Úzkost má mnoho podob: ne vždy, když na vás přijde, budete sedět doma a utápět se ve strachu a negativních myšlenkách. Takhle to nefunguje. Úzkost bohužel mnozí z nás prožívají na denní bázi. Proniká do mnoha sfér života a i tam, kde byste ji normálně nečekali. Například do vztahu k pohybu, sportu a vnímání vlastního těla.
Přiznám se: odjakživa bojuji s váhou a vzhledem. V dětství jsem byla na svůj věk příliš vysoká, kulatá a ještě navíc jsem měla nejlepší známky. To je bohužel ideální základ k tomu, abyste se stali třídním otloukánkem, který se bude denně od těch nejupřímnějších (a také nejzlejších) spolužáků dozvídat, jak je hnusný a špekatý. Klasická školní šikana založená na tom, že nejen naše generace nebyla nikdy vedena k tomu přijímat, že ne všichni vypadají, měří a váží stejně.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když na vás přijde úzkost?
Na druhém stupni pak tohle trápení dostalo zcela nový rozměr, když hlavním šikanátorem přestaly být děti a stala se jím má vlastní třídní učitelka. Její aprobace: matematika a tělocvik. Zabijácká kombinace. V té době jsem mimo školu tancovala divadelní jazz, dělala americký step, poměrně pravidelně posilovala a do toho hrála tenis. Člověk by řekl, že jsem klidně mohla být ukázkovým příkladem toho, jak může být dítě vedené ke sportu. Jenže opak byl pravdou a tyto roky pro mne byly absolutním peklem na zemi. Proč?
Při tělocviku jsem neudělala výmyk, má hvězda nepřipomínala hvězdu ani z dálky, o stojce nemohla být řeč a těch pět kiláků na ovále jsem prostě taky vždy musela dojít. Kristýno, já tě nechám propadnout! Kristýno, ty půjdeš dělat komisionárky před celou školou, aby se ti všichni mohli smát, jak jsi nešikovná! Takové výkřiky mojí třídní mě tehdy nejspíš měly motivovat a najít v sobě dovednosti, které ve mně ale jednoduše ani neexistovaly. Tělocvik se pro mne stal nejvíc stresující hodinou z celého týdne. Pohyb jsem postupně začala nenávidět. A svoje tělo, o němž jsem začala být přesvědčená, že je příliš tlusté na to, aby se vyhouplo a udělalo výmyk, taky.
Pomyslným hřebíčkem do rakve mého do té doby víceméně pozitivního přístupu ke svému tělu i k pohybu byl moment, kdy ta samá učitelka (v době, kdy jsem byla na vrcholu puberty) před celou třídou pronesla: Kristýno, ty s tou svojí postavou můžeš leda tak házet koulí. Nejdřív se tělocvičnou rozneslo tohle, hned nato smích. Paní učitelku by to tehdy možná zarazilo, ale již v té době jsem byla vášnivou milovnicí atletiky a moc dobře jsem věděla, kam tou větou mířila. Byl to pro mne bod zlomu ve vztahu k sobě samé a už nikdy jsem se necítila jako doposud. Od té chvíle jsem v sobě viděla pouze hřmotnou koulařku s obrovskými pažemi, lehce viditelným knírkem pod nosem a tělem, které si kvůli tomu, jak vypadá, nezaslouží lásku ani uznání, nýbrž by za trest mělo být pod neustálou palbou nadávek.
A bohužel tuhle koulařku v zrcadle občas zahlédnu i dnes.
Sportující žena s kily navíc není propagace obezity
Někdo může namítnout, že nadváha a vztah k vlastnímu tělu přece nesouvisejí s úzkostmi. V tom případě bych ale já na oplátku namítla, že jste zřejmě (díky bohu pro vás) takovou situaci nikdy nezažili, jinak byste museli tvrdit naprostý opak. Úzkost a vzhled spolu totiž souvisejí hodně. Ve chvíli, kdy patříte do škatulky tlusté holky, budete narážet na problémy téměř na denní bázi.
Společnost je už dlouhá desetiletí nastavená na jeden konkrétní ideál krásy a jasnou definici zdraví. Pokud jste krásná a zdravá, automaticky to znamená, že jste také štíhlá. Ve chvíli, kdy někdo namítne, že i člověk s většími mírami může být zdravý, je oheň na střeše. Jde přece o jasnou podporu obezity! Stačí si vzpomenout, když se před pár lety na obálce jednoho lifestylového časopisu objevila jogínka Jessamyn Stanley, která svou konstitucí rovněž vybočuje ze škatulky štíhlá. Vlna nevole a klasické obrany ve stylu Nepropagujte obezitu! Obezita je nemoc! byla tehdy enormní. Škoda že těmto obráncům zdravého životního stylu, kteří za tyto hodnoty bojují vždy jen ve chvíli, kdy se náhodou v jejich okolí a – nedej bože – i ve veřejném prostoru objeví někdo s výraznějšími křivkami, nedošlo, že Stanley má s největší pravděpodobností tělo pružnější a zdravější než většina těch, kdo sedí u počítače a tráví čas psaním nenávistných komentářů.
Poselství, které v sobě nese titulka časopisu, na níž pózuje žena v jógovém úboru větší konfekční velikosti, je ale přitom zcela opačné, než že by dělalo reklamu nezdravému životnímu stylu. Jde o sdělení, že sportovat a mít pozitivní vztah k pohybu i svému tělu může (a měl by) mít každý, ať je jeho velikost jakákoliv.
Bohužel takové nastavení ve společnosti stále z velké části chybí. A to je jádrem opakujícího se úzkostného stavu, kdy ať jako velká žena uděláte cokoliv, vždy budou vaše činy posuzovány podle toho, že nenosíte oblečení velikosti 36. I já takových situací zažila a zažívám nespočet. Ani vám nikdo nemusí nic explicitně říct, ale moc dobře vytušíte, co si myslí. Když si v restauraci objednáte burger, budete za tu tlustou holku, u které je přece jasné, že se od rána do večera cpe nezdravým jídlem. Když si naopak objednáte salát, bude jasné, že jste se rozhodla hubnout, protože jste tlustá. Když půjdete do fitka, budou na vás ostatní divně koukat, co tam děláte, protože toto je přece místo pro štíhlé. A když do fitka třeba právě kvůli úzkostem a strachu z toho, jak na vás okolí bude koukat, nechodíte, ostatní si do vás čas od času rýpnou, že jste líná a že dokud nezačnete cvičit, nezhubnete.
Je to situace, z níž za současných podmínek není možné vyjít jako vítěz. Bohužel.
Místa, kde jsou vítaní „všichni“
Právě zmíněná fitness centra jsou toho vůbec největším důkazem. I proto se postupně některá místa začínají kromě kvalitního vybavení zaměřovat také na to, zda se v nich lidé cítí dobře a co je případně možné změnit, aby se to posunulo k lepšímu. „Sama jsem zažila fitka, kde vás vyrýsované skály soudí každým pohledem. Pak jsou taky posilovny, které spíš než tělocvičnu připomínají taneční klub pro super cool lidičky,“ napsala mi při debatování o tomto tématu kolegyně. Tím víceméně potvrdila, že nejde pouze o vsugerovanou domněnku člověka, který odjakživa bojuje s tím, kolik váží a jak vypadá, ale že podobný nekomfortní pocit z atmosféry fitness center můžou mít i ti, které nadváha zrovna nepálí. A o to horší celá situace vlastně je.
V zahraničí směrem na západ proto již před nějakou dobou začala vznikat fitka, která staví své hodnoty (a marketing) na heslech jako body positivity a inkluzivita. A už i v českém rybníčku narazíme na taková místa: jsou tu třeba posilovny jen pro ženy, kde se nikdo nemusí za nic stydět. Nabízí se ale otázka: nemělo by jakékoliv místo určené ke sportu a pohybu být inkluzivní? A není vznik těchto speciálních posiloven vlastně jasnou deklarací toho, že jsou běžná fitness centra skutečně určená jen pro určitou sortu lidí, jež zapadá do společensky nastavené představy o zdravém (namakaném) člověku?
Bylo by krásné se sbalit a hned teď vyrazit cvičit, případně si jít zaběhat, aniž bych musela řešit, zda náhodou někomu můj vzhled a zadýchání nebudou po chuti. Bohužel, úzkost a strach mi nedovolí vyrazit. Místo toho si teď doma rozložím karimatku, pustím si cvičicí aplikaci, dám si pětačtyřicetiminutový workout a znovu se přesvědčím o tom, že i když jsem v poslední době zase nějaká kila nabrala, stále udělám bez větších problémů most i provaz. A s nastupujícím dobrým pocitem na chvíli zase odejde i ta úzkost a strach z fitness center, který nemám jen já, ale spousta dalších lidí.
Věřím, že jednou se dostaneme do doby, kdy budeme ve fitku potkávat ženy a muže různých velikostí a tvarů a ani se nad tím nepozastavíme. Věřím, že jednou tu budou skupinové lekce, které budou operovat s tím, že každé tělo není stejné a že ne všichni zvednou stejný počet kil nebo udělají stejný počet opakování. A že nutná pauza ve chvíli, kdy cítíme, že s sebou sekneme, nebude pro trenérku znamenat impulz, aby na nás začala (ne)motivačně křičet Makáme, makáme, nezastavujeme se!
Ne každé štíhlé tělo je zákonitě zdravé a ve formě. Ne každé tlusté tělo je zákonitě líné a slabé. A i holky, které by mohly leda tak házet koulí, mají právo milovat sport a tělo. Snad se to brzy stane něčím, nad čím nebude potřeba dlouze debatovat či z toho dělat samostatné téma ve sloupku o úzkosti.
