Kristýna Dobeš Moučková v pravidelném sloupku reflektuje proměnu přístupu k vlastnímu tělu, jídlu a pohybu.

Kristýna Dobeš Moučková v pravidelném sloupku reflektuje proměnu přístupu k vlastnímu tělu, jídlu a pohybu. Zdroj: Zdroj: iStock.com

Zhubla jsem, ale stále se nemám ráda. Proč je nutné poslouchat potřeby svého těla?

Rozhýbat se můžeme nejen k pohybu, ale také k jakékoli životní změně. Já se tento rok rozhodla narovnat vztah k vlastnímu tělu. Žádné trestání drastickými dietami za výkyvy na váze, žádné obviňování sama sebe za své potřeby. Nový sloupek Rozhýbaná mapuje mou cestu ke spokojenějšímu životu ve vlastním těle a ke změně vztahu k pohybu a stravování. Nečekejte ovšem návody na hubnutí, ani běžnou zpověď, kolik jsem tento týden spálila kalorií. Skutečná sebeláska a sebepéče překračuje hranice kalorických tabulek i posilovny. Začíná u porozumění potřebám těla. A právě o nich píšu v prvním dílu sloupku.

Prohlížím si své čtyři roky staré fotky. Nestačím se přitom divit, jak jsem měla útlý pas a celkově vypadala skvěle. Dnešní optikou bych se nebála říct, že jsem byla sama sobě fyzickým ideálem. Stejně tak si ale vybavuji, jak jsem se v daných měsících cítila hrozně a jak jsem nechtěla žádnou z prohlížených fotek ukázat ani na Instagramu, protože jsem si připadala odporná a nechutně tlustá.

TIP NA VIDEO: Karolína Fourová radí, jak se správně stravovat

Video placeholde

Váha a vzhled jsou pro mě téma, která mě provází celý život. Období, kdy jsem se měla ráda a byla sama se sebou spokojená, by dohromady dalo jen pár měsíců. Dlouhých dvacet devět let jsem žila proti svému tělu. Ten letošní třicátý jsem se rozhodla přístup obrátit naruby a naučit se žít konečně v souladu sama se sebou i s každou svou částí.

Má hubnoucí cesta byla dost podobná těm, kterými si prošla spousta žen přede mnou a nespočet si jí bohužel ještě teprve projde. Vyzkoušela jsem nespočet diet, dávala si předsevzetí ve stylu začnu od nového roku/od pondělí/zítra a i po stém pokusu věřila, že teď už se konečně dostaví úspěch. Nedostavil. Výsledkem většinou byla jen další frustrace a obviňování těla, že všechny mé snahy bojkotuje. A pokud jsem přece jen náhodou nějaká kila shodila, byla jsem ještě nešťastnější – stále jsem chtěla, aby se ukazatel na váze posunul ještě víc doleva, nikdy jsem se sama sobě reálně nezačala líbit a navíc propadala až panickým strachům, že opět přiberu. Spirála se tím roztočila na plné obrátky.

Já versus moje stagnující tělo

Schválně jsem o pár řádků výš napsala, že jsem vždy z hubnoucího neúspěchu obviňovala své tělo, nikoli sebe jako takovou. Když se totiž váha stane alfou a omegou vašeho žití, není problém si v hlavě vytvořit vzorec dvojího já. Zatímco na jedné straně stojíte vy – osoba odhodlaná udělat cokoli pro to být hubenější, na druhé stojí vaše tělo – systém, který podle vás všem snahám hází klacky pod nohy a přestože jej ládujete jednou hubnoucí metodou za druhou, tuky nespaluje a dokonce se vám někdy opováží ukázat ještě vyšší váhu než předešlý den.

Uvnitř vás se tak rychle zrodí nový nepřítel. Problém ale je, že tento nepřítel je vaše schránka, která vás jako jediná bude provázet po celý život na každém kroku. A s někým takovým by si to člověk neměl jen tak rozházet, nebo ne?

Často jsem v jednotlivých fázích svého (ne)hubnutí narážela na různé rady týkající se sebepřijetí, sebelásky a poslouchání vlastního těla. Přiznám se, že mi většinou přišly dost fádní, nadsazené a nereálné. Nedoprovázely je totiž žádné konkrétní příklady a rady, jak je aplikovat v běžném fungování. Sednout si teď na zem, zavřít oči a poslouchat své nitro? To spíš uslyším, jak mi v hlavě křičí přecpaný to-do list, říkala jsem si. Vždy jsem chtěla rozumět svému organismu, vždy jsem se toužila mít ráda, ať už jsem zrovna měla nadváhu, nebo mi okolí říkalo, ať už s tou ztrátou váhy brzdím. Ale nedokázala jsem to.

Jak poslouchat své potřeby?

Změna paradoxně přišla až před několika měsíci, kdy jsem se nejspíš dotkla fyzického dna. Zdraví mi na podzim roku 2022 prostě vypnulo. Sice u mě nenastala žádná vážná diagnóza, ale já se pod tíhou stresu a nedostatečné péče ocitla v začarovaném kruhu vracejících se viróz a angín. Do toho jsem ztratila menstruaci, rapidně se mi zhoršil zrak a kvůli bolestem zad a hlavy pro mě bylo těžké fungovat i jen několik hodin v kuse. Stala se ze mě chodící troska. Byl to zároveň přesně ten moment, kdy jsem konečně pochopila, jak mám tělu naslouchat a jak se o něj starat, a to bez ohledu na potřebu zhubnout.

Učit sebelásce a péči mladého člověka v jeho dvaceti letech je jiné, než když stojíte na prahu třicítky (nebo za ní). I já si moc dobře pamatuji, kolik toho můj organismus dříve zvládl. Párty na střední konající se ve čtvrtek, pátek i sobotu nebyly problém. I po pár hodinách spánku jsem se cítila fit a na kocoviny netrpěla. Po nocích jsem mohla mixovat jeden drink za druhým, dělat zuřivé nálety do KFC nebo na kebab a má váha se nehnula, ba dokonce jsem někdy i nějaké to kilo dvě po párty týdnu shodila. Teď mi stačí po práci vyrazit s kamarády do vinárny, dát si tři skleničky a druhý (i třetí) den mám tendence psát si do práce o nutný sick day. Díky těmto stavům člověk velmi rychle pochopí, kolik práce tělo dokázalo dříve odvést a že teď je řada na vás, abyste mu to v dalších dekádách řádně oplatila.

Nedám vám žádný konkrétní návod, jak se na své tělo napojit, neboť jsem přesvědčená, že neexistuje. Má cesta vedla přes fyzické zhroucení, někdo si vztah k němu najde mnohem přirozeněji a snáz. Ale právě u navázání kontaktu s tělem, myslím, začíná skutečná sebeláska. Stejně jako květiny v mém obýváku potřebují zalít dostatkem vody a můj pes potřebuje po ránu misku speciálních granulí na citlivá střeva, i mé tělo si zaslouží dostat přesně to, co potřebuje.

Nebo byste snad zalila květinu limonádou či odstátým alkoholickým drinkem? Naprostý nesmysl! Krmila byste čtyřnohého kamaráda, který pro vás znamená celý svět, jen zbytky a jídlem, které pro něj není dobré? Ne! Budete květině nadávat a odmítnete ji dál zalévat, když jí náhodou uschne pár listů? Ne, naopak se budete snažit udělat vše pro to, aby se zase uzdravila a zazelenala.

Úplně stejně je potřeba přistupovat sama k sobě. Když vaše tělo stagnuje s váhou nebo jakýmikoli zdravotními problémy, netrýzněte ho dalšími dietami. Naopak se nejprve zastavte a zkuste se zamyslet a následně pochopit, proč reaguje zrovna takto. Až se to naučíte, můžete hrdě prohlásit, že jste udělala první krok k přijetí vlastního těla. Hubnutí i jakékoli další změny vedoucí k lepšímu fyzickému stavu i vzájemnému vztahu hlavy a organismu se pak dostaví snáz. Já se na tuto startovní čáru také postavila teprve teď. O tom, co bude následovat, vás budu informovat v dalších dílech Rozhýbané.