Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Pod dohledem appky: Proč se mileniálové tak úzkostlivě bojí o své děti?

Holčička čeká na chodníku, když tu u ní zastaví tmavé auto, z něhož vyleze muž v černé kukle, popadne ji a naloží do vozu. Celé se to seběhne tak rychle, že chvíli nechápete, co vlastně sledujete. Pak se naštěstí ukáže, že jde jen o zlý sen – maminky, která se s hrůzou probudí, ihned sáhne po mobilu a skrze aplikaci lokalizuje své dítě. Uff, vše je v pořádku, její dcera se blíží ke škole.

Jakkoli má tahle reklama poněkud nesmyslný děj (která máma spí ve chvíli, kdy už děti míří do školy?), zacílená je bezvadně. Už dva týdny mám sledovací aplikaci staženou i já a dvakrát denně skrze ni kontroluju, jestli moje čerstvě desetiletá dcera dorazila ráno do školy a poté jestli v pořádku došla domů. Po sedmi letech, co jsem po mateřské zpět v práci, si můžu dovolit ten luxus nespěchat z kanceláře jen proto, abych ji dřív vyzvedla z družiny. Krása!

TIP NA VIDEO: Děti a technologie – jak jim stanovit hranice?

Video placeholde

Pravda, nefunguje to vždy bezchybně. Někdy aplikace hlásí, že je můj poklad doma, i když ve skutečnosti ještě šlape kopec k našemu bydlišti. Jindy to vypadá, že místo spořádaného sezení ve třídě pobíhá zmateně kolem školy, což samozřejmě jen jitří moji fantazii. Co se děje? Nevloupal se do školy nějaký útočník a neohrožuje tam děti nožem, jako se to nedávno stalo v jedné čínské školce? Je to jen nepřesná lokalizace, špatné spojení mezi našimi mobily, uklidňuje mě moje ratio, nicméně pro jistotu kontroluju online zpravodajství.

Chytrá aplikace mi sice nabízela, abych si zapnula také funkci odposlouchávání okolních zvuků, ale to jsem v rámci zachování dceřiny i své důstojnosti blahosklonně odmítla. Kdepak, přibližná informace mi musí stačit. A dobrá víra, že je všechno v pořádku. Samozřejmě se mi v takových chvílích vracejí vzpomínky na vlastní dětství a mámu, která měla jen dvě možnosti, jak zjistit, kde jsem – buď vykouknout z okna v kuchyni, anebo z balkonu u mého pokoje.

Zpravidla mě také volala domů až na večeři. Do té doby jsme s kamarádkami hrály na krvavé koleno, házely jsme s míčem patníky nebo školku, testovaly trpělivost pracovníků na Lince důvěry nebo se jen tak poflakovaly v perimetru našeho sídliště. Jednou jsme dokonce uspořádaly v sušárně paneláku takzvanou Baby školu, kde jsme připravily celodenní program pro předškolní sourozence. Ano, byla jsem dítě z malého města. A nyní zjišťuju, co obnáší být mámou dítěte, které od narození vyrůstá v Praze.

Tohle nesmíte!

Děti jsou dnes pod dohledem takřka neustále. Do školy je vozíme autem, cestou domů je trackuje aplikace, celé odpoledne ale dokáže vykrýt i družina nebo mimořádně pestrá nabídka kroužků. Ohledně té družiny: v mých očích se vždy zrcadlila jako velká zahrada obklopující školu, oáza interakcí, kde si mohou děti hrát, jak se jim jen zachce. Aspoň něco, při té pražské bídě. Moje dcera mě však nedávno vyvedla z omylu, když mi vypočítala, co všechno s dětmi v rámci té velké zahrady nesměli:

„Nesměli jsme hrabat do písku a dělat blátíčko. Nesměli jsme se schovávat pod stromy, aby na nás vychovatelky viděly. Byla tam jedna houpací prolézačka, na kterou jsme nesměli, a neřekly nám proč. Nesměli jsme sedět na pingpongovém stole. Nesměli jsme se houpat příliš…“ A co jste tedy směli, ptala jsem se šokovaně. Následovalo dlouhé přemýšlení. „Mohli jsme hrát fotbal, chodit kolem zahrady, trochu se houpat, hrát si na malém pískovišti a sedět na schodech.“

V této souvislosti mě zaujal článek Jakuba Ježka z Voxpotu Když ještě směly děti chodit samy ven, do nejlepší přípravky pro život. Podobně srovnává vyrůstání v 80. letech s tím v současnosti a hlavní myšlenku shrnuje těmito slovy: „Před 20–30 lety zmizel ze života dětí v takzvaných vyspělých zemích fenomén, který nejmladší generace homo sapiens provázel od prehistorických dob až do 90. let 20. století. Totiž že se prakticky vytratilo dětství bez dozoru dospělých.“ To podle něj může mít za následek, že děti dnes postrádají některé dovednosti – třeba ve vyjednávání s vrstevníky, schopnost se prosazovat nebo uznat kompromisy.

Anička a další

Příčin, proč se generace dospělých, která sama a takřka bez limitů objevovala džungli vlastního města, nyní až úzkostlivě obává o vlastní potomky, je více. Ježek zmiňuje třeba narůst automobilismu ve městech – konkrétně v Praze se počet aut za posledních třicet let ztrojnásobil. Pak je tu samozřejmě kriminalita, která v Československu extrémně vzrostla zejména po Havlově amnestii v roce 1990. S tím jde ruku v ruce proměna zpravodajství a zejména medializace případů ztracených či zavražděných dětí. Pražské memento všech rodičů má jméno – Anička Janatková.

A pak za tím může být i vlastní zkušenost, která možná nebyla až tak bezstarostná, jak se ve vzpomínkách může zdát. Generace mileniálů si občas ráda připomíná osmdesátá a devadesátá léta s tím, že je zázrak, jak to vlastně všechno přežila. Pravda je, že nás rodiče tolik nehlídali, a tak třeba moje máma ani netušila, že jsem se jednou ráno před vyučováním sbalila a vyrazila do parku hledat listy, které jsme měli donést na přírodovědu. A nikdy se nedozvěděla, že tam tehdy stál chlap, co zprvu vypadal, že jen močí, ale pak mi ukázal svůj penis.

Ano, rodiče tehdy tolik nehlídali, což bylo super. Ale my děti se se svými zážitky zase tolik nesvěřovaly. O to snazším cílem jsme dnes pro reklamy, ve kterých divní pánové unášejí děti.