Je mi třicet. Znamená to, že si musím konečně pořídit dítě a zahodit své sny?

4 min čtení

4 min čtení

Rozhodnutí počít dítě by mělo záviset primárně na úsudku ženy. Bohužel tomu tak ale často není. Místo toho jsme stále drceny odlišným očekáváním vlastního partnera, rodiny, přátel i společnosti jako takové. Často končíme u kompromisů a „obětování“ kusu svého já pro zachování vztahového klidu a společenských norem. Změny se jen tak asi nedočkáme. O tomto tématu a pocitech žen, potenciálních budoucích matek, je ale potřeba mluvit o to víc. I proto vznikl tento text, který vám možná ukáže, že ve svých pocitech nejste tak úplně sama.

Hádáme se v kuchyni o tom, jestli si pořídit děti, o konci světa i o rozsahu mých ambicí,“ zpívá v úvodu skladby King britská zpěvačka Florence Welch. Přestože skladbu zasvětila především tématu umělkyň balancujících na hraně specifické kariéry a rodinného života, čím častěji skladbu v poslední době slyším, tím více jsem přesvědčená, že ji bez ohledu na pracovní obor může jako vzkaz vnímat jakákoli žena stojící před rozhodnutím, zda je na čase (dočasně) opustit své vlastní cíle a práci a vydat se na cestu matky. Já jsem jednou z nich.

TIP NA VIDEO: Kdo má nárok na pětitisícový příspěvek na dítě a jak o něj požádat?

Za necelý půlrok mi bude třicet. Jsem téměř tři roky vdaná a s partnerem to společně táhneme dvanáct let. Ve svých náctiletých vizích jsem se na prahu třicítky vždy viděla už jako usazená dospělá žena se stabilní kariérou (která na ni samozřejmě během mateřské počká), splněnými sny a mnoha odžitými radostnými roky. Přestože děti pro mě nikdy nebyly životní prioritou číslo jedna, byla jsem přesvědčená, že si pořídím minimálně dvě. A že s plozením začnu nejpozději mezi 28. a 30. rokem života.

Jenže teď stojím na prahu třicítky a zjišťuji, že i v tomto ohledu bylo bláhové spoléhat se na to, že všechny mé plány vyjdou přesně tak, jak jsem si je načrtla. Ano, vstupuji sice do čtvrté dekády života, ale rozhodně nejsem usazená. Jelikož jsem školu dokončila až ve 26 letech, započínám na pracovním trhu teprve pátý rok, kdy má smlouva hlásí formu HPP. S pokorou, ale zároveň velkou jistotou také mohu říct, že i když jsem měla to štěstí a dosáhla některých svých cílů, mnohé plány zůstávají neodškrtnuté. A s ohledem na to, že za sebou máme dva intenzivní pandemické roky, téměř rok války na Ukrajině a také zatím dost děsivou nejistotu, kdo za pár dní usedne do křesla nového prezidenta ČR, nemohu ani tvrdit, že bych za sebou měla spoustu radostných let. Ba naopak, má úzkostná porucha dosáhla v posledních měsících svého nového maxima.

Je tohle stav – ať už vlastní mysli, těla, nebo okolního světa, do kterého toužím přivést nového člověka? Mé okolí má jasno už od dob svatby. Před pár měsíci dokonce dost nečekaně začal mít jasno i můj muž. Já mám také jasno, jen bohužel zastávám přesně opačný pól než všichni okolo mě.

Nechci přestat v tom nejlepším

Když okolo 25. narozenin začnete poprvé od kamarádů a rodiny dostávat vtíravé dotazy „kdy bude konečně miminko“, dá se to brát s notnou dávkou humoru, případně ironie. Když má ale náhle váš věk začínat trojkou, něco se v hlavě přepne. A i vaše dosud zcela stabilní přesvědčení a plány se začnou (byť třeba zatím podvědomě) otřásat v základech. Pamatuji si, jak jsem v dubnu 2022 seděla v autě ujíždějícím přes slavnou pacifickou dálnici z LA do San Francisca. Zrovna se blížila ke konci naše cesta po Americe, která měla být vyvrcholením svatby a také jakýmsi životním předělem – do Ameriky si užíváme, po Americe se usadíme. Jenže já náhle začala vnitřně panikařit.

Takže to skutečně znamená, že teď bychom měli založit rodinu? Vždyť nejsem připravená. Ale vždyť jsem ještě přece chtěla vyjet do Japonska. A co práce? Teď mě zrovna baví víc než kdy dřív. Skutečně mám vše opustit jen proto, že se to ode mě očekává? Já ale nechci končit v tom nejlepším. Ne v případě, že jde o dost možná nejlepší část mého života.

Všechny tyto myšlenky mnou proplouvaly, zatímco jsem lapala po dechu. A ještě se staly intenzivnějšími poté, co mi manžel na podzim nečekaně oznámil, že už i on cítí, že je čas založit rodinu – ideálně hned. Stalo se tak v době, kdy jsem kývla na povýšení, našla konečně zase smysl v pohybu, zvýšila zájem o své zdraví a po dlouhých měsících se vymanila ze složitého psychického koloběhu.

Ani po několika měsících se můj návrh odložit založení rodiny o dva roky nesetkal s kompletním pochopením. A tak jsem se na prahu třicítky stala kolečkem drceným v soukolí ze všech stran – ze strany rodiny, partnera, společenských norem i vlastního těla, které mi navzdory všem mým přesvědčením rádo sem tam ohlásí, že už to není jako ve dvaceti a že bude hůř.

Dokud nebudou rovné podmínky, nenuťte mě

Přesně tyto momenty uvědomění mi zároveň vlévají vztek do žil. Vztek namířený právě proti všem tlakům, kterým žena musí čelit. Je běžné, že od vás všichni očekávají, že budete matkou, ba dokonce že budete dobrou matkou. Podpora nejen od systému jako takového, ale v konečném důsledku i od okolí je mnohdy tak nedostatečná, že snad ani nejde překvapeně kroutit hlavou nad rozhodnutím mnohých žen odložit zplození potomka na dobu neurčitou, nebo dokonce žádnou.

Za současných podmínek, které jsou protkané strachem ze ztráty kariéry, vypadnutím z pracovního rytmu (zejména třeba v tak turbulentním oboru, jako jsou média), omezenými možnostmi zkrácených úvazků i takovými „detaily“, jako je nutné počkání s kočárkem na nízkopodlažní tramvaj nebo odkázanost na pomoc ostatních při scházení do stanice metra (v případě Prahy) bez výtahu, není možné na ženy vyvíjet tak silný a vytrvalý tlak na nutnost vychovat další generaci.

Je zcela jedno, jestli vám je dvacet, třicet nebo vám táhne na čtyřicet. Rozhodnutí o založení rodiny by mělo vždy vycházet především z možností a očekávání vás, žen. Jen ještě najít recept na to, jak naučit okolí toto respektovat. Uvidím, zda návod najdu ve čtvrté dekádě svého života. Budu vás případně informovat.