Tělesno je sloupek Kateřiny Horákové o tématech spojených s ženským tělem a sexualitou.

Tělesno je sloupek Kateřiny Horákové o tématech spojených s ženským tělem a sexualitou. Zdroj: iStock.com

Měla bys cvičit, ty naše kuličko: Body shaming ze strany rodičů zraňuje nejvíc

„Ty ses nám od loňska nějak spravila!“ „Měla by ses trochu hýbat a míň žrát, takhle si chlapa nenajdeš.“ „No on byl náš Péťa vždy cvalík, viď?“ Prosincové svátky s sebou nesou i rodinná setkání, která se mohou snadno stát soutěží v předhánění se, kdo z rodičů (případně strýců a tetiček, někdy i prarodičů) vymyslí necitlivější komentář. Skoro se zdá, jako by nevybíravé a nevyžádané hodnocení fyzického vzhledu dětí – a to i když jsou už dávno dospělé – bylo povahovým rysem generace baby boomers. Že o nic nejde a je to jen legrace? Ve skutečnosti může takové chování zásadně zraňovat a citlivého jedince dohnat třeba až na terapii.

Mít malou svatbu jen s nejbližší rodinou týden před Vánoci považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí v životě: stres z organizace omezen na minimum a díky sněhu atmosféra jako z pohádky. Přesto se to ale neobešlo zcela bez přešlapů, a tak je můj svatební den poznamenán momentem, kdy mi můj otec bez jakékoliv souvislosti s předchozí konverzací sdělil, že jsem docela nakynula, hlavně přes zadek. Nebylo to poprvé, kdy mi něco takového řekl, tentokrát mě to ale naštvalo víc než jindy: ne ani tak proto, že jsem byla nevěsta, ale proto, že jsem tou dobou začínala osmý měsíc těhotenství. Vždy jsem měla za to, že říkat těhotné ženě, že je tlustá, se prostě nedělá. Můj otec – který celou situaci dovršil královskou radou: „Po porodu to hlavně chce se hýbat, aby ti to nezůstalo!“ – je ale zjevně nějaká výjimka. Nebo ne?

TIP NA VIDEO: Jak si poradit při úzkostech?

Video placeholde

„Den po porodu jsem si od táty, který jinak nikdy nic nekomentoval, také vyslechla, že doufá, že ‚tohle – míněno moje břicho – mi teda nezůstane‘,“ vypráví I. a není ani zdaleka jediná, kdo se mi po výzvě k diskuzi o body shamingu ze strany nejbližší rodiny svěřil s takovou zkušeností. „Připomnělo mi to moji svatbu, kdy mi máma asi hodinu před obřadem pomáhala obléct šaty a začala hysterčit, že jsem musela přibrat, protože je nezapne, a že neví, co teď budu dělat. Den předtím jsem přitom byla na zkoušce a všechno bylo úplně v pořádku,“ řekla mi T., když jsem jí vylíčila svůj zážitek. A přidala další příběh: „Měli jsme s manželem krizi a já, když mi bylo nejhůř, požádala svého tátu, aby s ním zkusil promluvit, protože je jediný, na koho manžel dá. Táta mi na to řekl, ať počítám s tím, že se mého muže mimo jiné bude muset zeptat, jestli mu náhodou nevadí, že jsem tlustá. Stále jsem to nezpracovala,“ svěřila se.

Podobným poznámkám člověk navíc nemusí čelit jen v dospělosti. „Do mozku mám vypálené různé komentáře ohledně mojí váhy z dětství. Návštěvy babiček zpravidla obnášely poznámku ‚Ty jsi se ale spravila‘, přičemž jsem ještě ani nevěděla, co to znamená. Jednou jsme byli na horách, kde všichni spali v jednom pokoji. Otčím si myslel, že už jsem usnula a neslyším, a tak začal mámě říkat, že jsem tlusťoch,“ podělila se o svoje vzpomínky K.

„Já byla vždycky chubby dítě. Reálně to nebylo nic hrozného a zdraví ohrožujícího, ale v rodině plné štíhlých lidí jsem dost vyčnívala, takže moje tělo bylo vždy tématem rodinných oslav i obyčejného každodenního provozu. Vybavuji si teatrální povzdechy mojí mámy před kabinkou pokaždé, když mi byly malé kalhoty, které jsem si zkoušela. Posměšné poznámky o tom, že ‚ten dort teda zrovna jíst nepotřebuju‘. Že bych byla tak pěkná holčička, kdybych jenom trochu zhubla,“ vyjmenovává M. K desátým narozeninám od prarodičů dostala růžové činky, ačkoliv nikdy neprojevila sebemenší zájem o fitness – s odůvodněním, že by se sebou měla něco dělat. „Když se strýci narodilo první dítě, byli jsme se na něj v širším rodinném kruhu podívat. Já a jeho druhá neteř jsme stály nad kolébkou, když strýček ke všeobecnému pobavení pronesl směrem k malému: ‚To víš, jedna se o tebe bude starat, ale M., ta by tě tak akorát snědla!‘“ líčí žena s tím, že když si tyto vzpomínky vybaví, má slzy v očích.

Nikdo tě nebude mít rád

Jsou tací, kteří hloupé komentáře příbuzných zvládají s přehledem. „Když mi doma řeknou, že jsem tlustý, odvětím, že se mám dobře a ať nezávidí,“ vysvětluje T. „Jakmile někdo komentuje můj vzhled, vrátím mu to s tím, že se mi taky nelíbí, ale jsem dostatečně ohleduplný na to, abych mu to neříkal,“ podotýká L. „Na podobné komentáře reaguji pousmáním a dál to neřeším ani neútočím zpět. To je na svědomí každého, jak se vyjadřuje,“ říká M. V. Pro jiného ale soustavné rozebírání jeho vzhledu – obzvlášť, dochází-li k němu už odmalička – v prostředí, které by pro něj mělo být tím nejbezpečnějším, může znamenat základ celoživotních problémů. Většina respondentů, která se v rámci tématu podělila se svým příběhem, se shodla v tom, že někdy v životě řešila nebo stále řeší, často i s pomocí terapeuta, nezdravý vztah ke svému tělu či k jídlu a nízké sebevědomí.

Tak to vnímá právě M. „Nejvíc ze všeho mě zasáhla věta mojí mámy, kterou si ona dnes už nepamatuje, ale mně se vybavuje naopak až příliš dobře. Řekla mi ‚Když nebudeš hubená, nebude tě mít nikdo rád.‘ Tahle slova poznamenala všechny moje partnerské vztahy a i dnes si musím opakovaně ověřovat, že přijdu příteli skutečně přitažlivá, protože mám někde hluboko v sobě zakořeněný pocit, že to tak vlastně být nemůže,“ popisuje.

Samotný body shaming je navíc jen jednou částí problému. „Když jsem shodila, chvála přicházela ze všech stran a mě tehdy poprvé napadlo: Aha, moje hodnota evidentně leží v tom, jak atraktivně vypadám podle měřítek jiných lidí. Ne v tom, že jsem hodný člověk, že je se mnou legrace, že ráda lidem pomůžu, že mi to jde dobře ve škole, v práci… Všechno bylo vždy upozaděno tím, že ‚je super, že mám teď těch 58 kilo a ať si je hlavně udržím‘,“ vysvětluje K. A story na podobné bázi přidává ještě J. „Moje babička mi po operaci slepáku, kdy jsem týden mohla jen pít vodu a čistý vývar, řekla že jsem krásně hubená. A nebylo to poprvé, co mi po nemoci pochválila tělo. Znovu to udělala zrovna nedávno – poté, co mi trhali osmičky a já zase několik dní nemohla pořádně jíst,“ říká.

Staří muži křičí na mraky

Co vlastně motivuje člověka k tomu, aby svoje dítě soustavně týral poznámkami o vzhledu? Na individuální úrovni v tom můžou hrát roli vlastní frustrace, které si daný člověk vylévá na tom nejzranitelnějším, koho má zrovna po ruce. Například můj otec má celoživotní trauma z dotyků, nedokáže mě obejmout nebo pohladit, ale vždy, když mi říká, že jsem moc tlustá (nebo naopak příliš hubená), doprovodí to tím, že mi stiskne bok. Evidentně má potřebu fyzického kontaktu, ale nedokáže to udělat normálně, a tak to musí takto zdůvodnit, zamaskovat to žoviální průpovídkou.

V problematice je ale cítit celogenerační rozměr. Rovnítko, které naši rodiče a prarodiče staví mezi fyzickou atraktivitu zapadající do mainstreamové představy o kráse a celkovou spokojeností v životě, je alarmující, bohužel ne v jejich očích. „To je na tom nejhorší; oni mají pocit, že nám prokazují službu, že dávají najevo, že jim na nás záleží, že se starají,“ říká T. Jenže kromě toho, že ponižující poznámky přichází i v případech, kdy dítě reálně nemá žádné zdraví ohrožující problémy s obezitou, ještě nikdo nikdy nevyřešil něčí nadváhu tím, že mu vpálil do tváře, že je kus špeku. „Myslím, že to pramení z představy generace našich rodičů, podle níž jen zadaná žena může být opravdu šťastná. A jaká si stoprocentně udrží chlapa? Samozřejmě ta hezká a hubená,“ přidává T. ještě jeden postřeh k tématu.

V reakcích respondentů častěji figurovali otcové, strýcové a dědečkové než matky a babičky, nabízí se tedy ještě jedno vysvětlení: muži z rodu baby boomers jednoduše nevydrží věci nekomentovat. Souvisí to s jejich nervozitou způsobenou tím, že je najednou výrazně slyšet také o problémech a zájmech jiných skupin (například žen, mladé generace Z nebo queer lidí), ale i s potřebou dokázat, že jsou stále společensky platní. Doba se rychle proměňuje, řada z nich ale není ochotná nebo schopná udržet tempo a aktualizovat svoje názory a postoje. Když něčemu nerozumí nebo to nezapadá do jejich roky pevně nastavených škatulek, mnozí to v obranné reakci začnou zpochybňovat nebo si z toho dělat legraci. Pak vzniká mrzutost a odtrženost. „Děda mi odmala říkal, že jsem krásná i v pytli od brambor. Najednou se koukne a řekne: ‚Měla bys zhubnout.‘ Přijde mi, že je prostě starý a štve ho to, tak si zaprudí, když má příležitost,“ shrnuje trefně M. A.

Myslet to dobře nestačí

Dá se s tím ale v tom případě vůbec něco dělat? V dospělosti už tu nejsme od toho, abychom se navzájem vychovávali nebo poučovali, navíc se to většinou nesetká s úspěchem. „Když se ozvu, slyším jen, že je to přece legrace, tak co dělám.“ „Zkusila jsem se před babičkou ohradit a ona se urazila.“ „Jednou jsem před otcem otevřela, že by bylo fajn, aby si ty poznámky nechal od cesty – reakcí bylo uchechtnutí a prohlášení, že starého psa novým kouskům nenaučíš.“ Opravdu to ale máme nechat být? Když budeme zraňující narážky mlčky přecházet, efekt bude jediný: stane se z toho norma. Příbuzní s tím rozhodně nepřestanou sami od sebe, spíš se to ještě vystupňuje – jenže jsme to my, kdo se posléze musí vypořádávat s následky.

Jednou variantou je obrnit se trpělivostí a prostě to zkoušet. Když jsem se otcově svatební poznámce nejen nezasmála, ale ještě opáčila, že mi jeho komentáře nedělají dobře, zastavil se a řekl: „To mi nedošlo, promiň, omlouvám se.“ O týden později sice zase opoznámkoval moje roustoucí těhotenské břicho, ale i tak vnímám jistý posun. Další možností, kterou bychom měli přijmout jako běžnou, je omezit nebo klidně i přerušit kontakt s těmi, kdo nejsou schopni respektovat naše přání a hranice. Nejsme povinni stýkat se s lidmi jen proto, že jsme s nimi pokrevně spřízněni, a pokud ani opakovaná domluva nestačí, nedá se svítit.

Díky tomu pak navíc najdeme dostatek síly a prostoru nejen pro uzdravení vlastních šrámů na duši, ale i pro narušení a snad i definitivní zaražení generačního cyklu. „Když jsem byla malá, sama za sebe jsem se nikdy postavit nedokázala, ale pokud někdy budu mít svoje dítě a z nějakého příbuzného vyleze jakýkoliv komentář tohoto typu na jeho adresu, vím, že ho budu bránit. Ohradím se, pokusím se vysvětlit, proč si to nepřeji a hlavně proč to není v pořádku,“ uzavírá K.

Doporučujeme

Načíst další články