Už si musím konečně odpustit

Už si musím konečně odpustit Zdroj: iStock.com

Jak si odpustit a zbavit se neustálého pocitu provinění? Zkuste tyhle metody

Chyby dělá každý a dělat bude. Přichází výčitky a sebeobviňování. A to, jestli zvolíme odpuštění, nebo opakované rozebírání situace, je už jen na nás. Odpuštění je totiž volba, která nás posune dál nebo v opačném případě začne brzdit. Dokážete sami sobě odpustit? Jak moc je to náročné?

Každá emoce má svůj účel. Štěstí a radost nám signalizují, že se děje něco dobrého, a povzbuzují nás. Smutek zas poukazuje na nějakou ztrátu. V životě nás všech se vždy najdou situace, kdy jsme někomu ublížili, zapomněli na něco, prozradili tajemství nebo způsobili bolest. Že jsme se pak cítili jako totální blbci, je normální reakcí. Přehráváme si situaci v hlavě a zpytujeme svědomí. Jak dlouho, záleží na každém z nás. Víme, že nejsme zas tak špatní lidé, ale v danou chvíli se cítíme jako ti nejhorší. Někdo se s vinou vyrovná rychle, odpustí si, jiný se v problému babrá roky. Avšak utápění se ve výčitkách není pro naši psychiku dobré a rozhodně není produktivním způsobem, jak situaci zvládnout a vyrovnat se s ní. Jestliže patříte mezi ty, kteří si snadno neodpouštějí, a svá provinění v sobě nosíte dlouho, možná je na čase si život urovnat a odpustit si. Schopnost odpustit si vyžaduje empatii, soucit, laskavost a porozumění. Vyžaduje také, abyste přijali, že odpuštění je volba.

Cítit se provinile je v pořádku

Abyste dokázali s odpuštěním pracovat, je dobré vnímat své emoce a nepotlačovat je. Fakt, že se najednou cítíte špatně a provinile, k chybám patří. „Emoce viny nám dává vědět, že naše jednání nebo chování je v rozporu s našimi hodnotami a přesvědčeními. Zároveň nám pomáhá napravit škody, které by mohly zůstat po našem provinění,“ vysvětluje podstatu této emoce terapeutka Jenny Scott z Missoury, která se během své jedenáctileté praxe s problémem odpuštění setkává velmi často. Důležité je dle ní ale také pochopit rozdíl mezi vinou a hanbou. „Vina má svůj účel. Hanba ne. S pocitem viny máme tendenci přesně chápat, co jsme udělali špatně, proč jsme udělali chybu a jak můžeme situaci napravit. Hanba je trochu složitější. Díky ní se můžeme cítit, jako bychom byli pod hromadou, z pod které nemůžeme vylézt, což není užitečný způsob uzdravení,“ říká terapeutka a nedoporučuje se pocitu viny bránit. Když se totiž naučíme brát tento pocit jako způsob přijímání informací, uzdravujeme se a poučujeme z našich chyb. Cítit se jako hlupák v dané situaci je tedy signál a následuje naše volba, co s tím.

Uznejte chybu. Nahlas

Zapomněli jste díky šílenství v práci na narozeniny své mamky? Nebo jste pustili informaci o těhotenství vaší kamarádky dřív, než se mohlo se zprávou ven? A což teprve, když jste pronesli slova, kterých moc litujete! Chyby už se staly, cesty zpět není. Ale kupředu ano. Tím nejlepším, co pro sebe i druhé můžete udělat, je přiznat chybu, a to nejen sobě ve svém nitru, ale pěkně nahlas. Rozhodně nad ní nemávněte rukou a nedistancujte se od ní. Proč? Jak říká kanadská terapeutka Jordan Pickell, která se specializuje na traumata, když totiž nahlas vyřknete myšlenky a emoce, můžete se od některých zátěží osvobodit.

Jen si vzpomeňte na efekt, který přináší, když se někomu svěříte se svým trápením. Doslova vám spadne kámen ze srdce. I při odpuštění je hlasité uznání chyby základ. Zapamatujte si ponaučení ze svých činů a důsledků. Pro osobní růst člověka je to jedna z klíčových dovedností, na kterou poukazuje psycholožka Lucie Kolaříková (luciekolarikova.cz) na seminářích a ve své knize Učebnice seblásky. „Pro osobní růst člověka je důležité vědomí, že může dělat chyby a může za ně přebírat zodpovědnost. Není pak paralyzován při rozhodování, nezachvátí ho panika, když zjistí, že jeho rozhodnutí má nějaký nechtěný následek, ale dokáže i přes bouři, kterou možná způsobí, nastalou situaci ustát.“ Chyby dělá každý, a když o nich budete přemýšlet jako o vzdělávacím zážitku, budete v budoucnu postupovat efektivněji. Zapomenuté narozeniny maminky vám ukáží, že vaše pracovní nasazení je přes míru. Prozrazení tajemství možná ukáže touhu být zajímavým a zlá slova na adresu jiného člověka na nutnost vyřešit už konečně dávný spor.

Promluvte si se svým vnitřním kritikem

Oukej, teď jste to možná zvorali, ale to neznamená, že jste špatným člověkem, i když na vás vnitřní kritik křičí: „Jsi k ničemu. Radši se nevidět. Takového hlupáka svět nepotřebuje.“ Opravdu je to tak strašné a vy také? V tuto chvíli je dobré mít v sobě připravenou argumentaci, v čem jste dobří a co zvládáte. Vytáhnout svůj seznamu kvalit, které se vám na sobě líbí, včetně silných stránek a dovedností. To vám může pomoci zvýšit sebevědomí, když máte pocit, že jste se dopustili chyby, kterou jste udělali. Jít trochu hlouběji do sebe a odhalit, proč si v dané oblasti nedokážete dlouhodobě odpustit, je terapeuty doporučovaná technika psaní si deníku. Jeho psaní vám může pomoci porozumět vašemu vnitřnímu kritikovi a rozvíjet sebe-soucit. Terapeutka Jordan Pickell doporučuje dokonce si napsat rozhovor mezi vámi a vaším vnitřním kritikem. To vám může pomoci identifikovat myšlenkové vzorce, které sabotují schopnost odpouštět si. Nebo si připravit racionální odpovědi. Na jednu stranu papíru si napište, co říká vnitřní kritik, například: „Ty jsi fakt hloupá a nic neumíš.“ A na druhou stranu napište soucitnou, ale racionální odpověď, jako: „Tohle jsem sice zvorala, ale hloupá nejsem. Dokážu se rychle rozhodovat, mluvit plynně anglicky a v práci mě chválí.“ Buďte k sobě soucitní a laskaví.

Omluvte se sobě i druhým

Samozřejmě vaším prvním impulzem bude pravděpodobně napravit vztahy nebo důvěru, které byly porušeny. Jediným způsobem, jak to provést správně, je plně si uvědomit svou vinu a přiznat chybu. Omluvte se písemně nebo ústně. „Nabídněte upřímnou omluvu a snažte se napravit jakékoli křivdy,“ říká doktorka Ellen Hendriksen, klinická psycholožka a autorka knihy Jak být sám sebou: Uklidněte svého vnitřního kritika a pozvedněte se nad sociální úzkost. Nezapomeňte poslouchat a buďte otevření tomu, jak tato osoba reaguje, a netlačte na ni hned ani od ní nevyžadujte odpuštění. Přijměte naštvání své kamarádky nebo maminky či kolegyně. Vyslechněte si, čím jste je zranili, a dejte jim čas a prostor to zpracovat. Bohužel nemůžete ovládat, kdy a jestli vám druhá osoba odpustí, ale pokud jste udělali, co jste mohli, abyste danou věc napravili, můžete jít dál bez dalšího sebeobviňování. Sobě odpustit můžete, na odpuštění druhých si počkejte. Vyzkoušet můžete ještě jednu možnost, kterou doporučuje klinická psycholožka Ellen Hendriksen. „Jedna věc, kterou můžete udělat, je představovat si scénu, ve které je vám odpuštěno: Jak se cítí vaše tělo? Jaké emoce vznikají? Jaké kroky byste podnikli? Živé představy o tom, jak se bude cítit po či při odpuštění uvnitř i vně, mohou pomoci při zdárném a skutečném odpuštění si.“

Odpuštění je pro proces uzdravení důležité, protože vám umožňuje zbavit se hněvu, viny, hanby, smutku nebo jakéhokoli jiného pocitu, který prožíváte, a jít dál. Někdy to bude vyžadovat velkou trpělivost, ale jak víte, ta přináší růže. Jakmile zjistíte, co cítíte, vyjádříte to a přijmete, že chyby jsou nevyhnutelné, začnete chápat, jak osvobozující odpuštění může být.