Šéfredaktorka Slow Femme: Buďte tak udržitelná, jak vám peněženka dovolí

16. listopadu 2021 • 06:00
Karolína Břínková ze Slow Femme
Karolína Břínková ze Slow Femme • Foto: Jana Benešová

Řídím se pravidlem, že nakupuji tu nejvyšší kvalitu, kterou mi můj rozpočet dovolí, říká o udržitelném přístupu k oblékání šéfredaktorka magazínu Slow Femme Karolína Břínková. Odmítá tvrzení, že slow fashion si může dovolit jen hrstka městské smetánky. Zároveň ale přiznává, že diskuze o udržitelnosti se stále omezuje jen na jednu bublinu.

S Karolínou Břínkovou jsme se sešly během pátečního zamlženého odpoledne v jedné letenské kavárně. Není žádným tajemstvím, že právě tato pražská čtvrť je vyhlášená pro jisté módního snobství, kterému vévodí často až radikální hesla ve stylu: „Pořídit si drahý kabát od lokální značky či designéra je nutnost a nakupovat v řetězci je hřích.“ Podle Karolíny ale jde přistupovat k oblékání uvědoměleji i bez obřího rozpočtu. Místní slow fashion scéna nicméně má své chyby a ty by neměly zapadnout pod nánosem pozitiv.

TIP NA VIDEO: Dokážete poznat kvalitní kašmír?

Co je kašmír a jak ho poznat? VIDEO Videohub

 

Nedávno skončila hithitová kampaň na vaši ročenku o pomalé módě. Ta slibuje, že v ní čtenáři mimo jiné najdou investigativní články. Jaké je vaše nejpřevratnější zjištění o udržitelnosti?
Za mne se nejzajímavější článek týká textilního odpadu. Je to téma, o kterém se toho tolik neví, přitom textilního odpadu produkujeme opravdu hodně. Pro představu by vyhozené oděvy zaplnily každou sekundu jedno nákladní auto, za den zhruba jeden a půl mrakodrapu Empire State Building a za rok operu v Sydney. Předpokládáme, že když oblečení odložíme do textilního kontejneru, bude posléze roztříděné a půjde například na charitu, případně do second handů. Faktem ale je, že většina těchto kontejnerů je neustále přeplněná a nikdo je pravidelně nevyváží. Čím déle v nich pak oblečení zůstává, tím více vlhne a plesniví a je vhodné leda tak na vyhození.

Tudíž vzniká jen další odpad…
Přesně tak. Lidé mají pocit, že dělají dobrou věc, když oblečení nehodí do popelnice. Ale v konečném důsledku to stejně tak skončí. Dalším problémem je, že oblečení je celkově tolik, že i kdyby bylo roztříděno mezi všechny charity a second handy, tak ho stejně bude tolik, že bude potřeba jej vyvézt.

Kam?
Na východ nebo do Afriky, kde se opět hromadí. A co se neprodá tam, končí na místních skládkách.

Má tento problém nějaké řešení?
Aby se odpad nehromadil, musí se přestat vyhazovat. O oblečení je potřeba se starat – zašít malou dírku, nechat si podrazit stále funkční boty. Zodpovědnost ale leží i na firmách, které oblečení produkují. Na skladech zůstává spousta nevyužitého materiálu, takzvaný deadstock, který pro mnohé není nijak využitelný. Stejně tak k nám proudí oblečení z Asie, které ne vždy projde kvalitativní zkouškou a evropské obchody ho nemohou zařadit do běžného prodeje. U něj konkrétně ani nevím, kam putuje, ale předpokládám, že se též ničí.

Takže přeplněné kontejnery jsou vlastně jen jedním z důkazů, že pro skutečnou změnu se musí změnit celý systém. Žádné rychlé řešení se tedy nenabízí?
Bohužel nenabízí. Tady se opravdu bavíme do celkové, provázané změně.

Cesta ke změně Směr, kterým by se svět měl začít ubírat, nastiňuje například globální hnutí Fashion Revolution. Radí, že je potřeba všeobecně nakupovat co nejméně oblečení. Pouze tak totiž dokážeme úspěšně bojovat proti hromadění textilního odpadu. V současnosti je módní průmysl globálně zodpovědný až za 92 miliónů tun odpadu ročně. Jako spotřebitelé máme zodpovědnost, aby se z naší planety nestala skládka. Je tedy potřeba zajímat se o to, jak dokážeme prodloužit životnost našeho oblečení, a vyhýbat se tak tvorbě dalšího textilního odpadu. Vzorem nám může být třeba Greta Thunberg, která v lednovém rozhovoru pro britský magazín The Sunday Times prohlásila: „Mám spoustu přátel, kteří mají oblečení hodně. Myslím, že mi nějaké půjčí nebo mi věnují to vyřazené.“

Před pár dny známý instagramový účet @jsemfeministka napsal ve svých Stories následující: „Prosím vás, nenechte si nakecat, že kabát za 8k je jediná forma sustainable fashion. Ne všichni jsou bílý privilidged mámy z Vinohrad. V kapitalismu neexistuje etická spotřeba, jen lepší volba. A lepší volba není nikdy ta, kterou si nemůžeš dovolit, ale ta, která je sustainable pro tebe.“ Je udržitelná volba elitářská?
Podle mě není. Udržitelný kousek může být i ten z řetězce, pokud nemáme finanční prostředky na to koupit si dražší oblečení v obchodech s pomalou módou. Stačí, když k němu přistupujeme tak, že nám vydrží dlouho, a nevyhodíme ho po několika vypráních. Já sama se řídím pravidlem, že nakupuji tu nejvyšší kvalitu, kterou mi můj rozpočet dovolí. To znamená, že si občas koupím oblečení v second handu, občas si mohu dovolit kousek od slow fashion značek. Problém je, že jsme se naučili nakupovat obrovské množství věcí a za cenu oběda si dnes pořídíme tričko, kalhoty nebo plavky. A to není normální. Tento stav trvá posledních dvacet až třicet let. Předtím lidé museli šetřit a oblečení nosili do roztrhání. Navíc se kousky dědily a jejich pořizovací cena, stejně jako kvalita, byla výrazně vyšší. A bralo se to jako normální stav. Dnes už tuto zkušenost nemáme. Zvykli jsme si na příval věcí a máme pocit, že i pomalá móda musí být natolik levná, aby si ji mohl dovolit každý. Ale ona není pro každého. A na základě principů, na kterých stojí, ani být nemůže – snaží se přistupovat spravedlivě ke všem článkům dodavatelského řetězce, od pěstitele bavlny přes švadleny až třeba po způsob transportu. Firmy produkující zodpovědnou módu jsou často menší a svou výší nákladů na produkci nemohou konkurovat celosvětovým módním hráčům. Slow fashion tudíž ze své podstaty cílí na osoby, které si takové kousky mohou v tuto chvíli dovolit. A ostatní vybírají z toho, co jim jejich peněženka umožní. Částečně tedy se zmíněným příspěvkem z Instagramu souhlasím, ale není to černobílé.

O Slow Femme Nezávislý online magazín tvoří především ženy, které pojí láska k módě, zároveň jim ale není ukradený stav naší planety, na kterou má právě módní průmysl výrazně negativní dopad. Slow Femme se snaží své čtenářky i čtenáře edukovat a naučit je, že udržitelnost, lokální tvorba a pomalá móda nejsou jen vyprázdněné fráze, ale životní styl, který je v dnešní nejen době nutný, ale také zábavný.

Tým magazínu o pomalé módě Slow Femme Tým magazínu o pomalé módě Slow Femme Autor: Jana Benešová

Nemůže za tónem toho příspěvku stát i to, že jsou diskuze o udržitelnosti omezené jen na dílčí výkřiky, které často mohou elitářsky působit?
Určitě to vidím jako problém. Stejně tak je problematické, kdo o těchto tématech diskutuje – často právě určitá elita, bublina, která tímto tématem žije a myslí si, že svými výkřiky změní svět. To se ale nestane. Má to ale ještě druhou rovinu. Na jedné straně sice máte kabát za osm tisíc od pomalé značky, pak ale jdete do běžných řetězců, kde dáte za kabát čtyři tisíce. Jeho kvalita je ale tak špatná, že s vámi zůstane dva, tři roky a vyhodíte ho. A budete si muset pořídit nový, zatímco ten udržitelný vám bude sloužit klidně až do smrti.

Spousta lidí ale vlastní i takové kousky z řetězců, které jim vydrží roky. Není to trochu předsudek a zbytečná generalizace, že oblečení z běžných obchodů nic nevydrží?
Kvalita vyrobeného oblečení Fast Fashion řetězci se v průběhu času mění, snižuje se. Stále více se třeba do výroby zařazuje polyester, který se ani na skládce nerozpadne. Ale protože je levný, firmy si ho oblíbily. To samé platí o akrylu a nylonu. Když tam jsou jen v omezeném množství, tak to třeba svetru může prospět. Ale ve chvíli, kdy máte poměr 20 % vlny a 80 % akrylu, se vám takový svetr vytahá, bude žmolkovatět a dáte ho brzy pryč. Při škole jsem pracovala v několika řetězcích, z nichž některé v té době platily za relativně kvalitní. Když jsem ale do nich přišla před rokem, kvalita byla mnohem nižší. Samozřejmě to jde ruku v ruce se zvýšenou produkcí i rostoucí konkurencí – šetří se na materiálech a projevuje se to též na způsobu zpracování.

Dnes mám na sobě rolák z britského módního řetězce, který nosím už čtvrtou sezónu. Jeho cost per wear (cena za jedno nošení, pozn. red.) hodnota se tak pohybuje okolo nuly. Je to forma udržitelnosti, byť se vymyká z konceptu nakupování dražších, kvalitních produktů?
Určitě. Ve Slow Femme většinu záležitostí stavíme na takzvané pyramidě buyerarchy, která připomíná Maslowovu pyramidu potřeb. A dole je právě políčko nos, co už máš. Právě cost per wear je způsob, jak k tomu, co už vlastníme, přistupovat šetrněji a udržitelněji. Je to zároveň jeden z nejosvědčenějších ukazatelů, jak se přesvědčit, zda v šatníku máme skutečně věci, které nosíme, a jak moc udržitelní dokážeme v módě být.

Jak všechny tyto informace dostat k široké veřejnosti? Sama jste říkala, že diskuze o udržitelné módě se stále orientuje jen na specifickou bublinu. Přitom hlavní problém leží zejména u lidí, kteří nakupují ve velkém v řetězcích…
Chybí nám zkušenost s kvalitním oblečením. Niť se přetrhla hlavně ve chvíli, kdy k nám začaly přicházet velké řetězce. Tím nechci říct, že v komunismu bylo oblečení lepší, o čemž stále spousta lidí mluví. Umělé látky začaly ty přírodní vytlačovat již někdy v 60. letech. Ale po revoluci jsme se naučili, že stačí zajít do řetězce a vždy seženeme jakýkoliv kousek i svou velikost.

Tak to ale přeci v praxi mnohdy nefunguje…
Ne zcela. Ale je to vždy cílem plánování objednávek. A tak se stalo, že jsme náhle z mála měli hodně a to nám stačilo, abychom postupně zapomněli, jak si kvalitní oblečení vybírat. Proto oceňuji, že se dnes na školách mnohem více klade důraz třeba na environmentální výchovu a vše se propojuje dohromady. Právě školy mohou být jedním z nástrojů, jak toto téma dostat k masám. Stejně tak může pomoci legislativa, a to zejména směrem ke greenwashingu. V Česku totiž stále není řečeno, co se může označovat jako eko udržitelný kousek a co je jen líbivý marketing. A stejně tak tu chybí osobnost, která by tyto otázky dostávala více k veřejnosti.

Nehrozí, že lidé kvůli greenwashingu na udržitelnost spíše zanevřou?
Myslím si, že tohle má dvě roviny. První z nich je fakt, že se téma udržitelnosti konečně dostává do mainstreamu. A lidé skutečně začínají vnímat nadbytek oblečení, materiály a další dílčí otázky jako reálný problém s reálnými dopady. Už nikdo ale tolik neříká, co lidé mohou sami za sebe dělat, aby se situace začala lepšit. Je ovšem pravdou, že udržitelnější nabídka pomalu proniká i do řetězců. Jen je nutné si uvědomit, že tyto kousky stále tvoří absolutně minoritní podíl v celé nabídce těchto firem. Není tedy od věci se dívat z nadhledu na to, co značka dělá jako celek. Pro lidi, kteří nemají čas si studovat detaily, se tyto zelené kolekce mohou stát alternativou – lepší volbou. Nemůže ale jít o udržitelný konzum – ve chvíli, kdy budu nakupovat jen udržitelnější věci, ale koupím si něco nového každý týden, tak to nic nezmění.

Jak rozeznat, kdy je značka skutečně ekologická a kdy jde jen o hezkou nálepku?
Pro značky je teď ekologie velký marketingový tah. A musím se přiznat, že i já jsem měla při své nedávné návštěvě řetězce problém rozeznat, co je pouhý greenwashing a kde je skutečně dobrý záměr. Často se například uvádí, že výrobek obsahuje až 50 % recyklovaných materiálů, ale už se nedozvíme, kolik jich skutečně je nebo zda jsou nějak certifikované. Dobrým vodítkem se může stát například web GoodOnYou.eco, kde je hodnocení tisíce značek podle toho, jaké používají materiály, jak jsou udržitelné, zda mají recyklační proces či jak zaházejí se svými zaměstnanci.

Vidíte problém třeba i u některých materiálů, které jsou na první pohled považovány za udržitelné? Narážím například na bambusovou viskózou plnou chemikálií.
V této oblasti se už člověk skutečně o téma musí hloubkově zajímat. Ano, bambus je sice skvělý na vypěstování, další zpracování je ale velmi chemicky náročné. Za nejudržitelnější se dnes považuje tencel, rychle rostoucí vlákno z eukalyptu, které nepotřebuje tolik zavlažovat. Stejně tak je dobré konopí. A hodně se využívají i recyklované materiály.

Třeba recyklovaný polyester? Ale i tam je háček…
Ano. Pořád je to polyester a stále se z něj do vody uvolňují mikrovlákna. Někde jsem četla, že se jich snad uvolňuje ještě více. Problém je ale i v další recyklaci. Když zrecyklujeme PET lahev na novou PET lahev, tak tento proces můžeme dělat opakovaně.  Ale ve chvíli, kdy z PET lahve uděláme tričko, tak jej znovu recyklovat nemůžeme.

Jaké spatřujete nedostatky u současných slow fashion značek?
Rozhodně je to cena i fakt, že spousta z nich není tak známá. Vždy je v rámci komunikace převálcují velké firmy se silnými komunikačními prostředky a zcela jiným budgetem. Pomalých značek ale zároveň přibývá a člověk musí objevit tu, která mu sedne. A protože nás obecně nebaví moc vyhledávat, dostává se k nám pouze omezené a stále se opakující spektrum nabídky, kdy máme pocit, že všichni nabízejí to samé – například oblečení v přírodních barvách a šaty ve stylu pytle.

A co třeba velikosti? Často se tvrdí, že slow fashion značky si zatím nemohou dovolit nabízet okrajové velikosti, mezi které ale počítají i běžnou velikost 42 nebo 44. Není to trochu přežitek? Proč třeba v zahraničí – například ve Velké Británii – na tento limit značky tolik nenaráží?
Pomalá móda je v Česku stále dost čerstvá, zatímco třeba v Británii má delší tradici a stála klientela je tam již vytvořená. Tady se klientela teprve buduje a myslím si, že firmy by rozhodně tyto velikosti prodávaly, kdyby věděly, že takové oblečení bude mít odbyt a prodá se. Ale tady je obecně zájem nižší. Nebudu tedy mít v nabídce deset kousků velikosti 18 (česká 46, pozn. red.), když vím, že se mi prodá jeden.

Nejsou to alibi? Kde může firma vzít důkaz, že by se větší velikosti neprodaly, když je ani nenabízí? V magazínu Heroine vyšel článek Šárky Homfray a Jany Alice Kabátové k tomuto tématu a jasně z něj vyplývá, že poptávka po udržitelné módě ve větších velikostech by zde byla. Navíc není tajemstvím, že populace celkově tloustne, tudíž se mění i průměrná velikost ve společnosti.
Obchody většinou vychází z vlastních dat a dlouhodobé analýzy, která jim může ukazat, že větší velikosti se prodají pouze na e-shopu a neprodají se v kamenných prodejnách. Větší kousky se jim proto jednoduše na obchodě nevyplatí mít.

Vrátím se k Británii – v obchodě se tam většinou nestane, že by kousky větších velikostí chyběly. Ba naopak z osobní praxe vím, že jdou na odbyt. Není tedy na čase přehodnotit přístup značek k velikostem i tady?
V tomhle případě by možná revize dat neuškodila. Je pravda, že lidé v době pandemie přibrali v průměru o jednu až dvě velikosti. A stejně tak se posouvá i ženská velikost bot, která se dnes pohybuje v rozmezí 40/41. Je ale potřeba zdůraznit, že spousta věcí se objednává minimálně půl roku až rok dopředu. Změnu v nabídce tak možná pocítíme až za nějakou dobu.

Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy