O čem se mlčí: Syn do mě bouchá pěstičkami. Odkoukal to od tatínka
O domácím násilí, kterému jsou vystaveni ti nejzranitelnější – děti – se příliš nemluví. Podle statistik jej zažívá asi 10 % dětí, což znamená jedno až tři děti v jedné standardní školní třídě. Jak rozpoznat, že je dítě vystaveno domácímu násilí, a jak mu pomoci? To je hlavní téma další epizody pořadu O čem se mlčí. Terapeut Honza Vojtko si tentokrát pozval Petru í Wünschovou z centra LOCIKA a Romana Bojka, manažera pro oblast rovnosti, diverzity a inkluze společnosti IKEA.
Pro domácí násilí musí platit nulová tolerance. Jak poznat, že ho zažívá někdo ve vašem okolí, třeba malé dítě? Jak mu jako laik pomoci? O tom se terapeut a moderátor pořadu O čem se mlčí Honza Vojtko bavil s Petrou í Wünschové, ředitelkou centra LOCIKA, které pomáhá dětem a jejich rodičům žít bez násilí, a s Romanem Bojkem, manažerem pro oblast rovnosti, diverzity a inkluze společnosti IKEA, která je partnerem aktuálního dílu. Na celý rozhovor se podívejte na videu výše.
Může se to zdát lehké – když se partner ke mně nebo k našim dětem chová agresivně, prostě se sbalím a odejdu. Tato představa by nemohla být vzdálenější realitě. Lenka na odchod od manžela myslela již dlouho, ale vždy měla strach a bála se toho, co přijde. Tenhle pocit ji neopouštěl. Ani si už nedokázala vzpomenout, kdy dělala cokoli, aniž by se bála. Všechno to ale začalo, jak vypráví, velmi nenápadně. „Když jsem s Petrem začala chodit, bylo to moc hezké. První tři měsíce jsem byla opravdu šťastná a myslela si, že jsem našla partnera na celý život. Dnes doufám, že to tak nebude, i když on mě stále přesvědčuje o tom, že se mě nikdy nevzdá a že mu patřím.“
Jsi jen moje!
„Často mi říkal, že jestli se pokusím odejít, ublíží našemu synovi, a to přece nechci mít na svědomí. Opakoval mi, že se nemusím bát, že mě nezabije – smrt by totiž pro mě byla příliš jednoduchá. Vyhrožuje mi, že pokud ho nebudu poslouchat, bude pro mě život utrpením. Ale abych to vzala popořadě. Petr hrozně tlačil na společné bydlení, že nedává smysl platit dva nájmy. Neustále mi říkal, jak mě miluje, potřebuje mě a chce se mnou trávit každou minutu svého života. Nejdřív mi to lichotilo, také jsem ho milovala, ale byla jsem zvyklá chodit i ven s přáteli a stýkat se s rodinou.
Petr se mnou párkrát šel, ale pak říkal, že ho to nebaví, že on se svých kamarádů vzdal, protože mě miluje a očekává, že udělám to samé. Nechtěla jsem, aby se cítil špatně, tak jsem postupně začala trávit čas jen s ním. Jenže nebyl pořád spokojený. Když mi zazvonil telefon, vyptával se mě, kdo a proč mi volá. Pravidelně mě vozil do práce. A když jsem náhodou jela do práce autobusem, volal mi třicet minut po mém odchodu na pevnou linku, jestli už jsem v kanceláři.“
Doma jako ve vězení
„Řekla jsem mu, že se mi jeho chování nelíbí a že si připadám jako ve vězení. Petr mi nejdříve vysvětloval, že to dělá proto, že mě má rád a má o mě strach. Později už mi jen říkal, že má právo mě kontrolovat, a buď se mu ohlásím, nebo teprve zažiji, jak takové vězení a peklo vypadá. Když jsem mu odmítla dát PIN k telefonu, vytrhl mi ho z ruky, hodil na zem a rozšlapal. Řval na mě, že se určitě s někým slejzám, jinak bych mu PIN přece klidně dala. Už jsem dál takhle nechtěla žít, sbalila jsem si věci a chtěla odejít. Petr mi ale zastoupil cestu, natlačil mě na zeď, zkroutil mi ruku, vytrhl mi klíče od bytu a řval na mě: „Dokud ti to já nedovolím, ani se odtud nehneš!“ Musela jsem mu dát hesla k e-mailu a sociálním sítím. Mým jménem napsal mámě a dvěma kamarádkám, že už se s nimi nechci vidět.“
Dítě jako rukojmí
„Všechno se ještě zhoršilo, když jsem otěhotněla. Řekl, že nosím jeho dítě a odteď musím dělat, co mi řekne, protože on ví, co je pro dítě nejlepší. Nesměla jsem koupit k jídlu nic, co mi nepovolil, měla jsem vyměřeno, kolik času můžu trávit jakou činností. Nadával mi, že jsem líná lemra, že si jen válím šunky, jsem tlustá a že se na mě nedá ani koukat. Vynutil si sex, i když jsem měla gynekologické potíže. Po narození syna to bylo ještě horší. Řval na mě, že teď už mě k ničemu nepotřebuje, že je škoda mě živit, protože jsem byla dobrá jen jako schránka, než mu porodím dítě. Když se mu zdálo, že nejsem dostatečně poslušná, zamykal mě v bytě. Jednou, když jsem potřebovala jet k doktorce s nemocným synem, který měl horečku, sebral mi klíče od auta a my museli jít pěšky.
Našeho syna má rád, občas si s ním hezky hraje, ale vadí mi, že mi před ním sprostě nadává a taky mu říká, že mě nemusí poslouchat, protože jsem blbá kráva. Několikrát mě před synem uhodil, jednou mě srazil na zem a kopl do mě. Když malý slyší křik, brečí a utíká se schovat. Párkrát se stalo, že se počural. Synovi budou čtyři a občas říká „máma blbá“. Několikrát do mě bouchal pěstičkami, když jsem mu něco nechtěla dovolit. Manžel u toho stál a jen se mi smál. Problém je, že učitelky ze školky si stěžují, že je náš syn agresivní vůči jiným dětem. Celkově je spíš bojácný, neumí se moc zapojit do kolektivu, a když si s ním nikdo nehraje, rozběhne se a do někoho praští nebo strčí.“
Strach odejít
„Dlouho jsem si říkala, že má manžel syna rád a že nechci rozbíjet rodinu, že to prostě musím vydržet. Teď už ale vidím, že to, v čem žijeme, pro syna není dobré. Chtěla bych odejít, ale strašně se bojím. Manžel mi vyhrožuje, že když odejdu, připraví mě o syna a už ho nikdy neuvidím. Nemám, kam bych odešla, a i když jsem se vrátila do práce, moje výplata chodí na společný účet a já nemůžu s penězi, které vydělám, volně nakládat. Manžel říká, že mi nedovolí se synem odejít, že si mě všude najde a že požádá o svěření syna do své péče.“
Na cestě za životem bez násilí
„Dlouho jsem se bála to někomu říct, myslela jsem si, že mi nikdo nebude věřit, protože ve společnosti je Petr moc milý. A já neměla žádné důkazy. Jednou toho ale už na mě bylo moc a já se svěřila kamarádce. Neřekla jsem ani zdaleka všechno, o to víc mě překvapilo, když mi řekla, že mi věří, že nikdo nemá právo se ke mně takhle chovat a že z toho existuje cesta ven. „Vím, o čem mluvíš,“ řekla, „sama jsem si tím prošla.“ Zavolala se mnou do centra ROSA a já nastoupila svou novou cestu – cestu životem bez násilí. Bude ještě trvat, než budu moct říct, že jsem ji zvládla, ale jsem tam a konečně mám podporu a naději, že to jde i jinak.“