Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová Zdroj: Profimedia.cz

Mateřská, rozhodně ne dovolená. Když kloubit práci a péči o dítě není otázkou volby

V České republice mají zaměstnané ženy nárok na 28 týdnů mateřské dovolené, na niž pak tradičně navazuje dovolená rodičovská. Pro někoho je nástup na tohle volno nevolno v podstatě vytoužený způsob života, pro mě zdroj stresu. Jak se několikaleté okno projeví na mojí kariéře? A záleží na tom vůbec, když existuje obrovské množství matek, které si ho z existenčních důvodů nemohou dovolit?

Nástup na mateřskou dovolenou pro mě v pracovním i osobním životě znamená zásadní milník. Když pominu, že několik posledních týdnů už je skutečně náročné dojíždět do kanceláře a plně se soustředit na práci, jsem z žen, pro které kariéra a s ní spojené pocity naplnění a seberealizace vždy byly na prvním místě. Mít dítě jsem se rozhodla v momentě, kdy mi to začalo dávat větší smysl než práce. Ale jak se ten konec jedné éry blíží, čím dál intenzivněji se ve mně ozývá moje vnitřní workoholička.

TIP NA VIDEO: Kdo má nárok na pětitisícový příspěvek na dítě a jak o něj požádat?

Video placeholde

Rodičovství je náročná disciplína, a i když se poměr sil pomalu mění, pro matky stále znamená víc obětování než pro otce. Na rozdíl od mužů musí ženy prakticky od začátku profesního života kalkulovat s tím, že pokud budou někdy chtít mít vlastní děti, mají na to z biologického hlediska vyhrazený jen určitý čas, a že to pro ně bude znamenat několik let mimo pracovní prostředí. Zároveň vědí, že stejně kalkulují i mnozí zaměstnavatelé: nastavení „vás nepřijmeme, protože byste nám brzy odešla na mateřskou“ je stále velmi živé – sama jsem se s ním setkala, a to už ve své první práci hned po vysoké škole.

K tomu je potřeba přičíst tlak okolí, v němž má každý svůj názor na to, jak by se žena měla k mateřské úloze stavět. Máš dělohu, tak bys měla mít dítě, a jestli ho nechceš, jsi divná. Aha, ty ho chceš? A kdy, vždyť už je ti třicet, to sis měla rozmyslet dřív, kariéristko. Ve čtyřiadvaceti? Vždyť nemáš žádnou práci a úspory, to pak určitě budeš chtít dávky, vyžírko. Víš co, užij si ty tři roky doma, protože pak to bude ještě náročnější, z toho se zblázníš! Ale zároveň u toho koukej i makat, protože s dítětem vlastně žádnou práci nemáš, beztak jenom roztáčíš Vinted a mlíko ti šplouchá na maják.

Zůstat relevantní

Moje maminka celý život pracovala a ještě u toho zvládala chystat teplé večeře, nenašla už ale dost prostoru na citovou péči a už vůbec ne čas na sebe a svoje zájmy. Netroufám si posuzovat, zda si to vybrala, nebo ji k tomu dotlačily okolnosti, každopádně to při vší úctě k ní nechci opakovat. S pozitivním těhotenským testem moje kariérní ambice nezmizely a rozhodně nechci v mateřství zcela rozpustit svou osobnost. Zároveň chci ale vychovat sebevědomého člověka, který v dospělosti nebude muset nedostatek pozornosti v dětství řešit toxickými vztahy, potřebou vnější validace nebo terapií tak, jako jsem to dlouho řešila já. A tak posledních několik měsíců přemýšlím, jak se k tomu postavit.

Nevím, zda bych se pro založení rodiny rozhodla v případě, že bych pracovala v méně flexibilním oboru, než je ten mediální. Na druhou stranu právě v novinařině je víc než jinde potřeba zůstat aktuální. Sledovat dění, trendy a názorové proudy, sledovat vývoj jazyka, zůstávat aktivní na sociálních sítích. V kontextu to může znít zvláštně, ale já bych hrozně ráda byla příští tři roky full time žena v domácnosti (částečně i proto, že žiju ve vztahu, kde to po mně nikdo nevyžaduje a nepokládá to za automatické). Ale můžu si dovolit prostě „zmizet ze scény“? Sotva se mi podařilo dostat se do bodu, kdy solidní nabídky práce nemusím hledat, ale přicházejí samy a kdy zvládnu alespoň částečně fungovat na volné noze. Neměla bych do toho teď naopak víc šlápnout? Když práci úplně vypustím, jak se mi pak bude naskakovat zpátky? Co když se mediální svět za tři roky promění tak, že už v něm pro mě nebude místo? A co když se do něj nakonec nebudu chtít vracet já? Nic jiného dělat neumím.

Nemožnost volby

Moje osobní, čistě pocitové rozhodování, jak vhodně skloubit kariéru s výchovou dítěte a ještě u toho zůstat příčetná, není ničím ve srovnání s každodenním bojem obrovského množství jiných matek a otců. Když mi postarší strýc při usrkávání drahé whisky a z pohodlí vlastní vily v satelitu kousek za Prahou řekl: „Ty si myslíš, že budeš mít při mateřský čas pracovat? To je roztomilý“, toužila jsem mu vysvětlit, že pro mnoho, ne-li většinu lidí to není otázka volby. V rámci zachování pohody na rodinné sešlosti jsem to neudělala, ale měla jsem.

Uvědomuji si, že nervózní přemítání, jestli chvíli můžu prostě „nedělat nic“, nebo mám raději kývnout na každý text, který mi někdo nabídne, aby se na mě nezapomnělo, je privilegium vycházející z dobré ekonomické situace mojí rodiny. I proto s každým dalším dnem těhotenství roste můj obdiv k samoživitelkám a samoživitelům. Právě rodiny s malými dětmi patří mezi skupiny, na které inflace a energetická krize dopadají největší tíhou. Přesto se nyní na vládní úrovni objevují tendence zkrátit rodičovskou dovolenou (ze čtyř na maximálně tři roky) a adekvátně tomu také snížit rodičovský příspěvek. Taková diskuze ovšem bude relevantní pouze tehdy, kdy ruku v ruce s ní půjde konkrétní a proveditelný plán, jak v Česku zkvalitnit a zpřístupnit systém péče o děti do tří let a změnit pracovní trh tak, aby rodičům vycházel vstříc; například skrze částečné úvazky, které pro většinu zaměstnavatelů stále nejsou dostatečně atraktivní. Od ledna 2023 platná novela zákona o zkrácených úvazcích je krok dobrým směrem, zda to bude stačit, je ale otázka.

Stát potřebuje, aby se rodily nové děti a z nich rostli noví daňoví poplatníci. Šetřit na dočasném příspěvku, který je už při své současné výši v aktuální situaci nedostačující (při čerpání po dobu 36 měsíců vychází na něco málo přes 8 tisíc korun měsíčně), mu k tomu určitě nepomůže. Jistě, v ideálním světě by si člověk měl pořídit rodinu až v momentě, kdy je pro to sám dostatečně zajištěn, dosáhnout na to je ale čím dál náročnější. S tímto argumentem těžko můžeme po ženách chtít, aby rodily děti dřív než ve třiceti, případně aby měly víc než jednoho potomka – a přesto to jako společnost děláme.

Stále více rodin balancuje na hranici chudoby nebo se propadá pod ni. To se pak odrazí na budoucnosti další generace, protože na kvalitní vzdělání, kroužky, koníčky a další způsoby, jak rozvíjet schopnosti dětí, prostě a jednoduše nezbudou peníze ani psychická kapacita. Rodičovství se tak může stát luxusem pro vyvolené páry, které si před početím zvládnou našetřit statisíce do zásoby, kde oba pracují v oborech umožňujících home office a flexibilní pracovní dobu za nadprůměrné finanční ohodnocení nebo kde jeden z rodičů vydělává dost na to, aby ten druhý mohl pohodlně prvních několik let života dítěte zůstat doma. A to nebude výhodné pro nikoho.