.

. Zdroj: Eliška Kubíková

.
.
.
.
.
13
Fotogalerie

Eva Urbanová z Nily: Nejlepší rada? Nestav si zdi, které jsou příliš vysoké

Obchod s udržitelnou módou a doplňky Nila tento týden slaví deset let od spuštění. Jakou cestu mezitím ušla jeho zakladatelka Eva Urbanová? Proč si každý rok dává předsevzetí a jaké to je, když jí šéfuje její muž?

S Evou Urbanovou jsme se potkaly ve zbrusu novém obchodě Nila na Letné. Když jsem tam vešla, oslnil mě nejen Evin červený kabát, ale i naprostá preciznost každého detailu, kterým prostory hrají – od barevně seřazeného oblečení na štendrech přes pokojovky rozvěšené u stropu, kterým dominuje velká větev, až po dekorace od Andrey Katonové ve výloze.

Během rozhovoru jsem se čím dál víc utvrzovala v dojmu, že Eva filozofii a hodnotám, na kterých Nilu společně se svým mužem Pavlem vystavěla, naprosto věří. Když jsme se loučily, překvapila mě znaleckým dotazem, jestli mám na sobě džíny Reformation, což je americká udržitelná značka. „Jak to víte?“ Poznala je podle knoflíku, a když jsem vyjádřila obavy, jestli je Reformation stále tak eko, jak se prezentují, ujistila mě, že můžu být v klidu.

TIP NA VIDEO: Jak poznat kvalitní kašmírový svetr?

Video placeholde

Tento týden slavíte deset let od spuštění e-shopu, od otevření prvního kamenného obchodu uplynulo sedm let. Čím se tahle otvíračka lišila od té první? Otevření prvního obchodu na Vinohradech provázela velká euforie, současně jsme první půlrok fungovali v testovacím módu. Tehdy jsem ještě nevěděla, jestli je kamenný obchod životaschopný. První čtyři roky jsem v něm prodávala sama, i to je rozdíl. Když jsme otevírali Karlín, který byl z hlediska rekonstrukce velmi náročný, tak to byla radost zejména pro manžela, který mezitím převzal celkové vedení v Nile. Pojali jsme to jako slavnostní událost, na kterou přišlo skoro tři sta lidí. A Letná, to už je doba postcovidová. Poprvé jsme otevření slavili jen s týmem a já jsem byla tak dojatá, že jsem nezvládla ani proslov.

.
. | Zdroj: Alexandra Hrašková

Co byste dnes poradila Evě, která před deseti lety zakládala Nilu? Obklopit se lidmi, kterým člověk stoprocentně věří, a rychle se zbavit těch, kteří nefungují nebo se kterými není v souladu. Stoprocentně věřit své intuici a naslouchat lidem. To jsem se musela naučit. A hlavně v byznysu je důležité, a to mi pořád nejde, postavit se na první místo – ten, kdo vede a na kom to stojí, musí být na vrcholku pyramidy, a ne dělat práci, kterou mají dělat ostatní.

Jak se vám daří delegovat pracovní povinnosti na jiné lidi? Tohle pro mě bylo extrémně těžké a doteď občas je. Ale není to snadné ani v partnerském vztahu, kde máme nějakým způsobem rozdělené role. Hodně nám pomáhá, že si s růstem Nily můžeme dovolit postupně budovat manažerský tým. Protože manažerovi je nezbytné dát autonomii – ve chvíli, kdy si sám vybírá lidi a nastavuje procesy, už to pustit musíte. Klíčem je nekompromisně k sobě hledat ty nejlepší lidi, které jste schopna si najít, udržet je a pečovat o ně. I když má firma dohromady skoro sedmdesát lidí, ideální podle mě je mít jich na starost maximálně pět. Zkrátka nesnažit se mít pod kontrolou všechny.

Název obchodu Nila je odvozený od egyptské řeky Nil – původně se totiž Eva Urbanová chtěla zaměřit zejména na výrobky ze severní Afriky. Byznysová realita ji ale nakonec přiměla přeorientovat se na udržitelné a etické výrobky západních značek. Aktuálně Nila čítá e-shop Nila.cz, který funguje pro český i slovenský trh, a kamenné obchody na Vinohradech (včetně pobočky Nila Kids), v Karlíně a nově také na Letné. Příští rok se zvažuje otevření Nily v Brně.

O Nile

Zmínila jste svého muže, který je součástí Nily. Dokonce kvůli ní opustil svoje původní zaměstnání. Jak se vám daří nastavovat si hranice práce a osobního života? To je téma, které často řešíme. Můj manžel byl v Nile od začátku, i když její tváří jsem vždy byla já a do určité míry pořád jsem. Ale to bylo tím, že já jsem dělala marketingovou část, zatímco on mi od počátku pomáhal se všemi procesy – až ta jeho role začala být podstatnější a jeho vize silnější než moje. Dávalo nám smysl, aby on řídil spíš mě než já jeho. Proto jsme se asi před třemi lety prohodili i ve vztahu k našim zaměstnancům. On je ten, kdo tomu velí, a je to dobře. Současně je ale pro mě těžké přestat pracovat. Nechci generalizovat, ale přijde mi, že je to typická vlastnost žen – nedokážou odpočívat. Zatímco Pavel večer pustí práci z hlavy a zapne ji až ráno, tak já ji vypínat nedokážu. Spíš pak potřebuju delší pauzu ve formě dovolené.

.
. | Zdroj: Eliška Kubíková

O předsevzetích a (zlo)zvycích

Nila je o pomalém způsobu života, ale ten se asi s podnikáním kloubí těžko. Ano, my definujeme filozofii, vybíráme produkty, ale uživit se na tak náročném trhu, jako je Česká republika, vyžaduje strašně moc práce. Ale řekla bych, že jsme slow v tom, že dodržujeme pevně pracovní hodiny, nevyžadujeme žádnou dostupnost o víkendech, naopak lidi učím, aby neměli e-mail v telefonu, aby si nastavili hranice – protože sama u sebe vím, jak je to těžké. Zároveň je Nila pracovitý tým a musí být, protože jinak bychom to zkrátka nezvládli.

Jak na Vás působilo nucené zpomalení způsobené pandemií? Když začal covid, dostali jsme se do extrémního stresu. To trvalo dva, tři týdny, které byly asi nejhorší v mém životě. Až když bylo jasné, že to zvládneme, že přivedeme zákazníky on-line a najdeme modus, jak to dělat, jsem s dětmi odjela na chalupu a tam jsem zjistila, že příroda vyléčí cokoliv. Od té doby si pobytu v přírodě velmi vážím, je to jeden ze způsobů, jakým můžu relaxovat. Ale pohodové období to pro mě nebylo. Ani pro můj tým. Těsně před covidem jsme se měli stěhovat do nových hezkých kanceláří a najednou museli všichni zůstat doma.

Je naopak něco, co jste si díky tomuto zpomalení mohla splnit? Začala jsem běhat a docela jsem si na to zvykla. Ale když je hodně práce, tak vynechávám. I spánek jsem si docela zlepšila, ale to asi souvisí i s tím, že mám větší děti. To mi umožňuje zaměřit se zase víc zpátky na sebe, abych ještě stihla získat dobré návyky do další životní fáze, kdy už by člověk mohl lehce sklouznout, jak to říct, k sedřenému pohodlí. To bych nerada.

Z Instagramu je patrné, že si ráda píšete seznamy a předsevzetí. V čem vám to pomáhá? Já s tím opravdu pracuju. Většinou si na to fakt 1. ledna udělám čas, protože u nás je po sezóně. Nikdy si předsevzetí neformuluju jako nějaký výsledek. Pro mě je všechno cesta. V životě to také tak je: Pořád jdete, po plošince nebo třeba údolím, šplháte se, ale pořád musíte jít dál. Pro mě jsou ty cíle vždycky třeba „více spánku“ nebo „více zeleniny“, zkrátka méně a více. A to se mi daří průběžně každý rok zlepšovat. Jsem večerní člověk, takže i chodit spát brzy pro mě bylo těžké. Ale už jsem to stáhla z půlnoci na půl jedenáctou.

A co se vám plnit nedaří? Jídlo. Jím špatně, eraticky, obdivuju lidi, kteří si ráno připravují energeticky výživnou snídani. Já mám dneska jako první tohle (ukazuje na latté před sebou). Čím dál víc si myslím, že to mám v genech. Jsem z rodiny, která je z Valašska a můj děda jedl pouze chleba, vajíčka a jídlo pro něj vůbec nebylo důležité. A můj táta to má podobně. Ráda si dám něco dobrého v restauraci, mám ráda lokální suroviny. Ale sama tomu nedokážu tu péči dát.

Vaří u vás někdo jiný? Vaříme s manželem napůl. My máme vlastně všechno nastavené půl napůl. Mám štěstí, že děti a domácnost nestojí výhradně na mně. V případě vaření je pro nás oba důležité, nejen aby to bylo dobré, ale aby to bylo uvařené rychle.

Nevzbuzují ve vás nesplněná předsevzetí pocity selhání? Jeden úspěšný člověk, kterého obdivuju, mi nedávno řekl: „Nestav si zdi, které jsou příliš vysoké.“ A to platí pro podnikání i pro život. Je lepší se k ideálu pomalu přibližovat, než se k němu na sílu přitáhnout a potom znovu selhat. Nebo nějakou zeď přelézt z posledních sil a potom dole padnout. Moje strategie je nic si nevyčítat, jen si to připomínat a vracet se zpět na cestu. Vnímám to jako trek v horách. Může vás potkat nádherný okamžik, ale stejně se musíte sebrat a jít dál, abyste přišla zpět na základnu včas. Anebo může v půlce začít pršet a je to v háji, ale stejně musíte něco udělat. V podnikání na té cestě navíc člověk není sám. Já mám štěstí, že to jdeme s Pavlem, že když jeden z nás je na tom hůř – a já jsem na tom v posledních měsících byla hůř – ten druhý mu pomůže. Obecně v životě platí, že byste se měli obklopovat lidmi, kteří, kdyby se vám něco stalo na horském treku, vás vezmou na záda, a ne těmi, kteří vás překročí.

.
. | Zdroj: Alexandra Hrašková

O složitosti udržitelné módy

Kde pro vás začala cesta k Nile? Původním povoláním jsem advokátka. Už na škole mě hodně bavila lidskoprávní témata, rovné zacházení žen, takže pro mě to bylo automatické. Iniciačním momentem byla svatební cesta v Uzbekistánu, což je bavlníková velmoc a i v průvodci se dozvíte o ekologické katastrofě, kterou to způsobilo. V minulosti se tam v médiích řešila i dětská práce – místo do školy a do zaměstnání se chodí na bavlníková pole a lidi za to nedostávají žádnou odměnu, je to diktatura. Tehdy mě to začalo zajímat, setkala jsem se i s nějakými aktivisty. Když jsem pak dostala nápad založit Nilu, měla jsem v hodnotách jasno od počátku. Jsem ráda, když tyto hodnoty sdílejí i naši zákazníci, ale rozhodně jim je nepodsouvám – člověk nemusí být ochránce životního prostředí nebo bojovník za lidská práva, aby se mu líbily naše svetry, šaty nebo kabáty.

Zmínila jste, že český trh je náročný. V jakém smyslu? V době, kdy jsme začínali, tady povědomí o udržitelné módě chybělo. To se výrazně změnilo až nedávno. Také narážíme na to, že produkty, které prodáváme, jsou stále primárně vyráběny spíše pro západní trh. Vysoká kvalita a s tím související cena jsou pro nás trochu bariéra a musíme bojovat o každého zákazníka. Slevit z toho ale nechceme. Na druhou stranu lidé, kteří si to vyzkouší a dají se na tuto cestu – více přemýšlí, co si kupují, a pouští si do života jen to, co se jim opravdu hodně líbí – už u toho zůstávají. Ale trvalo to dlouho a pořád máme zákaznickou bázi starší, než by si člověk myslel. Věkový průměr našich zákaznic je 37 let, takže jsou to spíš ženy, které už vědí, co chtějí.

V souvislosti s udržitelnou módou často padá argument, že je drahá nebo že opomíjí nadměrné velikosti. Souhlasíte? Podle mě je potřeba narovnat spíš to, že většina mainstreamové módy je příliš levná, protože nezohledňuje dopady na životní prostředí ani náklady na práci. Naopak udržitelná móda je dražší oprávněně, protože ty věci jsou vyrobeny kvalitně, za férových podmínek a budou sloužit. Z tohoto pohledu je lepší investicí, protože dosahuje lepšího cost per wear (ceny za jedno nošení). Co se týče nadměrných velikostí, my je specificky vyhledáváme a snažíme se je mít v nabídce. Ale je pravda, že menší značky musí teprve dorůst, aby mohly tvořit okrajové velikosti nebo střihy. Logicky začínají na středu. Takže v tom není nějaký záměr, je to vývoj.

Aktuálně Eva Urbanová uvádí na trh knihu s názvem Lepší šatník, lepší svět. V ní se ohlíží za uplynulou dekádou a současně rekapituluje vše, co ví o udržitelné módě. „Nechci vzbuzovat přehnaná očekávání. Kromě osobního úvodu jsou zde do jsou zde použité články z našeho blogu, které jsou aktualizované a doplněné. Ale je to vlastně takový ten základ, který by měl vědět každý, kdo se zajímá o udržitelnou módu. Vedle toho se dozvíte i spoustu praktických rad, jak si vybudovat takový šatník,“ říká. Velkou radost jí dělají také ilustrace od Ivany Polanski, které knihu odlehčují.

Lepší šatník, lepší svět

Kde vy sama čerpáte informace k udržitelné módě? Zpočátku jsem si dělávala rešerši sama, zejména na internetu. Potom jsem přečetla asi veškerou literaturu, která k tématu udržitelnosti u nás byla dostupná. Hodně se také dozvídám od našich značek, které jsou u zdroje, jejich informace nejsou nijak destilované a je to ta reálná praxe. A už zhruba dva roky máme v Nile know-how manažerku, která se věnuje specifickým tématům a její prací jsou i rešerše, zejména proto, že nechceme šířit nějaké fake news.

Praktikujete tříměsíční šatník, nedáte dopustit na jednoduchý štendr. V čem je to podle vás praktické? Štendr doporučuju, minimálně na protřídění je to dobrý pomocník. I když jsem v poslední době začala vracet oblečení do skříně, protože už i tam jsem schopna mít vše srovnané přehledně. Paradoxně mi toho totiž tuhle sezónu hodně chybí, protože když jsme rozjížděli second hand program Nila Reloved, věnovala jsem do něj hodně svého oblečení. Mám pocit, že tříměsíční období nejlépe souzní s naší zeměpisnou šířkou. Asi nedokážu mít jeden kapesní šatník na celý rok, to by byla nuda. Ráda nosím jiné barvy v létě a jiné v zimě. Mám to ale spojené i se sezónou našich obchodů, která se překlápí v srpnu a na konci února. To jsou momenty, které vedou i mě, abych si doma protřídila skříň.

Jakou sezónu máte nejradši? Asi podzim nebo spíše jeho začátek – to, co máme teď – kdy se ještě dá zajímavě vrstvit. V zimě se všichni schovají do péřové bundy. Ale jestli byla pandemie v něčem dobrá, tak v tom, že lidé začali víc dbát na to, co mají na sobě doma. Je hezké, když se člověk nějak zajímavě oblékne i na domácí party nebo o Vánocích.