Jestli mě mateřství něčemu naučilo, tak tomu, že ne všechno hnědé, co leží doma na zemi, je čokoláda. A potom taky nikoho příliš nesoudit. Každý pracujeme s jiným materiálem, měli jsme různé zázemí a naše děti podědily různé vlastnosti. Zato všichni máme jenom jedny nervy.
Vsadím se, že snad každý z vás byl někdy svědkem nebo i účastníkem situace, při které si pomyslel, že TOHLE teda MOJE dítě nikdy dělat nebude. Tohle nedovolím, zachovám se úplně jinak. Proč mu, sakra, nedá na zadek? Proč nechá toho chudáčka takhle brečet?!
TIP NA VIDEO: Pojďme na sebe řvát s láskou! Jak se změnil vztah rodičů a dětí?
Přátelé, pojďme si říct, že nic nemizí rychleji, než rodičovská předsevzetí. Teorii, tu máme zmáklou spolehlivě všichni. A praxe se při tom smíchy popadá za vytahané břicho. Člověk totiž ve všech těch představách počítá s poslušným předmětem, který řekne nebo udělá přesně to, co chcete. Jenže dítě není Siri ani kávovar. Dítě je živá bytost. Někdy až příliš živá, uznávám. Byla stvořena k slintání, neustálému mluvení, ničení hmotných i nehmotných statků, ohromné spotřebě plen a ať se vám to líbí, nebo ne, dokonce i k životu. Je to prostě takový malý opilec, který prvních pár let netrefí domů, neumí se vymáčknout, pořád padá, ale vy ho i přesto máte rádi a staráte se o něj, i když vás posílá do háje.
Tyhle malé rozdvojené osobnosti jsou jeden den k zulíbání, krásně zdraví a děkují, odnesou si po sobě špinavé nádobí, a když jdou okolo, jen tak vám vlepí pusu. Ach, nebe! Večer usínáte, chytíte je za ruku... a ráno v ní držíte pařát Satana. Všechno je špatně. Jablko mělo být nakrájeno na měsíčky a ne na kostičky, sousedku nepozdraví, ani kdybyste ho mučili, oběd mu nechutná, a jestli ještě jednou zakolísá signál Wi-Fi, máme tu třetí světovou.
Určitě nejsem v postavení, abych tu teď začala šířit moudra o výchově. A asi nejsem sama, koho ta představa upřímně rozesmála. Jen chci říct, že nic není černobílé a nikdo není dokonalý. Všichni máme občas špatný den, klidně i týden. Dokonce, považte, i děti mohou vstát zadečkem napřed. Ne vždycky se chtějí rozdělit o jídlo nebo půjčit hračku. Já ostatně nevím, kdo tohle vymyslel. Mně chtít někdo vzít oblíbené jídlo, tak mu tu pracku ukousnu a ještě ho s ní přetáhnu. Někdy by děti raději zarostly do sedačky, než aby pustily někoho v MHD sednout. Odchod z hřiště? Tragédie. Příchod do školky nebo družiny? Pohroma. Upřímně, komu z vás se někdy v pondělí nechtělo lehnout si před vchodem do práce na zem a kopat nožičkama?
To, co bych chtěla, je, abychom se při pohledu na nějakou vypjatou situaci hned netvářili kysele. Abychom aspoň na chvíli připustili, že i ti rodiče, kteří zvedli hlas nebo naopak nereagují tak, jak bychom si představovali, mají jenom jedny nervy a jsou to jen lidi. Nikdo nikomu nevidíme do obýváku ani do hlavy. Když stojím u pokladny se zpocenou matkou, která zběsile houpe kočárem a za nohu jí visí dítě, které už vzteky skoro modrá, usměju se na ni. Je to v pořádku. Klid. Samozřejmě se taky rychle pakuju a mířím k eskalátorům, protože ten zvuk ječící holčičky krájí mozek na tenké plátky, ale nevím, čemu by pomohlo, kdybych kroutila očima a vrtěla hlavou. Jasně, není úplně ideální jít nakoupit s celou smečkou v pět odpoledne, kdy jsou obchody narvané k prasknutí unavenými lidmi, ale ne vždy se Vesmír spojí, aby vám pomohl.
A bohužel, je potřeba přijmout fakt, že na světě existují taky lidé, kteří prostě konají proti našemu přesvědčení. Mají docela jiné hranice i hodnoty. Dokud se cizí spratek nesnaží toho mého shodit po zádech z dvoumetrové klouzačky, neřeším. Svět není duha, na které tančí jednorožci a všude kolem to voní po šeříku. I to je důležité dětem říkat a ukazovat. Chce se mi věřit, že většina rodičů dělá, co může. Těm přeji pevné nervy a nebojte, bude líp.
