Trauma jako původce problémů: Trápíme se, nebo ze sebe děláme oběti?

2 min čtení

2 min čtení

V posledních letech se slovo trauma, jež dříve mívalo přesné psychiatrické vymezení, stalo všudypřítomným. A to až do té míry, že začalo ztrácet svůj původní význam. Podobně jako se z deprese stala „depka“ označující jakoukoli pomíjivou chmuru a výrazem „závislost“ vyjadřujeme svůj vztah k seriálu na Netflixu, i „trauma“ se stalo pojmem, kterým popisujeme každou životní těžkost. Toto nastavení mysli nás však může stavět do role oběti i tehdy, když to není namístě.

Poslední měsíce jsem zažil nemalý počet vystrašených klientů, kterým nějaký chytrý radílek, bryskní diagnostik a moudrý šaman v jednom oznámil hned na prvních sezeních, že jsou traumatizovaní,“ napsal nedávno na svém Facebooku terapeut Pavel Rataj.

TIP NA VIDEO: Co dělat, když se u vás objeví úzkost?

Jsme všichni traumatizovaní?

Z traumatu se stalo cosi jako trend. Zasloužila se o to populární kniha nizozemského psychiatra Bessela van der Kolka Tělo sčítá rány, vydaná v roce 2014. Autor v ní popisuje příběhy ze své psychiatrické praxe a líčí, jak psychický otřes ovlivňuje všechny aspekty života své oběti, její fyzické zdraví, vnímání emocí a vztahy.

Amygdala, část mozku zodpovědná za pocity strachu a úzkosti, se pod vlivem traumatu stane přecitlivělým „detektorem kouře“, který vyvolává nepřiměřené reakce v podobě útoku nebo útěku. Ale poškození zachází ještě dále: traumatizovanému člověku se mění celé pojetí vlastního já. Kniha vykonala záslužnou práci v tom, že upozornila na různé podoby traumatizace (zejména ze sexuálního zneužití či z dětství prožitém v násilném prostředí), zároveň ale přispěla k tomu, že tento pojem dnes lze vztáhnout téměř na jakýkoli negativní zážitek z dětství.

Nadužívání slova trauma ovšem není tak nevinné, jak by se mohlo zdát. Pokud totiž sami sebe vnímáme jako traumatizovanou bytost, přidělujeme si ve svém příběhu roli oběti. Něco se nám v minulosti stalo, už se to nemůže odestát a nyní kvůli tomu trpíme a nemáme možnost s tím cokoliv dělat.

Jít cestou větší odolnosti

Terapeut Pavel Rataj doporučuje odlišovat pojem trauma od raného emočního zranění. Trauma je podle něj paralyzující, ale zdaleka ne tak časté: „Mnoho neodžité energie traumatu zůstává v těle a blokuje vývoj a přístup k prožívání či regulaci emocí. Daleko běžnější jsou raná emoční zranění, důležitá pro zdravý duševní vývoj.

Valná většina těchto zranění se internalizuje do různých neuvědomovaných programů, stereotypů, vzorců a schémat. Ty pak pokládáme za realitu a pravdu o sobě, o druhých, o odlišnostech, o vztazích a o světě tam venku. Právě určitá neparalyzující intenzita raných bolavých zkušeností“ je jedním ze zdrojů pro narůstající psychickou odolnost a zdravé sebevědomí. Pro pocit důvěry v sebe, ve své tělo, sílu, integritu a vnitřní naději. Pěstování vnitřní odolnosti tak nabízí inspirativnější a optimističtější životní cestu než pátrání ve vlastní minulosti po tíživém stínu traumat.

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!