Šílená matka píše pravidelný sloupek o životě s dítětem školou povinným.

Šílená matka píše pravidelný sloupek o životě s dítětem školou povinným. Zdroj: Šílená matka

Šílená matka: Kdo nemá trauma z tělocviku, ať hodí medicinbalem

Šílená matka si tentokrát zavzpomínala na hodiny, ve kterých se v bílém tričku a modrých kraťasech stokrát snažila vyšplhat po tyči a nikdy se to nepovedlo. Opovržení ve tváři tělocvikářky pak bylo snad ještě horší než pětka, která jí na konci roku zkazila vysvědčení.

Miluju usínání. Ano, někdy mám pocit, že usnu i vestoje v tramvaji, a některé mé víkendy jsou jen spánek lehce naředěný trochou jídla, ale o tom teď nemluvím. Myslím to společné, kdy uspáváte dítě a najednou koukáte, že dítě uspává vás… A pak už nekoukáte vůbec. Ten pocit, kdy po celodenním shonu a stresu zhasnete, zavrtáte se do deky a cítíte ten klid. Pokud se tedy zrovna váš mozek nerozhodne rozvíjet hororové scénáře, traumata z dětství, vlastní nedostatky, nákupní seznamy nebo text dvacet let staré písničky.

TIP NA VIDEO: Zacvičte si bez traumatu a v pohodlí domova

Video placeholde

Skoro pokaždé si u toho povídáme. Někdy promlouvám do duše, jindy poslouchám, jaké jsou novinky v Robloxu a na poli youtuberském, nebo prostě hrajeme slovní fotbal a trénujeme násobilku. Občas taky ale vylezou na povrch nějaké ty strachy a obavy. Jako předevčírem. Tělocvik.

Uf, úplně se mi stáhnul žaludek. Je mi zase deset a stojím v bílém tričku a modrých kraťasech na žíněnce, slzy na krajíčku. Nevyšplhám. Prostě ne, ani kdyby u stropu viselo tamagoči, proboha. Nutí mě k tomu snad stokrát a čím víc to zkouším, tím míň síly v rukou mám. Ten pocit, že jsem trapná a ubohá, je skoro hmatatelný, stejně jako opovržení, které má tělocvikářka ve tváři a snad i nastrkané po kapsách. Píše mi pětku a na konci roku mi zkazí vysvědčení.

Dnes už vím, že tělocvik ve škole je důležitý, v této době možná ještě víc, než tomu bylo dřív. Měl by ale v dětech probouzet radost z pohybu. Ukazovat jim nové možnosti, zejména jejich vlastní, které se dají překonat. Nebo taky ne, a že i tak je to v pořádku. Jsou přece děti, které v životě nepochopí pravidla basketbalu, ale vyhrávají závody ve sprintu. Nebo to ti, co se bojí skákat přes kozu, ve volejbale sekají jak Baťa cvičky. Každý má jiné zázemí a dispozice a já pevně věřím, že už jsme se v tomhle trochu posunuli a nevyvoláváme v dětech pocit méněcennosti proto, že neudělají výmyk.

Já nejsem tělocvikář, přesto chápu, že pro sportovně založené jedince může být pohled na nastoupenou třídu někdy až lehce bolestný. Ale sama dobře vím, že pár takových nezdarů zasekne člověka klidně až do dospělosti. Taky rozumím tomu, že jsou nějaké osnovy a tabulky, které je třeba plnit. Nicméně myslím, že přidat do nich kolonku empatie a lidskosti je moc fajn, a každý by se o to měl alespoň pokusit.

Můj syn má naštěstí hodnou paní učitelku. A zjištění, že konkrétně já jsem nikdy nikam nevyšplhala a pořád žiju, nota bene ještě cvičím, posiluju a baví mě to, je pro syna takovou zárukou toho, že když mu v tělocviku něco nejde, není to konec světa. Musí ale také vědět, že nejde věci dopředu odpískávat. Že ne všechno, co se zrovna nepovede, je špatné a my se na to vykašleme. Ne. Chce to trochu snahy a odhodlání. Prostě se zakousnout, třeba i do tyče. A třeba to příště vyjde.