O čem se mlčí: Sebevražda pozůstalé zasáhne vždy. Někdy cítí vinu, jindy vztek

3 min čtení

3 min čtení

Podle dat Světové zdravotnické organizace si na celém světě každoročně vezme život 700 tisíc lidí. Pokud se člověk rozhodne odejít tímto způsobem, zanechá za sebou zraněné blízké a rodinu, kteří často trpí pocity viny nebo selhání. Jak se s něčím takovým vypořádat? Na to v aktuálním díle pořadu O čem se mlčí odpovídá Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D., ředitelka a zakladatelka neziskové organizace Poradna Vigvam.

Když si člověk vezme život, co prožívají jeho blízcí, rodina, přátelé? Můžou se u nich objevit výčitky svědomí, pocity viny, že mohli činu nějak zabránit? S čím vším se pozůstalí potýkají? 

Vlastně vše, co je vyjmenováno v otázce, tedy pocity viny, sebeobviňování, je často přítomno v čase truchlení. A jakékoli násilí, které je spojeno se smrtí blízkého, tedy i sebevražda, tyto pocity násobí. Blízcí hledají příčinu, přemýšlejí, jak je to možné, co člověka dovedlo až k tomuto nezvratnému rozhodnutí, a kladou si otázku: „Proč?“ Někdy se zlobí, že je tady nechal, jak to udělal, co všechno tím zemřelý způsobil. Někdy se zlobí na okolí, že někdo něco tušil, věděl, ale nic neudělal. Někdy mohou cítit obrovské naštvání a házet vinu sami na sebe, že to neviděli. A někdy mohou zažívat tak zahlcující smutek, že nevědí, jak žít dál. Také je nutné zmínit, že někdy pozůstalí také zažívají úlevu, například pokud se jednalo o pachatele domácího násilí, tak najednou zažívají bezpečí jako dlouho ne a jsou sami zmateni, zda je to v pořádku. A někdy také dlouho necítí nic, protože tomu prostě nemohou uvěřit, nemohou to přijmout. 

Poradna Vigvam zprostředkovává odbornou pomoc těm, kteří se potřebují vyrovnat se smrtí blízkého. Zároveň nabízí kurzy pro odborníky, kteří se ve své profesi se smrtí běžně setkávají. Jedním z poslání Poradny Vigvam je zbavit témata smrti nálepky tabu a podnítit ve společnosti debatu na téma nevyhnutelných ztrát, které k životu patří.
O Poradně Vigvam

Jak pozůstalým pomoci? Existuje pro ně nějaká terapeutická pomoc? 

Rozhodně krizová či terapeutická pomoc, kdy krizovou pomoc nabízejí linky důvěry a krizová centra a terapeutickou pomoc např. Poradna Vigvam, některá terapeutická centra, psychiatrické ambulance nebo terapeutické služby. V současnosti však bývají dlouhé čekací lhůty, rozhodně v bezplatných službách. V privátních to bývá lepší, ale záleží, odkud pozůstalý je. 

Podle Světové zdravotnické organizace každý rok spáchá sebevraždu 800 tisíc lidí – to je jeden člověk každých 40 vteřin. V Česku je to několik tisíc ročně, statisticky čtyři lidé denně. Dá se vůbec vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, který spáchal sebevraždu? Jak proces truchlení probíhá? Je možné blízkému člověku včas pomoci, aby nedošlo nejhoršímu? O tom si terapeut a moderátor Honza Vojtko v novém díle pořadu O čem se mlčí povídal s Mgr. Sylvií Stretti, Ph.D., ředitelkou a zakladatelkou neziskové organizace Poradna Vigvam, a s krizovým interventem Janem Kaňákem. Celý rozhovor si můžete pustit ve videu v úvodu článku.
O čem se mlčí: Když žití bolí

Jaké jsou nejčastější mýty o sebevraždě? 

Těch je spousta, ale velmi často se říká, že pokud člověk o sebevraždě mluví, tak ji nespáchá, což rozhodně není pravda. Že se vždy jedná o impulzivní rozhodnutí, že člověk, který přežil pokus o sebevraždu, už to nezkusí nebo že lidé jsou náchylnější se zabít spíše ve špatném počasí. Je jich spousta, ale každopádně vždy platí, ať máme o druhé obavy, pokud nám jeho chování připadá ohrožující nebo člověk mluví o tom, že by se radši zabil, tak je důležité to nepodceňovat, doptávat se nebo i zavolat ZZS. 

Pořad O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce – a doprava je zdarma!

Moje psychologie 10/22.