Problém? Vždyť vypadáš skvěle! Anorexie je jako špatná kamarádka

Počítadlo kalorií v telefonu nebo rovnou v hlavě, hodiny cvičení klidně každý den, nekonečná únava, špatná pleť, úzkost ze setkávání s přáteli, zkreslený pohled na vlastní tělo a snaha o maximální kontrolu toho, co do něj přijde i co z něj zase odejde. Za tím vším pocity, že nejsem dost hezká, dost dobrá nebo že až budu hubená, všechny moje problémy se tím vyřeší. Poruchy příjmu potravy (PPP) jsou běžnější, než se může zdát, protože ne vždy mají podobu na kost vychrtlé postavy nebo morbidní obezity. Jak se s nimi žije?

V anonymní anketě na Twitteru jsem se ptala lidí, jestli svůj vztah k jídlu vnímají jako zdravý, nebo nezdravý. Přitom zdravý vztah jsem definovala jako stav, kdy člověk o jídle nijak zvlášť nepřemýšlí, jí přirozeně podle pocitu hladu a chuti, občas si dá dortík, občas pytlík chipsů a pět piv, ale nic z toho nevnímá jako prohřešek. A když si náhodou všimne, že kalhoty jsou mu těsnější, prostě přidá trochu zdravějších potravin, místo pečiva se naláduje zeleninou, dvakrát týdně si zaběhá a je dobře. Za nezdravý jsem pak označila stav, kdy o jídle přemýšlíte hodně, prakticky celý den někde v hlavě řešíte, co a kolik toho budete jíst. Počítáte si přesný kalorický příjem, i když nejste ani podvyživení, ani nemáte nadváhu. Stav, kdy stres, smutek, vztek a další situace spojené s výraznými emocemi řešíte tak, že se buď nacpete k prasknutí a pak litujete, nebo naopak hladovíte. Stav, kdy experimentujete s módními dietami nebo třeba se zázračnými hubnoucími metodami a doplňky stravy. 55 % hlasovalo pro zdravý, 45 % pro nezdravý, celkem se zúčastnilo 120 lidí.

TIP NA VIDEO: Víte, co je to ortorexie?

Poruchy příjmu potravy mohou postihnout kohokoliv bez ohledu na pohlaví. Řada lidí si je stále představuje v extrémech, ale ne všichni anorektici vypadají jako mumie, ne všichni bulimici mají shnilé zuby a ne všichni, kdo trpí záchvatovitým přejídáním, váží tunu. „Hubnutí se pro mě stalo tématem na střední škole. Rodiče se tehdy rozváděli, bylo to divoké. Já si nepřišla dost dobrá, hezká, chytrá, hubená. A tak jsem občas nejedla. Teď je mi přes třicet a mám pocit, že ani nevím, jak zdravý vztah k jídlu vypadá. Člověk si to nejdřív neuvědomuje, ale posledních několik let vnímám, že není normální vyhýbat se určitým potravinám a pak do sebe čtyřikrát týdně nacpat mekáč nebo nejíst na veřejnosti,“ svěřuje se L.

Podle Marie Novotné z Centra Anabell, které se zaměřuje na pomoc lidem s PPP a jejich blízkým, mezi průvodní jevy nezdravého vztahu k jídlu patří právě třeba sestavení si seznamu zakázaných a povolených potravin, panický strach z konzumace vysokokalorických, tučných či smažených jídel, dále změny nálady a častá podrážděnost, strach z přibírání, nechuť stýkat se s přáteli, časté střídání diet, zjevná nespokojenost s vlastním tělem a neustálá touha ho měnit a samozřejmě i úbytek (nebo přibírání) na váze.

„Svoje tělo jsem začala řešit strašně brzo, už v devíti letech. Jako jedné z prvních holek ve třídě mi narostla prsa. Dodnes si pamatuju jednu příhodu, bylo léto, jeden z posledních školních dnů, šli jsme ven a někdo mě postříkal vodou. Já měla bílé tričko a neměla jsem pod ním podprsenku, tehdy jsem ji nenosila. Ani jsem nevěděla, že bych měla nebo jak bych ji měla nosit. Když to viděla třídní učitelka, skoro vyděšeně konstatovala, že to takhle nemůžu mít, a zakryla mi prsa pod oblečením nějakou igelitkou, myslím. Od té doby jsem svoje prsa nesnášela, vnímala jsem, že je to něco, co na sebe strhává pozornost, čím se odlišuju. Ten pocit nenávisti o několik let později přiživilo sexuální obtěžování ze strany blízké osoby,“ vypráví J., jak se začala odvíjet její cesta k anorexii.

Ta pak vyeskalovala s prvním vztahem a začátkem sexuálního života. „Měla jsem kluka, o kterém jsem věděla, že se holkám líbí, navíc měl ze začátku tendence mi předhazovat, s kolika už něco měl. Já jsem ho strašně milovala a s těmi ostatními jsem se porovnávala. Všechny jeho ex byly hezké a od přírody hubené, to já jsem nebyla. Byla jsem štíhlá, ale měla jsem křivky. Intenzivně si pamatuju, že tohle ve mně spustilo kolotoč stresu, smutku a pocitu, že jsem strašně hnusná. Začala jsem přemýšlet, jak se změnit, hlavně jak se zbavit prsou. Docela brzo jsem pak přišla na to, že způsob, jak je zmenšit, je zhubnout. A to jde nejlíp, když člověk nejí,“ vypráví dál J. a vzpomíná, že tehdy jedla misku vařeného kuskusu denně a k tomu salátovou okurku. Zároveň popisuje jednu z nejčastějších příčin rozvinutí poruchy příjmu potravy: nízkou sebedůvěru způsobenou traumatem, projevující se mimo jiné porovnáváním se s ostatními.

Dnes k tomu navíc výrazně přispívají sociální sítě. „Vliv médií a sociálních sítí je zásadní, zejména v období dospívání. Dívky i chlapci se převážně na Instagramu setkávají s často vyretušovanými a vyfiltrovanými fotkami influencerů, ne vždy si ale uvědomí, že ten obraz není reálný. Chtějí tak také vypadat, což bývá ve většině případů opravdu nemožné,“ vysvětluje Novotná z Centra Anabell. Stejně destruktivně může na již nemocného působit i trend self love účtů, které jsou agresivní stejně jako naivní a paradoxně mnohdy také zcela odtržené od reality. Když na někoho, kdo se nenávidí, desetkrát za den zařvete „Měj se ráda!“, co myslíte, že se stane?

Porucha příjmu potravy je jako špatná kamarádka. Taková, která se ozve jen, když něco potřebuje, nenápadně vás ponižuje a trefuje se do vašich citlivých míst, aby se sama cítila lépe. Nedá se jí jen tak zbavit, a tak se s ní naučíte žít. Najdete způsoby, jak ty nejzjevnější projevy PPP skrývat. Máte systém. Začnete spát i přes den, protože nemáte energii, a místo toho, abyste se zamysleli, proč tu energii nemáte, se radujete, že jste našli další způsob, jak ušetřit nějaké kalorie. Přestanete chodit ven, a když už se vymluvit nejde, zacvičíte si „do zásoby“ a předem přemýšlíte, který drink je nejdietnější. A pak se jednoho dne vědomě rozhodnete, že místo hladovění zkusíte zvracení, protože se dá snadněji ututlat.

Nejsem blázen, jen vysoce funkční anorektička

Taky si začnete dávat pozor, abyste o svém stavu nemluvili, přitom právě svěřit se někomu blízkému je jedna z cest, jak začít PPP řešit. Avšak jako většina prvních kroků je tenhle skoro nejtěžší. „Během dospívání jsem měla extrémně problematický vztah s mámou. Jednou jsem přišla domů a ona se podivila, že jsem tak strašně hubená. Chvíle, kdy o mě měla starost, střídaly hádky, kdy na mě řvala, že jsem anorektička a můžu si za to sama. Tehdy mi došlo, že to, co dělám, asi není v pořádku. Ale pokračovala jsem. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit. Jednou jsem se opilá svěřila dvěma kamarádkám. Řekla jsem jim, že se cítím hrozně a že nevím, co s tím mám dělat, protože vím, že jsem nešťastná a hladověním řeším svoje problémy. Jejich reakce byla – ale vždyť ti nic není, vypadáš dobře! V tu chvíli jsem se zasekla a měla jsem dlouho pocit, že když se někomu znovu svěřím, nebude mi věřit nebo bude zpochybňovat, že mám problém,“ popisuje J. něco, co je poměrně běžná součást života s PPP.

Všichni totiž máme tendence řešit nejen svůj vzhled, ale i to, jak vypadají ostatní. Zdánlivé komplimenty jako „Ty jsi úžasně zhubla! Jak jsi to udělala?“ v hlavě anorektičky působí jako pohon. Časem se pak takové poznámky zákonitě změní v „Nepřeháněj to, jsi moc hubená“, už málokdy ale následuje otázka, jestli si o tom nechcete promluvit nebo upřímná snaha pomoci. Komentáře na cizí adresu nám jdou, jejich důsledky ale často nedomýšlíme. Pro někoho s PPP může být i zdánlivě nevinná věc zničující. „Nedávno mi můj táta během návštěvy řekl, že mi to moc sluší, když už nejsem tak vychrtlá. Málem jsem se rozbrečela,“ poznamenává k tématu K.

Dá se z takového začarovaného kruhu dostat? S ohledem na emocionální podstatu PPP je jedním z hlavních kamenů úrazu jejího řešení i to, že když se s ní naučíte takhle pěkně fungovat, nepadáte do života nebezpečných extrémů. A tak časem začnete mít pocit, že už se to vlastně vyřešilo samo. „U mě to vždycky probíhalo a vlastně pořád probíhá ve vlnách. Když se cítím šťastná a milovaná, jídlo neřeším. Jakmile ale přijde krize, začnu se přejídat a často šíleně přiberu. Pak mám depresi a výčitky, takže zase jíst přestanu a hubnu,“ vysvětluje J.

A k tomu dodává: „Nejhorší období pro mě bylo těsně předtím, než jsem otěhotněla, to jsem anorexii řešila i na terapii a měla jsem pocit, že to zabralo, ale asi ne. Průvodním jevem na začátku těhotenství u mě byl vydatný průjem, takže ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem v tom, jsem vážila 46 kilo. Na jednu stranu jsem hned věděla, že jestli si to těhotenství chci udržet, musím okamžitě přibrat, ale na druhou stranu jsem na tu váhu byla hrozně hrdá. A nepřestalo to ani po porodu. V těhotenství jsem měla absolutní chutenství. Dost jsem nabrala, ale neřešila jsem to, protože už nešlo jenom o mě, ale primárně o to dítě. I po narození syna jsem chvíli byla dobrá, nicméně teď jsem zpátky, kde jsem byla. Možná ne v takové míře, ale pořád je ta míra dost velká,“ říká J. a dokazuje, že vymanit se ze stínu PPP je běh na dlouhou trať.

Jak (si) pomoct?

Pokud cítíte, že váš vztah k jídlu je nezdravý, nebo trpíte přímo nějakou poruchou příjmu potravy a chcete to začít řešit, jedním z prvních kroků je svěřit se někomu z rodiny, blízkému příteli nebo partnerovi. Pomoci mohou také služby nutričního terapeuta, který vám sestaví vyvážený jídelníček na míru.

Další volbou je obrátit se rovnou na odborníky. Zkusit můžete on-line terapii přes aplikaci Hedepy nebo stránku Tymosia. Centrum pro diagnostiku a léčbu PPP zřizuje klub pro pacienty s poruchami příjmu potravy a otevřenou skupinu pro následnou péči a dále klub pro rodiče a příbuzné pacientů s PPP. Centrum Anabell nabízí telefonickou krizovou pomoc a internetové poradenství, ale je zde také možnost je přímo kontaktovat. Dále u nich můžete využít možnosti setkání se sociální pracovnicí, se kterou sdílíte celou situaci, která se týká poruchy příjmu potravy, a ta vás dále nasměruje na další odborníky, jako jsou nutriční terapeut, psychoterapeut nebo psychiatr. Situaci můžete také sdílet s peer konzultantkou, která má s poruchou příjmu potravy zažitou osobní zkušenost.

Máte-li ve svém okolí někoho, kdo podle vás může trpět PPP, prvním krokem je citlivě mu dát najevo, že jste tu pro něj, pokud se chce s něčím svěřit. Dotyčného vždy pozorně vyslechněte, jeho stav nezlehčujte ani nezpochybňujte. Do léčby ho nikdy nenuťte, ale nabídněte mu různé možnosti řešení situace.