.

.

Sebehodnota vs. sebevědomí: Která z těchto vlastností nám zajistí lepší život?

Máte vysoký pocit sebehodnoty, anebo hluboko uvnitř chováte přesvědčení, že jste jen tak hodnotní, jak o vás smýšlejí ostatní? Sebehodnotu můžeme budovat i v dospělosti. A věřte, že s vysokým sebevědomím nemá nic společného. Jaký je mezi těmito dvěma pojmy rozdíl? A jak se skutečně začít mít rád?

Blanka o sobě říká, že umí dobře naslouchat. Kamarádky si u ní vylévají srdce, na večírku většinou skončí v dlouhém hovoru s někým, kdo nezavře pusu, a ona stále účastně pokyvuje hlavou. I když ji to někdy ve skutečnosti nudí. Má ale pocit, že musí zájem stále alespoň předstírat. Jinak by si jí nikdo ani nevšiml. Vlastní hodnotu měří podle zájmu druhých a sama si připadá úplně nezajímavá. 

TIP NA VIDEO: Jak předcházet stresu a co dělat, když přijde?

Kamil je ve stresu. Plánovali s Luckou, že než se jim narodí první dítě, pořídí si někde na okraji města vlastní byt. Jenže ceny nemovitostí mezitím strašně vyletěly a ani se svými dvěma platy teď na hypotéku nedosáhnou. Natož kdyby Lucie byla na mateřské. Ona se sice tváří, že bydlet v nájmu jí nevadí, ale… Kdyby pro rodinu nezařídil slušné bydlení, znamenalo by to, že je totální loser. 

Petra je na poradách hyperaktivní. Pořád se hlásí a ke všemu má připomínky. Na pracovní e-maily odpovídá hned, jak jí spadnou do schránky. Ví, že se jí kolegyně pošklebují a říkají, že je Hujer. Ale nemůže si pomoci. Neustále se potřebuje ujišťovat, že o ni firma stojí, a pochvala šéfů jí vždy aspoň na chvíli pomůže rozptýlit úzkost

Všichni tři mají něco společného: k tomu, aby se cítili sami se sebou dobře, nebo alespoň v klidu, potřebují cosi zvenčí. Zájem, sociální status, chválu a ujišťování. Jejich duše jako by byla děravá nafukovací matrace, ze které pořád uchází vzduch. Když se jim nedostává toho, čím ji „dofukují“, cítí se nepatřičně. Jako by tu ani neměli být. Jako by s nimi od základu bylo něco špatně. Chybí jim pocit vlastní hodnoty. 

Sebehodnota je totiž právě tohle: pocit, že jsme dost dobří bez ohledu na to, jak se nám v tu chvíli daří nebo nedaří. Pocit vlastní hodnoty bez dalších atributů, jako je partner, práce, výkon, který podáváme, nebo určitý typ vzhledu. „Je to způsob přemýšlení o sobě a vnímání sebe. Vychází čistě z našeho nitra, ale druzí ji dokážou vycítit. Souvisí s naším charismatem a nelze ji předstírat,“ vysvětluje psycholožka Radka Loja

Sebehodnotu lze na první pohled považovat za synonymum pro sebevědomí, ve skutečnosti se však velmi liší. Sebevědomí je způsob, jak o sobě smýšlíme, jak sami sebe posuzujeme. Je to vnitřní ohodnocení různých našich vlastností a atributů. Představte si třeba muže, narcistní celebritu, jehož sebevědomí sahá do nebes, ale je křehce spjato právě se slávou a úspěchy; jeho skutečný pocit sebehodnoty je velmi nízký. Naproti tomu žena, která se po mateřské vrací do práce, může mít z mnoha důvodů nízké sebevědomí, ale pocit její sebehodnoty přesto může zůstat nedotčený.

Sebevědomí totiž v průběhu života mnohem více kolísá v závislosti na tom, jak se nám v životě daří, jakou dostáváme zpětnou vazbu, jak zrovna vypadáme, jak si vedeme ve vztazích, jak se porovnáváme se svým okolím. Můžeme si ho dočasně zvednout, třeba když zhubneme pár kilo, osvojíme si novou dovednost nebo zaznamenáme nějaký pracovní úspěch, anebo ho za nepříznivých okolností ztratit. Zkrátka, sebevědomí nalézáme více ve světě kolem sebe, zatímco naše sebehodnota sídlí hluboko uvnitř a vnější okolnosti ji ovlivňují jen málo. 

Odkud sebehodnota pochází? Můžeme se na to dívat z různých úhlů pohledu. Samozřejmě z filozofického hlediska je každý lidský život hodnotný stejně, už proto, že jeho nositel je člověkem. Ale subjektivně to tak lidé nevnímají, jejich sebehodnota se liší. Psychologové se shodují v tom, že pro utváření naší sebehodnoty je rozhodujících prvních pět nebo šest let života ve vztazích s nejbližšími osobami, většinou tedy rodiči. 

Právě tehdy se rodí emoční vzorce, které někoho nutí stále si svou sebehodnotu potvrzovat bojem o pozornost a jiného třeba přivedou k vnitřnímu přesvědčení, že je dost dobrý, jen když nechybuje. Psycholog Sam Woolfe ale nabízí ještě jiný pohled: „Sebehodnota pochází z uvědomění, že vždy máte schopnost vykonat něco dobrého a mít ve světě nějaký pozitivní dopad, byť třeba sebemenší.“ Náš pocit vnitřní hodnoty tolik neohrožují vnější okolnosti jako ztráta zaměstnání nebo rozchod s partnerem, ale může ji narušit duševní onemocnění, deprese, kdy si člověk skutečně může začít připadat „bezcenný“ a nehodný lásky, jeho vnímání sebe sama je pokřivené. 

Ale v tomto zjištění lze nalézt i určitou naději. Pokud je možné, že pocit sebehodnoty se může jaksi „ztratit“, je také možné ho znovu vybudovat, přestože jsme nedostali v dětství dobré základy. Je to ovšem obtížnější a zdlouhavější než pustit si na YouTube motivační přednášku. 

„Základním stavebním kamenem naší sebehodnoty je sebeuvědomění a sebepřijetí,“ říká psycholožka Radka Loja a pokračuje: „Sebehodnota má úzkou vazbu na emoční inteligenci. Klíčovou oblastí emoční inteligence je sebeuvědomění.“ Sebeuvědomění a důkladné sebepoznání mohou náš pocit vlastní hodnoty ovlivnit tím, že si budeme lépe uvědomovat své vnitřní procesy, ale současně od nich dokážeme mít odstup, mít na ně náhled. Cokoli, co k nám přichází z vnějšího světa, všechny úspěchy, starosti a konflikty, prožíváme skrze své vlastní vědomí.

Je to právě naše vědomí, kdo nám nakonec řekne: „Tohle se ti povedlo!“ nebo: „To jsi to zase zpackala!“ Je to, jako když se vracíte domů ze školy s pětkou v žákovské knížce: cítíte se jinak, když předem víte, že rodiče budou lomit rukama, že z vás nikdy nic nebude, anebo když řeknou, že pětku někdy dostane každý. Jenže těmi rodiči jsme v tomto případě my sami. A do jisté míry je na nás, jestli se „domů“, tedy do svého nitra, můžeme vracet beze strachu.

Vytváření sebehodnoty v dospělosti tedy hodně souvisí s obsahy naší mysli, s naším vnitřním dialogem. I když to na první pohled vypadá, že není možné ho mít pod kontrolou, opak je pravdou. Negativní a toxické myšlenky o sobě se sice budou objevovat stále, ale nemusíme na ně „naskakovat“, můžeme jim znovu a znovu trpělivě odpovídat: „Ne, díky, teď se tebou zabývat nebudu, nevydám se s tebou do spirály sebenenávistného monologu.“ Představte si v duchu, že je pošlete „za dveře“ anebo je necháte odplynout po hladině potoka a nahradíte něčím, co je v tu chvíli pro vás užitečnější. 

Další krok v budování sebehodnoty směřuje do vnějšího světa, souvisí s naší hodnotou pro druhé. Nejde ovšem o to každému vyhovět nebo se snažit za každou cenu zalíbit, to je přesný opak našeho snažení. „Takovou hodnotu, aby mi to šlo dlouhodobě, musím vytvářet pomocí toho, co umím, co mi jde, co hluboce souvisí s mými potřebami a talenty a co druzí i já vnímáme jako užitečné. Nejedná se o hodnotu, kterou produkuji tím, že neumím ukončit hovor, a tak setrvám v diskusi, ve které si druhý vylévá srdíčko, i když trpím. Jedná se o hodnotu založenou na tom, co v sobě shledávám jako silné a autentické,“ doporučuje psycholog Dalibor Špok.

Nejde tedy o to vyvíjet za každou cenu činnost, která hned sklidí pochvalu a uznání, ale spíše rozvíjet to, co je přínosem pro mě i pro okolí současně. Pokud to dokážeme a současně umíme být sami k sobě soucitní a laskaví, naše třeba i původně nevalná sebehodnota se začne uzdravovat. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Nové číslo vychází již 3. května!

Moje psychologie 06/22.
Moje psychologie 06/22. | Zdroj: Anna Kovačič