Video placeholde

O čem se mlčí: Neplodnost je jako každá jiná nemoc, dá se řešit

Snažíte se o miminko a nejde vám to? Máte pocit selhání, beznaděje, pokouší se o vás deprese? Nezoufejte, protože nic není ztraceno. „Neplodnost je čím dál více vnímána jako každá jiná nemoc a je to tak dobře,“ říká MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., majitelka a generální ředitelka kliniky pro léčbu neplodnosti Repromeda. Jaké jsou nejčastější příčiny neplodnosti a jak se dá řešit?

Je podle vás neplodnost téma, které je u nás stále tak trochu tabu, nebo se situace již mění? Určitě všichni cítíme postupnou změnu. Neplodnost je více vnímána jako každá jiná nemoc a je to tak dobře. Tabu to již podle mě není i z toho důvodu, že neplodnost začíná patřit mezi rozšířené civilizační choroby, během fertilního věku se s ní totiž setká asi až 20 % párů. Ročně se jen v České republice díky asistované reprodukci narodí přibližně 5 tisíc dětí. Není důvod se za návštěvu kliniky reprodukční medicíny stydět. Stejně tak se lidé již tolik nestydí vyhledat pomoc psychologa či terapeuta, což je s ohledem na vysokou psychickou zátěž, kterou neplodný pár prochází, často potřeba.

Co všechno může způsobovat problémy s početím? A do jaké míry se na tom podílí psychika? Příčin neplodnosti je celá řada. Některé z nich ještě nejsme schopni diagnostikovat, ale obrovskou část z nich ano. Uvádí se, že faktory neplodnosti jsou z jedné třetiny na straně ženy, za druhou třetinu jsou zodpovědní muži a poslední část je kombinací obou faktorů. U žen uveďme například chybějící nebo nefunkční vejcovody, nedostatek vajíček nebo jejich špatnou kvalitu, nefunkční děložní sliznici a další děložní faktory, hormonální poruchy a různá onemocnění endokrinního systému a mnoho dalších. U mužů problém může spočívat v nedostatku kvalitních spermií nebo jejich špatné pohyblivosti či morfologii – tedy tvaru. Řada poruch je funkčního charakteru, kdy počet i pohyblivost spermií je v pořádku, ale některé jejich specifické vlastnosti jsou změněny a nemůže dojít k oplodnění vajíčka či vývoji embrya. Stále častěji dokážeme spojovat konkrétní poruchy plodnosti jak u mužů, tak i u žen s jejich genetickými příčinami, spočívajícími v tzv. genových mutacích na úsecích genů, které regulují různé pochody potřebné ke zdárnému oplodnění a otěhotnění. Bohužel velký podíl případů souvisí s odkládáním rodičovství do vyššího věku. Psychika hraje samozřejmě obrovskou roli, a to i v případech, kdy vlastně „zas tak o nic nejde“. Určitý podíl párů u nás pravidelně otěhotní samovolně záhy po vstupní konzultaci, zpravidla poté, co zahájí vyšetřování a spadne z nich velké napětí. Někdy se počínající těhotenství dokonce odhalí již na samotné první konzultaci. To bývají doslova euforické okamžiky. Velmi často jsou ale metody asistované reprodukce nevyhnutelné. Zpravidla platí, že čím déle pár léčbu odkládá, tím se zhoršují šance na porod zdravého dítěte, a tím narůstá psychická zátěž a hrozí vztahová krize.

Co je na procesu asistované reprodukce pro páry nejnáročnější po fyzické a psychické stránce? Co se týče fyzické náročnosti, ta je bezesporu více na straně ženy. Muž zpravidla totiž „pouze“ odevzdá sperma, ale žena musí podstoupit hormonální stimulaci a následný odběr vajíček, který se provádí v celkové anestezii. To neznamená, že by muži byli neplodností a procesem mimotělního oplození stresováni méně. Celý proces může být psychicky náročný pro oba partnery, záleží jistě na osobnosti a typologii člověka. Proto je pro každý pár důležitá nejen odbornost pracoviště, ale i schopnost naslouchat, lidskost a empatie u celého týmu.

Jaké jsou největší přetrvávající mýty kolem procesu asistované reprodukce? Oblíbeným mýtem je určitě ten, že pokud pár podstoupí léčbu na klinice, nikdy neotěhotní napoprvé. Nebo i to, že se mu narodí dvojčata. Je to takový pozůstatek minulosti. Byly doby, kdy úspěšnost byla nízká a do dělohy ženy se přenášelo více embryí současně. Z toho potom vznikala vícečetná těhotenství. Dnes to ale už dávno neplatí. Již řadu let zavádíme výhradně jedno embryo. Vícečetné těhotenství je totiž komplikace a asistovaná reprodukce by neměla takové komplikace účelně vytvářet. Hodně mýtů je také spojeno s hormonální stimulací. Dva příklady za všechny – aplikace preparátů na stimulaci vaječníků bolí a způsobuje přibírání na váze. To už dávno není pravda. Před lety se preparáty píchaly do svalu, což bylo bolestivé. Dnes se ale aplikují do podkoží pomocí speciálního pera, je to jednoduché a bolestivost minimální. A ke zvyšování hmotnosti, pokud pacientka nezmění dramaticky jídelníček, dochází zejména na úkor zadržování tekutin, i toto má pouze dočasný charakter.

Jaký je váš názor na to, aby možnost asistované reprodukce mohly využívat i homosexuální páry nebo svobodné ženy bez partnera? V českém zákoně je v současnosti ustanovení, které určuje, že pár, žádající o léčbu, musí být složen z muže a ženy. Je však známo, že pokud žena a muž podepíšou souhlas, tak jim je léčba bez dalšího prověřování vztahů provedena. Zdravotníci naštěstí nemají mechanismy, kterými by prověřovali, zda spolu skutečně tito lidé sdílejí lože i domácnost a platí to, co pacienti uvedou. Podle mého soudu je v zákoně zjevný anachronismus a je jen otázkou času, kdy společenský tlak donutí zákonodárce ke změně současného ustanovení. Osobně bych dala přednost otevřenému systému, kde by měli pacienti právo na léčbu bez ohledu na to, kdo je jejich partner a mohli bychom komunikovat otevřeně a nikdo by nemusel lhát.