Klip k písni Anti-Hero vynesl Taylor Swift obvinění z fatfobie. / Taylor Swift Productions & Revolution Pictures

Klip k písni Anti-Hero vynesl Taylor Swift obvinění z fatfobie. / Taylor Swift Productions & Revolution Pictures Zdroj: Profimedia.cz

Taylor Swift a fatfobie? V hlavě anorektičky jde o víc než o prostý strach z tloustnutí

Taylor Swift čelí nařčení, že podporuje fatfobii. Kritici zpěvačce vyčítají klip k písni Anti-Hero, v němž podle nich naznačuje, že největší strach štíhlých lidí tkví v obavě z toho, že ztloustnou. Kritici při tom však vypouštějí důležitou skutečnost: Swift se většinu dospělého života potýká s poruchou příjmu potravy a ve videu k novému singlu se snaží primárně o reflexi vlastních nejistot a pocitů.

Taylor Swift na konci října vydala nové album, kromě vesměs kladných recenzí a prvenství v různých hudebních žebříčcích ale sklízí i kritiku – konkrétně kvůli klipu k písni Anti-Hero. V prvním singlu z desky americká zpěvačka zúčtuje se svými vnitřními démony, čemuž odpovídá i doprovodné video. Místo jedné Taylor jsou v něm dvě, přičemž jedna je nenápadná a nejistá, zatímco druhá ty nejistoty ještě přiživuje. Swift vsadila na jasně čitelnou metaforu: největším nepřítelem si je člověk sám a většina našich obav z toho, jak nás vnímá okolí, existuje jenom v naší hlavě.

TIP NA VIDEO: Jak se dá předejít rozvoji poruchy příjmu potravy?

Video placeholde

Zdrojem nespokojených reakcí se stal moment, ve kterém Taylor číslo 1 vleze na váhu. Když se zdivočelá ručička zastaví na slově „fat“, žena viditelně posmutní, přičemž Taylor číslo 2 nespokojeně kroutí hlavou. Kvůli této scéně nyní popová star čelí nařčením, že podporuje fatfobii. Swift v reakci na to nechala scénu z videoklipu vystřihnout, a to bez dalšího komentáře.

Fatfobie je strach z tuku, strach z tloustnutí. Na úrovni jednotlivce může vést k poruše příjmu potravy, ale i k sebevraždě. V rovině celospolečenské pak označuje tendence tlusté diskriminovat, opovrhovat jimi. To je samozřejmě problém: představa, že lidé s vyšší váhou jsou méněcenní nebo že je v pořádku je jakkoliv ostrakizovat, je zcestná – stejně jako názory, že současná doba obezitu oslavuje. Kdybychom skutečně zbožňovali tlusté, i tak základní věci jako nabídka plus size velikostí v módních řetězcích (která je sice lepší než třeba před deseti lety, ale stále poměrně tristní) by vypadaly úplně jinak. Plus size modelky, které se občas někde mihnou a z nichž navíc většina disponuje zcela regulérními tělesnými proporcemi, revoluci opravdu nedělají. 

Kdepak – společnost stále uctívá těla připomínající sochy vytesané z mramoru. Situace se k lepšímu obrací jen velmi pomalu a vůbec není jisté, že to je změna skutečně celková a trvalá. Výkřiky těch, kdo tvrdí opak, jsou do jisté míry úsměvné, zároveň ale nebezpečné. Redukují totiž problematiku obezity, která je bezesporu závažným zdravotním rizikem, na pouhé „je tlustý, protože je líný a žere“. Zastánci tohoto postoje už nedokážou vidět spojitost mezi nadměrnou váhou a sociálním prostředním, chudobou či například nedostatečnou informovaností. Bojují proti něčemu, co ale nedokážou (nebo nechtějí) zasadit do zcela zásadního kontextu.

A kontext zjevně chybí i kritikům v aktuální kauze Taylor Swift. Jakékoliv výroky a narážky související s body image, které zpěvačka vypouští do světa, nevycházejí ze vzduchoprázdna nebo z ploché obavy hezké hubené holky, že ztloustne. Vycházejí z úst jedné z nejsledovanějších osobností byznysu, který je postaven na kultu konvenční krásy, mládí a štíhlosti – a zároveň ženy, jež se většinu dospělého života potýká s poruchou příjmu potravy, o čemž v minulosti několikrát otevřeně promluvila.

I já jsem se léčila s PPP a videoklip k písni Anti-Hero, respektive ona inkriminovaná scéna, ve mně vzbudil jen soucit a porozumění. Když v něm Taylor Swift vizuálně reflektuje svou obavu z toho, že je příliš tlustá, ačkoliv prokazatelně tlustá není, neříká tím, že štíhlí lidé mají (nebo by měli mít) největší hrůzu z nadváhy – odhaluje svoje vlastní pocity, které se odvíjejí od její osobní, velmi konkrétní zkušenosti s anorexií. Kritizovat ji za to znamená tyto pocity znevažovat a říkat, že na ně nemá právo, protože je hubená.

Je důležité rozlišovat mezi těmi, kdo bez uzardění říkají věci jako „Podívej se na ni, na špekynu, to já bych nemohla, být taková bečka!“, a těmi, kdo si doma před zrcadlem nervózně mačkají kůži na bocích, uvězněni ve vlastní hlavě. Poruchy příjmu potravy nejsou otázkou nenávisti vůči tlustým, ale pokřiveného vnímání sebe sama. Strach z tloustnutí, který lidi trpící PPP provází, je především strachem ze ztráty kontroly. Stejně tak může být strachem ze ztráty hodnoty – ztráty jakési platnosti, od níž se v jejich očích odvíjí, nakolik si zaslouží lásku a uznání. Potřeba mít kontrolu, zapadat, odpovídat škatulce a být dostačující nevychází z povrchního plezíru, ale z hlubokých traumat. Právě ty se musí léčit, když se léčí PPP, a nikdo z nás neví, v jaké fázi je v tomto ohledu Taylor Swift. Řešení těchto obtíží je běh na dlouhou trať, který se velmi snadno může stát celoživotním bojem.

Můj vztah s jídlem a vlastním tělem je i po několika letech snahy věci napravit stále silně pochroumaný. Ani nespočítám, kolikrát jsem si vyslechla, že přece nemůžu mít žádné problémy, když jsem tak krásně hubená, že s takovou postavou si nemám na co stěžovat. Autoři těchto komentářů nezohledňovali to, co se v mém životě dělo mimo jejich dohled: nejedla jsem víc než 800 kalorií denně (ideální denní kalorický příjem pro zdravou dospělou ženu je 1500 až 1800 kcal), cvičila jsem několik hodin šest dní v týdnu, docházela na terapii, kde jsem sice zvládla příčinu rozklíčovat, ale už jsem ji nedokázala efektivně řešit a řítila se dolů ostrou, temnou spirálou. Ráda si opakuji, že už je to dobré, ve skutečnosti ale cítím, že různé okolnosti a události ten sešup pouze na čas zpomalily. I hubené může trýznit nulové sebevědomí, potřeba validace a silně zakořeněné mindráky. Tyhle věci totiž vycházejí z našeho nitra. A to žádnou konkrétní váhu – ani nízkou, ani vysokou – nemá.

Doporučujeme

Načíst další články