okolí pomalu nahlodat. Když slyším, jak se všude mluví o ambicích, říkám si – neplýtvám náhodou svým potenciálem? Pak ale kolem sebe vidím spoustu mladých uhnaných lidí, kteří mají v plánu pár let zamakat a pak samozřejmě zpomalit. Sleduju, jak nemají čas na kamarády, partnery ani rodinu, a říkám si – vážně to stojí za to? Myslím, že je umění za něčím si jít, ale taky dokázat něco pustit. Některé ambice vyžadují oběti, které za to nestojí. 

Změna přístupu, která je úlevná

Společnost oceňuje to, co se dá změřit – kolik vyděláváte, za jaký čas uběhnete deset kilometrů nebo v kolika letech si pořídíte vlastní bydlení. Už se ale neměří smysl pro humor, empatie, vztah k přírodě nebo to, jak se ve vaší přítomnosti cítí ostatní.

Dnešní společnost bohužel neměří smysl pro humor, empatii, vztah k přírodě nebo to, jak se ve vaší přítomnosti cítí ostatní | Zdroj: Shutterstock

Pokud si ze života uděláte check-list věcí, které máte stihnout, budete se vnímat optikou „zvládla / nezvládla“. Když se příliš upnete na výkon, může s jeho ztrátou zmizet i vaše sebevědomí. Víra v sebe sama. Vnitřní pevný bod. Stačí týden, kdy jste nemocná. Najednou nezvládáte to, na co jste zvyklá, a připadáte si, jako byste selhala úplně.

Tak co si protentokrát dát jiný cíl? Dovolit si selhat. Něco vzdát. A přesto k sobě zůstat laskavá. Protože i tak jste dost.