Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Šťastní rodiče, šťastné děti: Mozek batolat ovlivňují domácí hádky i emoční chlad

Každý ví, že občasná hádka dokáže v domácnosti pročistit vzduch. Věděli jste ale, že když si s partnerem nebo partnerkou občas vjedete do vlasů, můžete tím negativně ovlivnit psychický vývoj vašeho dítěte? Kvalita vztahů rodičů totiž celkově určuje, jak spokojený a kvalitní život povedou jejich ratolesti.

V době, kdy syn přišel na svět, se v našem životě rozsvítilo světlo. A hned za ním vybuchla bomba, jak si matně vzpomínám na měsíce nevyspání, stresu a pocitu bezmoci, že už si tak úplně „nepatřím“. Z partnerské romantiky zbyl záchvěv dojetí, když v rádiu hráli „naši“ písničku, a jinak čas vyplňovaly rodičovské povinnosti. Po roce, kdy malý človíček zvládl být díky hlídání i několik hodin v kuse bez nás, se naše partnerská láska opět vzchopila – diskuse o tom, kdo malého pohlídá, aby druhý mohl mít čas pro sebe, už nicméně zůstaly běžným koloritem domácnosti. A že občas někomu ujely nervy, netřeba dodávat. 

TIP NA VIDEO: Jak zní deset zásad každého správného rodiče?

Video placeholde

Zprvu jsem trpěla pocitem, že náš vztah spěje někam, kam bych ho vidět dospět nechtěla. Jenže časem jsem pochopila, že podobných scénářů je kolem mě spousta. A že to k ranému rodičovství tak trochu patří. V čemž mě utvrdily i různé výzkumy, jako třeba ten, podle kterého ve vztahu dvou lidí po jejich přeměně v rodiče výrazně ubude romantiky.

Badatelé Philip a Carolyn Cowanovi z Kalifornské univerzity v Berkeley dokonce tvrdí, že manželská spokojenost má v letech rození a výchovy dětí klesající tendenci, matky a otcové prožívají častěji než bezdětné páry deprese a až na několik výjimek jsou partneři, kteří mají první dítě, se svým manželstvím během prvního roku po porodu méně spokojení, než byli v pozdním těhotenství

Na uklidnění dobré, jenže má to i háček. To, co se jeví jako naprosto normální, opomíjí fakt, že spolu s rodiči jsou v kotli hádek a negativních emocí také jejich děti. A těm se tento logický a pochopitelný důsledek náročného rodičovství vzhledem k úrovni jejich mentální vyspělosti vysvětlit nedá. 

„Když máme doma miminko či batole, nebo když dítě třeba vážně onemocní, partnerský vztah dostává neskutečně zabrat. O to víc je v těchto fázích třeba hledat způsoby, jak pěstovat párovou blízkost a vzájemnou podporu,“ říká psychoterapeutka Eva Labusová. Moc dobře ví proč. To, jak to spolu mají rodiče, totiž předurčuje, jak to jednou bude mít k sobě a okolí jejich potomek. „Lidské bytosti přicházejí na svět s nedovyvinutým mozkem a jeho vývoj je závislý na prostředí, v jakém dítě vyrůstá. Partnerský vztah rodičů je páteří tohoto prostředí,“ vysvětluje odbornice zaměřená na oblast rodičovství a vztahů.

Nejzranitelnější přitom děti bývají v raném věku do tří let, kdy ještě nemají plně funkční centra paměti odpovědná za vnímání času a schopnost analyzovat události. Což znamená, že cokoli malý člověk během tohoto času zažije, přechází do takzvané implicitní paměti, která vzpomínky a zkušenosti do naší vnitřní reality ukládá nevědomě v podobě smyslových a instinktivních prožitků. To proto, že je zatím neumí vyjádřit slovy. Týká se to i stresujících a traumatizujících zážitků, jež dítě nedokáže racionálně zpracovat – ty pak v jeho vnitřním světě žijí vlastním životem a později se manifestují v podobě neuróz, úzkostí a dalších psychických zatížení

A byť to tak my rodiče rozhodně nechceme, někdy se nám z přemíry stresu zkrátka nepodaří udržet emoce na uzdě. Vzpomínám na kamarádku Janu, která byla po sedmi letech vztahu už podruhé konfrontována s partnerovou nevěrou. Tentokrát toho měla tak akorát dost, a tak místo racionálního řešení – a je otázka, jak by mělo vypadat – zvolila útěk i se dvěma malými dětmi z rodinného domu do nevybaveného nájemního bytu. Samozřejmě to celé mělo dohru a vztah těch dvou se vyvíjel, než se opět rozhodli spolu zůstat a na vztahu pracovat. Dodnes ale slyším v telefonu její rozechvělý nervózní hlas a vzápětí nelítostný řev, jakým ve své emoční rozkolísanosti usměrňovala tříletého Martínka. Když se později zmínila, že ho v noci začaly trápit noční můry, bylo jasné proč. 

Stres existenciální, který dítě pociťuje jako ohrožení bezpečí rodinného zázemí nebo jako důkaz možného zániku vztahu rodičů, je totiž podle Evy Labusové diametrálně odlišný od běžného stresu „organizačního“, kdy si doma vyříkáváme hranice a děti zažívají jen drobné fyzické nebo emocionální nepohodlí. První případ dětem bez diskuse velmi škodí, notabene v době, kdy jejich potřeba bezpečí převažuje nad potřebami ostatními. 

Mimochodem, právě tento fakt souvisí podle známé teorie citové vazby neboli teorie attachmentu s tím, proč jsou lidská mláďata ochotna pro naplnění zmíněné potřeby udělat cokoli – i za cenu vnitřní ztráty sebe samých. Za vším stojí primární přežívací strategie, která se utváří v našem raném dětství a v dospělosti formuje naše další vztahy

Funguje to jednoduše. To, co jsme jako malí zažívali doma a v jaké atmosféře a komunikačních vzorcích jsme vyrůstali, budeme po zbytek života – pokud neprojdeme transformací třeba v podobě psychoterapie – reprodukovat i ve své vlastní rodině. Stejným způsobem a přitom nevědomě si vybereme i své partnery. A to bez ohledu na to, zda si tím polepšíme, nebo pohoršíme.

„Při hledání životního partnera a zejména pak při soužití s ním se naše obranné seberegulační mechanismy silně aktivují. Míváme nevědomou tendenci opakovat, co jsme si ověřili jako osvědčené pro soužití s rodiči. Bylo možno jim důvěřovat? Bylo jejich chování čitelné? Chovali se k sobě hezky? Nebo byli příliš nevyzrálí a nevyrovnaní, takže naše vývojově neodkladné potřeby opomíjeli?“ vybízí k zamyšlení psychoterapeutka, podle níž si každý hluboko v sobě nese určitou „normu“, jak se k sobě rodiče chovali, a ta se stává – nevědomě, nepozorovaně a samovolně – součástí mezigeneračního přenosu. 

Nejde ale jen o to, co malý člověk doma „odkouká“. Ve hře je i jeho mozek, který se podle výzkumů vyvíjí – pokud je dítě obklopeno stabilní, laskavou a citlivou pozorností rodičů – jinak než u dětí vyrůstajících v prostředí emoční lability, konfliktů a násilí. „Například u lidí vyrůstajících v mimořádně nepříznivých podmínkách se některé struktury odpovědné třeba za prožívání pozitivních emocí nebo empatie ani nevyvinou. Takoví lidé pak jen obtížně nalézají pocit ukotvení, sebepřijetí, smyslu a radosti,“ říká Eva Labusová.

Děti, které doma zažívaly hádky či napětí mezi rodiči, fyzické či emoční zneužívání, měly také podstatně menší mozeček – což je část mozku, která zodpovídá za učení se novým dovednostem, regulaci stresu a kontrolu smyslové motoriky. A tento proces začíná již velmi brzy. Ostatně podle vědců reaguje dítě na konflikty nebo i jen křik somaticky již od prvních měsíců svého života, kdy se mu zvyšuje srdeční tep a hladina stresového hormonu kortizolu. 

Batolata i starší děti pak mohou vykazovat známky špatného neurologického vývoje včetně poruch spánku, úzkostlivosti, deprese, poruch chování a dalších vážných problémů – to vše jako důsledek soužití s rodiči, kteří na domácí půdě vedli „válku“ včetně její tiché verze známé jako „domácí dusno“ či emočního chladu. 

Znamená to tedy, že se doma nemáme vůbec hádat? Takový krok by vám psychologové určitě nedoporučili – naopak se má za to, že konstruktivní výměna názorů je pro dítě dobrým vzorem toho, jak v životě řešit rozepře. A aby byla opravdu konstruktivní, stačí dodržovat několik pravidel. Rodiče by například měli být během hádky schopni vnímat a tlumit své emoce, jinými slovy neupadat do afektu. A pokud má k tomu jeden z nich sklony, měl by se naučit si to včas uvědomit a přepnout opět do racionálního módu. 

Kromě toho by partneři měli využívat férových „bojových prostředků“, tedy nikoli manipulace, generalizace, ostřelování slabých míst druhého nebo jeho degradace. Rovněž se vyhnout hrubostem a násilí a nevytvářet situaci, z níž by dítě cítilo zásadní ohrožení

„Ideální je, pokud potomek vidí, že rodiče i v rozrušení dokážou zůstat slušní, přiměřeně racionální a ve spojení se svými emocemi. A že jsou nakonec schopni najít způsob, jak se znovu přiblížit,“ říká odbornice, že výsledek pak stojí za to. Děti takových rodičů totiž později samy vykazují schopnost empatie, kompromisů a usmíření. Naopak děti z rodin, kde hádky rodičů snadno přerůstaly v násilí a destrukci, nebo kde bylo normou manipulativní mlčenlivé vydírání, později v konfliktech samy projevují podobné chování. „Případně nezvládnuté napětí směrují sebezničujícím způsobem do vlastní vnitřní úzkosti a deprese,“ dodává. 

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 4/22. Archivní čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz

.
.

Doporučujeme

Načíst další články