5 let bez Instagramu. Jak se mi změnil život potom, co jsem zmáčkla „smazat účet“
Stalo se to ze dne na den. Svůj aktivní instagramový profil jsem před pěti lety nadobro smazala. V tu dobu jsem na sociální síti trávila pár minut denně. Může se tak zdát, že tak radikální krok nebyl potřeba. Jenže právě takto strávený čas měl na můj život velký dopad.
Instagram jsem využívala asi jako většina lidí, kteří nejsou influenceři. Sledovala jsem inspirativní lidi, měla přehled o životech přátel, chlubila se svými zážitky a spokojeně prokrastinovala. Postupně jsem se ale ptala: Dává mi tenhle svět něco skutečně pozitivního, nebo kvůli němu spíš něco ztrácím?
Virtuální vs. opravdový svět
Asi nejsem jediná, kdo si na sociálních sítích dopřával pravidelné dopaminové injekce. Stačí se hezky vyfotit nebo postnout fotku z dovolené a čekat, kolik lidí vám potvrdí, že stojíte za obdivné srdíčko. A tohle potvrzení je nejen příjemné, ale taky tak trochu návykové.
A právě skrze to jsem si začala uvědomovat, že sociální sítě nejsou jen osobním deníčkem, jak to spoustu lidí vnímá. Jde i o platformu, díky které si necháváte schválit vlastní život, potvrdit, že jste dost zajímaví. Cítila jsem, že to dělám i já – a že to mají i ostatní. Jen si to málokdo přizná.
Mimo jiné jsem čím dál víc cítila propast mezi barevným online světem a obyčejnou realitou kolem sebe. Začala jsem se cítit přesycená všemi rádoby dokonalými životy a dokonale vypadajícími lidmi. Navíc většina lidí venku nevypadá jako ve feedu na Instagramu, což rozhodně není špatně. Lidi mají rozcuchané vlasy nebo flek na mikině. Lidi nadávají a taky obědvají sami. A tahle pravda o lidech a jejich životech má vlastně taky něco do sebe.
Byl čas vzít si červenou pilulku
Položila jsem si zásadní otázku, která mi měla pomoct se rozhodnout. Jak se cítím potom, co pár minut scrolluju? Nechtěla jsem si nic nalhávat.
Pocit, že nežiju tak super život jako ostatní.
Pocit, že mi něco uniká, protože všichni něco zažívají.
Pocit, že nejsem tak zajímavá jako ostatní.
Pocit, že nejsem celá. Že ukazuju jen střípky, které netvoří celou mou osobnost.
Překvapilo mě, jakou směs emocí ve mně dokáže pár příspěvků vyvolat. V tý vší kráse se ve mně na chvilku něco otřáslo. Chvíli jsem žárlila, cítila smutek a občas i hněv. Někdy jsem se po zapnutí instagramu cítila hůř než předtím. A tak jsem si řekla – je čas účet smazat.
Jak to vidím teď
Moje motivace byla jasná: nesrovnávat se, nespoléhat na vnější validaci, dát si dopaminový detox, nedělat ze sebe dokonalý výstřižek a nechat si svůj život pro sebe a blízké.
Co se (ne)změnilo?
Jsem mnohem přítomnější v okamžiku. Často nemám z úžasných akcí ani jednu fotku.
Cítím se líp ve svém těle. Nesrovnávám se tolik s ostatními.
Mí přátelé o mně ví jen to, co jim řeknu, a stejně tak já o nich. Všechny zážitky si musíme odvyprávět.
Dostávám méně komplimentů a muži se mnou méně flirtují. Všechno se totiž děje jen v tom reálném světě, kde odvaha vypadá jinak než posílání emotikonů.
Méně prokrastinuju? Rozhodně ne! Mozek si vždycky najde cestu, jak se vyhnout povinnostem.
Je něco, co mi chybí? Jo, občas se chci pochlubit tím, co jsem zažila nebo že mi to fakt slušelo. A trocha levného dopaminu by neškodila.
Rozhodnutí fakt nelituju
I po pěti letech jsem ráda, že instagram nemám. Cítím se v životě o dost lehčí. Přijdu si nějak opravdovější. Takže… jsou to velké změny? Pro mě jsou dostatečně velké na to, abych svoje rozhodnutí nezpochybňovala.
A pokud o zrušení nebo pozastavení svého profilu uvažujete i vy, vyzkoušejte to třeba jen na měsíc. Během této pauzy prozkoumejte svoje emoce. Třeba zjistíte, že je vám líp. Stejně jako mně.
P. S. I smazaný účet se dá v případě absťáku obnovit.
