Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí.

Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí. Zdroj: iStock.com

Uklidni se, moc se řešíš, buď silná! Jak nemluvit s úzkostným člověkem?

Trpí někdo z vašeho okolí úzkostnou poruchou a zrovna prožívá jeden ze svých nejtemnějších stavů? V tom případě mu nejspíš budete chtít pomoct cítit se o něco lépe. Věty typu „Nepropadej chmurám“, „Vzchop se“ nebo „Vše bude zase OK“ mu ale rozhodně nepomohou…

Moje úzkost je tichá. Tuto větu jsem nedávno zahlédla na Instagramu jako návrh tetování, a dokonce jsem na pár sekund zapřemýšlela, že bych si ji skutečně nechala vytetovat. Je v ní totiž tolik pravdy. Když se uhodíte do brňavky nebo si ukopnete palec o roh stolu, s největší pravděpodobností zařvete, začnete nadávat a dáte okolí jasně najevo, že vás právě teď něco sakra hodně bolí. Když na vás ale přijde úzkost nebo dostanete panický záchvat, uděláte přesný opak – stáhnete se do sebe, přestanete komunikovat a budete se snažit chovat tak, aby na vás hlavně nikdo nic nepoznal. Věci jako „Au, nemůžu dýchat, nejde mi fungovat a v tuto chvíli mě bolí jednoduše i existovat!“ nahlas většinou nekřičíme. Přitom by to občas bylo tak potřeba…

TIP NA VIDEO: Jak předcházet stresu a co dělat, když přijde?

Schovávání úzkostí samozřejmě ovlivňuje i naše okolí, které často ani netuší, jakými stavy si v danou chvíli procházíme. A pokud sami netrpí žádnou duševní bolestí, náš stav si jednoduše ani neumí reálně představit. Nelze jim to ovšem mít za zlé.

Jedním z častých projevů úzkostného stavu je, že se člověk obrátí sám do sebe, vytvoří si neprostupné brnění, kterým se snaží udržet vnitřek alespoň trochu pohromadě. Výsledkem je, že na naše okolí začneme reagovat podrážděně, jevíme se jako nepříjemní, nekomunikativní bručouni, kteří ale reálně nemají daleko k pláči ani výbuchu emocí. A okolí na tyto vnější, často i dost nečekané projevy začne reagovat po svém.

Co ti zase je? Proč jsi tak přecitlivělá? Tak si to tak neber! Moc to hrotíš! Ty se jako s námi nebudeš bavit? Nesmíš si to tak moc připouštět. Tak to neřeš!Vzchop se! Musíš být silná! Kolikrát já sama tyto věty od svého okolí slyšela ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se můj vnitřní (a vlastně i vnější) svět doslova rozpadá a já s tím nejsem schopná nic udělat.

Takové věty od okolí nejsou primárně vypouštěné se záměrem vás zranit nebo srazit ještě níž. Pravda ale je, že přesně tento efekt v mnoha případech mají. A stejně fungují i nevyžádané rady – nápady ve stylu Běž se proběhnout nebo Zacvič si, vyčistíš si tím hlavu sice mohou znít dobře ve chvíli, kdy se nudíte a kypíte energií, v momentě, kdy vyčerpaní bojujete sami se sebou, to ale zapůsobí zcela opačně.

Co má člověk s úzkostí říct svému okolí?

Úzkost je plíživá, neviditelná a často také tichá. I v takových chvílích vám ale může vaše okolí pomoci. V první řadě – a že je to asi vůbec ta nejtěžší část – je vhodné si s vašimi blízkými promluvit a obeznámit je s vašimi stavy. Zkuste jim alespoň částečně popsat vaše pocity. Dejte jim najevo, že v těchto chvílích vaše reakce neodpovídají skutečnému prožívání. Promluvte si o tom, které věty vás zraňují a proč tomu tak je.

Vysvětlit to vše těm, kdo s úzkostnou poruchou nemají vlastní zkušenost, je složité a asi se vám to nepodaří hned napoprvé. Diskuze na toto téma – ať už s partnerem, rodiči, nebo nejbližšími kamarády – je ale nezbytná. Jen tak vám tito lidé budou moci v budoucnu skutečně pomoct.

Jak pomoci člověku, který prožívá úzkost?

A teď se na to podívejme z druhé strany – tedy z pohledu člověka, jehož blízký trpí úzkostnou poruchou. Pokud někdo z vašeho okolí trpí jakýmikoliv duševními problémy, zkuste si k tématu nastudovat co nejvíce informací. Pronikněte pod povrch a pokuste se do daného člověka co nejvíce vcítit. Zabere to dost času, ale bez tohoto kroku, který je odrazovým můstkem pro další pomoc, se neobejdete.

O nevyžádaných radách již řeč byla. Stejně tak se ale vyhněte byť třeba nezáměrné bagatelizaci stavu a emocí dotyčného. Jeho prožívání neshazujte, neříkejte mu, že to přejde a ať se vzchopí, a stejně tak se vyhněte větám ve stylu: „Vím, jak se cítíš. Taky mám občas náladu pod psa.“ Jsou sice dobře zamýšlené, ale v konečném důsledku působí jako další forma znevažování úzkostného stavu. Špatná nálada a den blbec nerovná se úzkost nebo deprese. Nikdy.

K základní pomoci přitom mnohdy stačí málo. Dejte svému blízkému jasně najevo, že jste tu pro něj a že to spolu zvládnete. Zeptejte se, zda mu můžete nějak pomoct něco pro něj něco udělat. Vyslechněte ho. A pokud bude jeho reakce zamítavá, buďte trpěliví a klidně spolu chvíli pobuďte jen tak beze slov. Nenechávejte člověka s úzkostí samotného, tím se jeho stav jen prohloubí. Ve špatných stavech máme tendence od sebe druhé odhánět, nechceme je zatěžovat, připadáme si jako břemeno. Z vlastní zkušenosti ale vím, že v takové chvíli mi jen pouhá přítomnost někoho blízkého dokáže pomoct, i když to neumím dát najevo. Nenechte se tedy odradit nekomunikativností nebo podrážděností. Často se jedná pouze o ochrannou masku, pod níž se schovává jasný signál volání o pomoc (té běžné a často i té odborné).

Stejně dobře mohou fungovat i drobnosti. Pokud vám kamarádka napíše, že jí není psychicky dobře, kupte jí něco, co má ráda, a přijeďte za ní, případně se jí zeptejte, zda spolu nevyrazíte na její oblíbené místo. Zní to jako banalita, ale i takové věci fungují. Úzkostný člověk má totiž často pocit, že je na vše sám. A i drobná gesta ho z tohoto omylu dokážou (byť třeba na chvíli) vyvést.

A v neposlední řadě je potřeba na dotyčného netlačit. Už jsi zavolal na tu psychiatrii? Kdy konečně začneš svoje problémy řešit? Musíš se sebou něco dělat! To jsou opět další věty, jimiž nikdy nedocílíte pozitivního výsledku. Lidé s úzkostmi jsou kvůli svým problémům mnohdy psychicky i fyzicky vyčerpaní a další tlak je zcela zbytečný. Dejte jim proto čas, prostor a podpořte je vždy, když to bude potřeba. To pro prvotní zvládnutí stavů může úplně stačit.

Doporučujeme

Načíst další články