Je to šokující i fascinující zároveň. Mnohé zdánlivě malé dětské bolístky se zapisují tak hluboko, že pak dokážou ovlivnit celý náš život. Co rozhoduje o velikosti následků událostí, které jsme prožili i před několika desítkami let? A proč v nás na první pohled banální prožitky zanechávají mnohdy trvalejší následky než cokoli jiného?
Připadáte si jako cvok. Je vám třicet, pětatřicet, čtyřicet… Sedíte na terapii a najednou vám v hlavě jedou věci slyšené nebo zažité v raném dětství. Prkotiny jako třeba to, že vám kdysi máma s tátou slibovali, že vás ve školce nenechají spát, že si vás vezmou po obědě, ale nepřišli. Zradili. A vy pak na terapii najednou zjistíte, že v té školce jste poprvé zažili pocit opuštění a nejistotu ve vztazích, které si pak nesete celým životem jako nedůvěru ve všechny své partnery, které neustále podezíráte ze lži i snahy vám utéct.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Nebo takové zdánlivě neškodné, ve spěchu a stresu pronesené věty, které si ani ten, kdo je řekl, nepamatuje. Takové Dej to sem, nikdy nic neuděláš správně! A vy si v sobě celý život nesete zapsané, že do zručnosti máte nekonečně daleko, a cítíte se blbě v kuchyni, dílně, u čehokoli manuálního. Přitom to byly prkotiny, které k vám někdo pustil třeba jen ze své vlastní netrpělivosti, aniž by přemýšlel, že to může mít nějaký dosah. Notabene do dospělosti. Tak proč nás některá emoční zranění provázejí opravdu celý život?
Máme takové prožitky, zkušenosti a bolístky všichni? „Ano. Ale bolístky bych tomu neříkala. Řekněme, že jsou to uvnitř nás zapsané věci, které i v dospělosti vyvolávají řadu otázek. Jsou to chvíle, kdy si například zpětně uvědomujeme, že se k nám třeba jeden z rodičů choval jinak, než jsme v té době potřebovali. Nebo že udělal něco, co nám tehdy ublížilo,“ říká Anna Jelínková, psycholožka a psychoterapeutka z pražského Centra Hladina, s tím, že je to bezpochyby právě úzká rodina, kdo za takovými zápisy do duše stojí v raném dětství nejčastěji.
„Co se věku týče, pak platí, že čím mladší dítě, tím je takový zápis hlubší. A nejhlubší vznikají asi do 6 let věku, protože právě tam probíhá kontakt převážně s primární rodinou a pocitem bezpečí. Právě tehdy a tam, v rodině, v raném dětství, je potřeba být jako dítě podporovaný, vedený s láskou, protože to všechno pomáhá utvářet pocit bezpečí. A pokud do toho vstoupí něco, co s pocitem bezpečí nekoreluje, zapisujeme si to jako věc, se kterou si v tu chvíli nevíme rady,“ říká k tomu dál psycholožka.
K tomu přispívá i fakt, že jako děti nemáme vůbec schopnost filtrovat, co k nám přijde. Jsme houby, nasáváme. Jsme takřka bezvýhradně přijímající – s otevřenou náručí, bezelstní, důvěřující. Dětský mozek neoperuje s žádným tříděním informací. „Dětem totiž chybí korekce. Je to jako s fake news dnes – jen málokdo s nimi umí pracovat, přijímáme je mnohdy jako fakta. A děti to mají přesně tak. Co přijde, ukládají,“ uvádí dál Anna Jelínková z Centra Hladina. Proto vám ještě dneska v hlavě rezonuje jako „pravda“, že neumíte kreslit nebo „nikdy nebudete dost dobrá“, protože vám kdysi někdo blízký anebo důležitý, významný řekl, že se vám tehdy něco nepovedlo.
Ani to ale neznamená, že jedna jediná událost půjde tak hluboko, že se stane automaticky adeptem na „trauma z dětství“. Dokud je všechno živé a aktuální, dá se takové nevědomě způsobené bolení na dětské duši zpracovat. Třeba tak, že po hlášce typu Já bych tě nejraději prodala, ty tak zlobíš!, která je pro dítě od někoho blízkého opravdu extrémně zraňující, její autor/ ka jde a s dítětem ji probere. Klidně s přiznáním „jsem strašně unavená, omlouvám se, ujelo mi to, miluju tě“. Co se pak stane? Dítě se necítí být chybou, dospělý bere svou zodpovědnost na sebe a nebezpečí pomine.
Pokud takové vědomé zpracování ale neproběhlo a hlášky nebo situace se opakují, u zraňujícího zápisu do dětské duše se riziko traumatu zvyšuje. Rozhoduje o tom samozřejmě spousta dalších věcí, včetně povahy dítěte. Hypersenzitivní nebo úzkostlivé děti budou logicky zranitelnější. „Rozhoduje o tom také atmosféra, konkrétní situace, v níž se kdysi něco odehrálo. Když máte pod kůží zapsaný celý ten moment, den, okolnosti, máte zapsané i to, jak vám bylo a proč…“ vysvětluje Anna Jelínková.
Pak samozřejmě musíme zmínit i faktory, jako je transgenerační přenos. „Děti v sobě nesou kus předchozích generací a obzvlášť těžká traumata, jako je zažití holocaustu, násilí, zneužití. Ta se zapisují tak hluboko, že se stávají součástí dědictví. Proto někdy nefungují ani snahy podporujících rodičů a hluboké zápisy se nesou i s dětmi, které nic traumatizujícího ve svém vlastním dětství nezažily,“ dodává Jelínková.
A co rozhodne o tom, které věci ve vás uvíznou? To se, ve většině případů, nedá odhadnout předem. Navíc se vše nemusí týkat jen rodiny, ale i náhodných setkání. Třeba takové to, kdy vás maminka vyšle na první nákup a narazíte na prodavačku, která vás za něco seřve, a vy pak i v dospělosti stojíte u pokladny se sevřeným žaludkem.
Jak je to vlastně se zpracováním určitého zápisu z dětství? Je důležité nebo prospěšné konfrontovat se s člověkem, který v nás zasel pomyslné semínko traumatu? Je třeba jít za mámou a vyříkat si, jak v tom nebo onom selhala? Je třeba naklusat do sámošky, najít si tam u pokladny šedivou paní před důchodem a připomenout jí, že vás před třiceti lety psychicky zranila?
„Vždycky to užitečné není. Jde o kontext, jde o motivaci toho, kdo si to potřebuje vyříkat. Jde tam, protože potřebuje říct nahlas, co si uvědomil? Nebo chce něco od toho, kdo ublížil, slyšet? A také za kým musí pro tu konfrontaci jít? Jsou situace, ve kterých reálně hrozí nikoli vyčištění traumatu, ale znásobení, konfrontace může být ještě více zraňující. Je tedy přinejmenším užitečné o ní s někým předem promluvit a zvážit její užitečnost i potenciální následky,“ varuje psycholožka Anna Jelínková z pražského Centra Hladina.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 4/22. Archivní čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz
