Učňák není ostuda! Mámy, dovolme dětem dělat to, co je baví
Pamatujete si dobu, kdy být „na učňáku“ znamenalo, že jste se nikam jinam nedostali? Já ano. Vyrostla jsem v devadesátkách, kdy gympl byl vstupenkou do lepší budoucnosti a vysoká škola posvátným grálem. Kdo na ni šel, měl všechny dveře otevřené. Učňák tehdy zase znamenal, že nejste ta nejostřejší tužka v penálu. Byla to jiná doba s jinými příležitostmi. A taky doba plná předsudků.
Dnes se ale stalo něco, co mě přimělo přemýšlet. Můj dvanáctiletý syn mi řekl, že chce být kuchařem. Ne lékařem, ne právníkem ani ajťákem. Ale kuchařem! No a moje první myšlenka, přiznávám bez obalu, byla: „Takže odborná škola? Učňák? Jako fakt? A není to škoda? Vždyť je chytrý.“
V tu chvíli jsem si ale naštěstí uvědomila, jak hluboko máme zakořeněné, že inteligence se měří počtem vystudovaných vysokých škol či titulů. Jenže tahle rovnice už dávno neplatí.
Dnes je rok 2025
Situace je úplně jiná. Dostat se na střední školu je těžší než kdy dřív. Osmileté gymply praskají ve švech. Rodiče šílí, děti běhají z jednoho kroužku na druhý, jen aby měly co nejhezčí portfolio a přitom často vůbec netuší, co je vlastně baví. A odborné školy? Ve většině učebních oborech mají volná místa a jejich kapacity převyšují zájem uchazečů.
Nepíšu to jen jako máma s divným pocitem a potřebou obhajoby, ale mluví za mě i čísla a analýzy Cermatu. Z jeho průzkumů vychází, že některé odborné školy a učňáky by zvládly přijmout i o třetinu víc uchazečů. Naopak gymnaziální programy patří mezi ty nejžádanější a v některých krajích je dokonce i 20 přihlášených žáků na volné 1 místo.
Potlačme vlastní ego
Tak si říkám, jestli bychom se my, rodiče, neměli na chvíli zastavit, potlačit své ego a přestat dětem plánovat život podle našich představ o úspěchu. Možná bychom jim měli dát prostor a důvěru. Ať si klidně zkusí kuchařinu, být kadeřníkem, podlahářem, elektrikářem či cukrářem. Ať si hlavně vyberou sami!
Mým úkolem jako mámy není dostat ho na nejlepší školu. Mým úkolem je naučit ho, že úspěch neznamená diplom na zdi, ale pocit, že dělá něco, co má smysl.
A tak jsem se rozhodla, že pokud můj syn chce vařit, budu stát při něm. Klidně mu budu dělat pomocnou sílu. Protože možná právě to je ten nejlepší recept na spokojený život, který můžeme svým dětem dopřát.
Zdroje: data.cermat.cz
