Zdroj: iStock

Zdroj: iStock

„Smrdíš, kup si sprej!“ Co dělat, když se vyučující chová vůči dítěti nekorektně?

Každý, kdo nekriticky zbožňuje své dítě, se dříve nebo později v jeho životě setká s nějakou školní či mimoškolní autoritou, kterou by za chování vůči tomu bezbrannému stvoření nejradši seřval na dvě doby. Mně se to stalo před pár týdny, vzteklý monolog jsem si nicméně odbyla doma. Jakkoli se mi zdála dcerou popsaná situace neuvěřitelná a moje obočí vystřelilo do maximálních výšin, do přímé konfrontace se mi nakonec nechtělo. Existuje vůbec způsob, jak bych z toho mohla vyjít vítězně, aniž bych dceři uškodila?

Když jsem byla malá, nešel mi tělocvik (nejde mi ani teď, ale naštěstí už se nedostávám do situací, kdy bych se s tím musela veřejně srovnávat). Problém nebyl ani tak v tom, že jsem při volejbale nedokázala odpálit podání vrchem jako nadanější spolužačky, jako spíš v tom, jak to komentovala učitelka tělocviku. Speciálně mi utkvěla hláška, které dodnes tak úplně nerozumím: „Co s tebou budou na tom gymplu dělat?“

TIP NA VIDEO: Jak moc nás ovlivňuje bodyshaming?

Video placeholde

Abych se obrnila, vybudovala jsem si jednoduchou pózu, která se stala součástí mojí identity – já na ty sporty zkrátka nejsem. Můj vnitřní hlas mi to připomíná dodnes, i když třeba jenom přemýšlím, že bych si kvůli protažení měla zacvičit jógu. Já? Takové dřevo? Dceru, která úplně stejně nenávidí vybíjenou nebo florbal, jsem pak pro jistotu přihlásila na tanec, který ji naopak velmi baví – konkrétně kombinovanou výuku moderny a baletu. Aby si k pohybu i ke svému tělu vypěstovala lepší vztah, než mám já. Ani zde však není nouze o blbé hlášky, které se malému člověku zaryjí do paměti. A v dospělém otevřou staré rány.

Vím, co si teď myslíte – balet a pozitivní vztah k tělu nejdou dohromady. I já jsem četla knihu Miřenky Čechové Baletky, kde sugestivně popisuje, jak toxické prostředí byla v době jejího studia taneční konzervatoř. I já jsem viděla film Černá labuť, který pojednává o sebezničujícím perfekcionismu. Zde se ale budeme bavit o obyčejném odpoledním kroužku pro děti. Kroužku, ze kterého jednou desetiletá dcera přišla se vzkazem od nejoblíbenější vyučující, ze kterého mi doslova spadla brada. „Mami, pani P. nám říká, že smrdíme, aby nám mamky pořídily nějaký sprej.“

Nešlo to říct jinak?

Uff! Takže zbožňovaná paní profesorka se svérázným humorem řekne skupině holčiček ve věku deset až dvanáct let, že smrdí potem a že na rozdíl od starších dívčin, které se samy od sebe voní, po nich musí větrat. Poradí jim, nebo spíš nařídí, aby si pořídily sprej. Pomíjí ale přitom fakt, že konkrétně pro tuhle věkovou kategorii představuje takřka neotřesitelnou autoritu, což mi potvrdila i psycholožka. Jde o věk, kdy se utváří sebevědomí a jakákoli nevhodná poznámka může být spouštěčem budoucích pochybností o sobě samém. Co si má dítě odnést z konstatování, že smrdí? Že s přicházející pubertou je potřeba více dbát na hygienu? Anebo ponížení a zmatek, protože ho s úsměvem uráží člověk, ke kterému vzhlíží?

A co si z toho mají odnést rodiče? Sednout poslušně k počítači a začít googlit, jestli neexistuje deodorant pro prepubertální děti, aby neriskovali, že jejich „smrádě“ zůstane jediné terčem posměchu? Přiznám se, hledala jsem ho. Mám v sobě totiž extrémně silný instinkt chránit své dítě jakýmikoli způsoby. Generační oponenti by nejspíš řekli, že vychovávám další snowflake, která se sesype, jakmile na ni houkne šéf v korporátu. Ale já se jen snažím nazývat věci pravým jménem, odhalovat jejich podstatu a odrážet jakékoli trauma už v zárodku. „Tohle není vtipné, je to urážlivé, asi se nebudeš mít chuť vymezit nahlas, to je v pořádku, ale měla bys vědět, že kritiku zaslouží dospělý, a ne vy.“

Strach ozvat se

Když mě kdysi učitelka tělocviku častovala svými poznámkami, zatímco já se bála každé hodiny, reagovala moje máma úplně stejně. Snažila se mě chránit, shodit tělocvikářku z pomyslného piedestalu: „Copak ona sama vám někdy názorně ukázala, jak se šplhá? Kráva!“ Druhým dechem dodávala, že do školy si promluvit nepůjde. Nemá to smysl, jen by si na mě zasedla. Těžko se s tím smiřuju, ale vnímám to po pětadvaceti letech stejně. I já nadávám a pak zaříkávám své dítě, aby rozhodně moje slova nikde nahlas neopakovalo. Vyšiluju, že tam vlítnu, ale přitom i v amoku vím, že to neudělám. Je to svízelná situace, která se nedá vyhrát. Moje námitka se setká s nepochopením a určitě dojde i na univerzální argument, že si nikdo jiný nikdy nestěžoval.

Psycholožka mi nicméně stejně poradila, že by za paní P. zašla. Jen by změnila taktiku. Namísto otevřené konfrontace by se jí nejprve snažila dostat na svou stranu, vymyslela by si, že potřebuje s něčím poradit. A pak by se jen tak mezi řečí zmínila: „Víte, dcera přišla s tím, že by holčičky měly začít používat před tréninkem deo spreje. Jak jste to myslela s tím, že smrdí? Přiznám se, že mě to zarazilo.“ Pomůže to? Možná jako plácnutí do vody, nicméně přinejmenším svému dítěti ukážete způsob, jak se konstruktivně, ale současně takticky ozvat, když mu něco vadí. A to je výbava, která se v životě rozhodně neztratí.