Testosteron jako argument

Hněv u mužů nebudí rozpaky. Je to projev síly, rozhodnosti, někdy dokonce i leadershipu. Když chlap bouchne do stolu, často to nezní jako problém, ale jako „aha, tak tenhle ví, jak se prosadit“. A nikoho nenapadne zpochybňovat, jestli náhodou nepřehání. Prostě se počítá s tím, že občas bouchne. Jeho emoce se neřeší, protože se jim věří. Nejsou zpochybňované, zesměšňované, ani rozebírané pod mikroskopem.

Květinky přece nekřičí

Když se zlobí žena, nestačí to vydýchat. Musí to i vysvětlit, obhájit a nejlíp se hned omluvit. Ženský vztek se pořád vnímá jako něco nepatřičného, hlučného a zbytečně dramatického. Rupnou nám nervy? Najednou znejistí půlka místnosti. A než dořekneme větu, už to lítá: Hysterka. Určitě má PMS. Možná obojí. Stačí zvýšit hlas a okolí si začne šeptat, jestli by to nechtělo pár dní volna a hořčík.

Slýcháme to už od plenek

Od malička víme, co se od nás čeká. Holky mají být hodné, klidné, nevyčnívat. Když zlobíš, nejsi princezna. Popelka nikdy nekřičela. Sněhurka nevyšilovala. A Ariel? Ta si radši nechala vzít hlas úplně. Dětský svět nás krmí představou, že ideální žena je tichá, krásná a vděčná. Vztek se do toho nevejde. Zato kluci? Ti můžou dupat, vztekat se, dělat kravál a prát se. Přece jen jejich hrdinové jsou rytíři, bojovníci a superhrdinové, kteří věci řeší silou. Jsou na to zvyklí odmala.

Zadržované emoce nás jednou spálí

Ženy jsou mistři světa ve vnitřním dusnu. Přesně kvůli těmhle předsudkům a zkušenostem, které zažila minimálně jednou v životě každá z nás. Jenže dlouho potlačovaný vztek se může rozutéct do úplně jiných emocí. Nervový systém, který zůstává v napětí bez úlevy, to časem začne odnášet. Začneme špatně spát, všechno nás vyčerpává, bolí nás hlava. Jedné se to přelije do úzkostí, jiné může až do deprese.

Máme právo být naštvané

Nechceme být za hysterky a pak máme migrénu 3 dny v kuse. Vztek není zlo. Ukazuje nám, kde je hranice a že ji někdo (nebo něco) právě překročil. Tyhle hranice si v životě musíme umět nastavit a držet si je zuby nehty. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě. Tím dáváme najevo vlastní hodnotu a zároveň chráníme sebe, svoje tělo i hlavu. Za naše výbuchy často nemůže ani tak vztek samotný, jako spíš to, že se bojíme ozvat včas.

Asertivita není sprosté slovo. Možná by společnost snesla pravidelné a klidné „tohle mi není příjemné“ líp, než když jednou za čas vystřílíme celý zásobník. Důležité je, že páru je potřeba upouštět pravidelně a nehledě na to, co si myslí okolí.