„Nebreč, nebo ti dám důvod!“ Jak odpustit rodičům a zahojit trauma?

3. prosince 2021 • 06:00
  • „Nebreč, nebo ti dám důvod!“ Jak odpustit rodičům a zahojit trauma?

    Blíží se svátky, které pro mnoho lidí znamenají setkávání se s příbuznými. Někdo si to užívá, pro jiného je to ale nepříjemná záležitost, která vánoční pohodu nepřipomíná ani zdaleka. Někteří z nás si totiž z dětství nesou traumata, která mohou život ovlivňovat i v dospělosti. A stojí za nimi většinou naši rodiče. Tím, že jim odpustíte, můžete začít šrám na duši pomalu hojit. 

    „Nebreč, nebo ti ještě přidám, ať máš proč brečet.“ „Podívej se na sebe! Nikdo si tě nevezme!“ „Tobě tady nepatří ani klika od dveří!“ I milující rodiče se vůči svým dětem někdy dopustí výroků, které znějí jako z Dickensových románů o osudem zkoušených sirotcích. Kolikrát jsme v dětství sami sebe ujišťovali, že „nikdy, ani za milion let“ nebudeme jako „oni“? A kolikrát si později v rodičovské roli musíme přiznat, že opakujeme jejich chyby anebo děláme jiné

    Být rodičem zkrátka znamená chybovat a téměř každý z nás si z dětství odnáší nějaké malé nebo mnohem větší trauma, tedy zranění. V dospělosti se pak každý z nás dříve či později musí rozhodnout, jak se svými křivdami z dětství naloží do budoucna. Skutečně musíme nést jejich tíhu celý život? Můžeme jejich kletbu ze sebe sejmout? A jak to změní vztah k našim rodičům? Měli bychom jim jejich chyby odpustit? Co se tím změní? Jak to ovlivní náš další život?

    TIP NA VIDEO: Rozhovor s Annou Slováčkovou o tom, jak ji ovlivninili slavní rodiče

    Způsobů, jak mohou rodiče své děti poškodit, je nevyčíslitelně mnoho, a také škála je velmi široká. Začíná to rádoby vtipnými poznámkami („nenakrucuj se před tím zrcadlem, stejně s tou zadnicí nic nenaděláš“) a porovnáváním se sourozenci („proč nemáš v pokoji uklizeno jako Danuška“), postupuje to přes rodičovskou nepozornost („teď nemám čas, mám moc práce“) či naopak permanentní kontrolu až po nálepkování, shazování, ponižování a sejdeme-li do ještě temnějších pater, pak i zanedbávání, bití a sexuální zneužívání.

    Vynecháme-li ovšem patologické extrémy, naprostá většina rodičů své děti miluje. Dělají zkrátka, co umějí a co zvládnou. Emocionální jizvy, které na dětech zanechávají, jsou vedlejším produktem špatně nastaveného stylu výchovy, rodinných nesnází, životních trablů, neštěstí, závislostí a samozřejmě i jejich vlastních traumat z dětství. „Rodiče jsou taky lidi,“ říká koučka Gloria Hydo. „A i oni kdysi byli dětmi. I oni si nesou z dětství svá vlastní zranění.“

    Emocionální zranění mají ovšem tu vlastnost, že rostou spolu s námi. Zahojí se jen zdánlivě a v dospělosti se mohou projevovat, změněná k nepoznání, v problematické volbě partnerů, zacházení s penězi, zanedbávání svého zdraví, v práci nebo neschopnosti naplňovat své sny a plány. „V zásadě pokaždé, když rodiče nenaplňují základní citové potřeby svého potomka, u dítěte narůstají pocity vlastní bezcennosti a bezmoci,“ říká Gloria Hydo. V dospělosti pak máme sklon tohle svoje domněle méněcenné já střežit vztyčenými hradbami ostražitosti, ostnatým drátem permanentní naštvanosti nebo naopak vyčerpávající snahou se každému zavděčit. Pro lidi, jejichž emoční potřeby nebyly v dětství dostatečně nakrmené, je zkrátka těžké důvěřovat světu okolo i sami sobě. Přesto je možné i z takové budoucnosti vykročit k lepšímu životu. Jak nám v tom pomůže odpuštění svým nemožným, selhávajícím a někdy příšerným rodičům?

    Článek pokračuje na další straně. >>>

  • Jak vystoupit z cyklu zranění?

    „Možná si nedokážete představit, jakou spoustu energie nás to stojí, když v sobě živíme hněv, nepřátelství nebo naštvanost. Člověku to může ubrat doslova roky života. Je to podobné, jako byste do záchodu denně splachovali stodolarové bankovky, až na to, že životní energie je hodnotnější než všechny peníze světa,“ říká koučka Gloria Hydo. Prvním důvodem, proč odpustit svým rodičům, je tedy to, že nám samým to přinese úlevu. Přijetí toho, že se něco stalo a už se to nedá změnit, nám umožní jít dál svou vlastní cestou poněkud lehčeji.

    Možná ještě důležitější je ale zjištění, že dokud v sobě živíme zlost na to, co nám rodiče způsobili, udržujeme se v roli oběti, zůstáváme tím ublíženým dítětem a znemožňujeme si tedy posun někam dál. Zůstáváme citově zaseknutí v dětství, kdy došlo k onomu traumatu, a nutíme se prožívat cyklus zranění pořád dokola. „Řekněme, že jste nikdy neodpustili své matce, že prošvihla vaše desáté narozeniny, což u vás vyústilo v pocit zrady a opuštění.

    10 % matek se nestýká se svými dospělými dětmi.

    Toto trauma se probere k životu pokaždé, když ho resuscituje nějaká drobná každodenní nesnáz – například vám někdo zapomene zatelefonovat. Původní zranění způsobí, že reagujete neuvědoměle a přemrštěně. Znovu a znovu se stáváte desetiletým dítětem, které prožívá tehdejší bolest, uzavírá se do sebe nebo naopak útočí na všechny okolo,“ popisuje Gloria Hydo. A tento příklad je ještě celkem neškodný. Nevyřešená traumata z dětství mají na svědomí i to, že nevědomky vyhledáváme lidi, kteří je znovu a znovu přivádějí k životu a nutí nás dokolečka prožívat naše dávné strachy.

    Zkrátka, dokud svým rodičům neodpustíme, pořád nad námi svým způsobem mají moc. Už nás sice nemohou zapomenout ve školce, zakázat nám televizi nebo nám nafackovat, ale v zákulisí stále tahají za naše emocionální nitky. Ne všichni rodiče si odpuštění zaslouží, zdůrazňuje psycholožka Lisa Kaplin. „Podle mě je odpuštění určeno tomu, kdo o ně žádá. Naši rodiče většinou odpuštění nežádají. Obvykle si vůbec neuvědomují, že způsobili něco, co by mělo být odpuštěno. Já tedy raději než odpuštění používám termín uvolnění negativních emocí.“ I v tomto případě je však účel podobný: zbavit se zadržovaného hněvu a naštvanosti, což nám přinese úlevu a možnost posunout se v životě o krok dál.

  • Nemusíte být objektivní

    „Je naprosto v pořádku, když k rodičům cítíte velkou lásku a zároveň máte pocit, že vám nějakým způsobem ublížili,“ zdůrazňuje Lisa Kaplin. Prvním krokem k odpuštění musí být pojmenování toho, co se vlastně stalo. Přestanete to v sobě pohřbívat, vytáhnete to na světlo a připustíte, že se zlobíte. Nemusíte se snažit být takzvaně objektivní, jde o to, jaká je vaše verze příběhu. „Loučíte se s traumatickou minulostí kvůli sobě, ne kvůli nikomu jinému. Máte právo podávat ji tak, jak ji vidíte. Můžete ji sdílet s členy rodiny, kterým důvěřujete, s přáteli nebo se svým terapeutem,“ říká Lisa Kaplin.

    Svou zlost můžete, ale také nemusíte, konfrontovat se svými rodiči. Ne vždy je to možné. Možná, že vaši rodiče už nežijí, anebo víte, že by reagovali tak defenzivně, že by to ničemu neprospělo. Nejde o to dosáhnout nějaké vnější spravedlnosti. Vaším cílem není vzbudit v rodičích pocit viny nebo se dobrat jejich omluvy. Namísto přímé rozmluvy jim můžete napsat dopis, který si necháte pro sebe (a třeba ho později slavnostně zničíte, to už je na vás).

    Odpustit rodičům, ať už tento proces nazýváme jakkoli, ale není snadné mimo jiné i proto, že hněv a naštvanost, které v sobě držíme, slouží primárně k naší obraně. Pokud je odložíme, vystavujeme se citovému riziku, najednou jsme zranitelnější. Proto je důležité nastavit si vůči rodičům pevné hranice. Jinými slovy, dát sami sobě právo říct jim ne, případně odejít nebo jiným způsobem přerušit kontakt, když tyto hranice překračují.

    „Ze začátku to může být dost nepříjemné. Vaši rodiče budou proti změně protestovat, budou vás kritizovat nebo ve vás vyvolávat pocity viny,“ upozorňuje Lisa Kaplin. „Člověk by řekl, že je snadné držet si odstup od rodičů, kteří nás zraňují, ale pro mnoho lidí je to neuvěřitelně obtížné. Telefon zvoní, víte, že volá matka a už se vám sevře žaludek. Když to zvednete, čeká vás hodinový vyčerpávající hovor. Když to nezvednete, budete se cítit provinile. Vypadá to jako bezvýchodná situace, ale nemusí to tak být. Všichni potřebujeme nějaký osobní prostor. A když telefon nezvedneme, často nám to zabrání říct v tu chvíli něco, čeho bychom později litovali.“

    Posledním a nejtěžším krokem v rozloučení s dětskými traumaty je dát sami sobě to, co nám tenkrát v dětství nejvíc chybělo. Když převezmeme zodpovědnost za svůj život a své volby, můžeme si vynahradit nedostatek, který stál kdysi u zrodu traumatu. Už nepotřebujeme, aby rodiče věřili v naše sny a podporovali nás, protože sami sobě dokážeme věřit a podpořit se. Svoje vnitřní dítě, které kdysi zůstalo opuštěné, vyděšené nebo zrazené, můžeme jako dospělí vzít za ruku a vykročit spolu s ním do budoucnosti, kterou si budujeme my sami.

    Více článků, jako je tento, si můžete přečíct v magazínu Moje psychologie. Koupíte ho v on-line trafice i-Kiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
    Moje psychologie 12/21 Moje psychologie 12/21 Autor: Anna Kovačič

Autor: Barbora Šťastná
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy