PhDr. Pavlína Doležalová

PhDr. Pavlína Doležalová Zdroj: Archiv Pavlíny Doležalové

Rodič alkoholik je těžký batoh, který vláčíte životem, říká psycholožka

V souvislosti s akcí Suchej únor se teď v Česku alkohol řeší hodně. Kolik skleniček je moc, jak rozpoznat rizikové pití a jak závislost, co s tělem udělá měsíc bez alkoholu… Málo se ale hovoří o tom, co dělat, když už vám alkohol život tak trochu zničil, ale ne vaší vlastní vinou – o závislosti, kterou trpí nebo trpěli rodiče. Jak to ovlivňuje život dospělých dětí a jak moc se to podepisuje na jejich psychice? A co se s tím dá po mnoha letech dělat? O tom jsem si povídala s psycholožkou PhDr. Pavlínou Doležalovou.

I když sama pocházím z rodiny, kde měl jeden z rodičů problém s alkoholem, nikdy mě nenapadlo, že tím pádem získávám i já nálepku dospělé dítě alkoholika. Vztahuje se na všechny, kdo zažili dětství s alkoholickým rodičem? Ano, vztahuje. Každý, kdo vyrostl v rodině alkoholika či alkoholičky, je, byl a bude dítě alkoholika nebo alkoholičky. To je prostě fakt. Stejně jako sám alkoholik už jím bude po celý život, byť je třeba abstinující. Nicméně to určitě nevnímám negativně. Záleží, jaký postoj k té nálepce zaujmete. Pro mnohé lidi je to úleva, protože jejich opakované problémy konečně dostaly jméno a cítí se klidnější, protože nejsou „magoři“, ale mají určité rysy, které si nesou z nefunkční rodiny. Pro někoho je to prokletí ve smyslu: aha, to je skvělý, že když už někam patřím, tak je to tahle mizerná škatulka. Pro mě osobně je to prostě něco, s čím se dá velmi pěkně pracovat, a vůbec to neznamená, že tím jste v životě skončila – právě naopak, máte se od čeho odpíchnout.

TIP NA VIDEO: Rozhovor s Michaelou Duffkovou, autorkou Zápisníku alkoholičky

Video placeholde

Dá se odhadnout, kolik dospělých Čechů a Češek je dětmi alkoholiků?

To je zajímavá otázka, kterou se často zabývám. Nemám v ruce žádné přesné statistiky a pochybuji, že něco takového existuje, jelikož údaje jsou vždy spíše přibližné. Je to dané zřejmě tím, že plno alkoholiků je nepřiznaných, a pokud se nedostanou třeba na léčbu, ani o nich nikde není záznam. Člověk se tím navíc samozřejmě nemá tendenci sám chlubit. Já jsem si pro sebe udělala takový odhad: když vezmeme aktuální data z Národního ústavu pro duševní zdraví z roku 2021, činí počet lidí, o kterých víme, že pijí rizikově, v ČR 1,5 milionu. Kdyby měl každý řekněme v průměru 2 děti, tak jsme na počtu 3 miliony. A za mě to rozhodně není finální číslo.

Co vlastně tento termín znamená a odkud se vzal?

S tímto označením přišla americká psycholožka Janet Woititz, která se tomuto tématu věnovala v osmdesátých letech a napsala o něm knihu Dospělé děti alkoholiků. Přijde mi to velmi výstižné, jelikož to odráží samotnou podstatu problému. Jsou to vlastně dospělí jedinci, od kterých se očekává nějaké chování, smýšlení a cítění, jako třeba zodpovědnost, protože už jim je přece 18 let a měli by být „hotovým“ člověkem připraveným na život. Nicméně se tak bohužel většinou neděje, protože tito lidé nevědí, co je „normální“ – ve smyslu běžné a funkční. Neměli doma model, v rámci něhož by se to mohli naučit. Zároveň neměli ten luxus odžít si dětství bezstarostně. Mohou proto někdy reagovat zvláštně, zmateně nebo až nepřiměřeně, což je většinou spojováno spíše s dětmi, u kterých se to ještě toleruje. Tak by se dal shrnout jedinec, který vyrostl v dysfunkčním prostředí, které ho (de)formovalo tak, že nemusí být plně schopen dostát nárokům společnosti v dospělém období.

Přiznám se, že na jednu stranu působí úlevně, že je tahle životní zkušenost odborně definována a že v tom nejsem sama. Na druhou stranu otevírá pomyslné dveře, které už jsem v sobě měla zavřené. Proč bych je podle vás měla otevřít a vstoupit? Co mi tento termín o mně řekne?

Ono je otázkou, do jaké míry lze vůbec mít tyto dveře od komplexního traumatu zavřené. Možná si někdy jen myslíme, že máme vyřešeno, a snažíme se je přivřít nebo rovnou zabouchnout na sílu. K tomu nám obecně hodně pomáhají obranné mechanismy, jako je třeba vytěsnění, racionalizace nebo potlačení. Minulost však stejně vykukuje a hlásí se dříve či později o slovo. Smysl mé práce není klientům do těchto třináctých komnat vtrhnout a udělat tam „humbuk“, všechno nepříjemné vytáhnout a odejít. Mým cílem je s klienty kostlivce postupně provětrat, posvítit si na to, co v nich může jinak hnít, pomoci jim pochopit některé vzorce chování jejich i druhých a postupně uvolnit břemeno nevyjádřených emocí a myšlenek, aby mohli jít co nejvíce v klidu dál. A vypovídá to o vás pouze to, že jste měla nelehké dětství, které jste si nevybrala, že jste schopná toho jistě hodně zvládnout a že je plně na vás, kdy, jak a komu ty dveře otevřete.

V článku na stránkách Linky důvěry píšete, že „nikdo by si dobrovolně nezvolil domov, kam si nemůže dovolit vzít kamarády, místo, kde si musí vytvořit obranné mechanismy, aby mohl přežít den“. To přesně vystihuje můj stud z dětství. Za co dalšího se dospělé děti alkoholiků stydí?

Stud je kromě hlubokého smutku, pocitů viny, vnitřního chaosu, silného vzteku a úzkosti ústředním pocitem dominujícím v životě DDA. Cítí hanbu za své rodiče, za špínu v domácnosti, za to, že chodí bez pomůcek do školy, za své zbrklé chování, které nedokážou regulovat. Cítí stud za to, že tápou a neumějí si poradit v pro lidi jinak, zdá se, běžných úkonech, za zdrženlivost v sociálním kontaktu s druhými. Také za to, že často musejí lhát a vymýšlet pohádky o tom, co se doma děje a neděje – když už se jich náhodou na to někdo zeptá. A v neposlední řadě, což je velmi bolestné, i za sebe samotné a za to, že mají vůbec nějaký problém a potřebují pomoct.

Když pominu problém s alkoholem, naše rodina fungovala dobře nejen navenek, ale i uvnitř. Od rodičů jsem cítila lásku i podporu. Nejsem nevděčná, když jsem na ně teď naštvaná, že neřešili problém s alkoholem, který se navíc vracel jednou začas?

To zní, že jste na sebe hodně přísná a tvrdá. Určitě tyto zážitky nehodnotím v pásmu vděku–nevděku. To je právě zmíněný pocit viny, který si jako DDA pravděpodobně nesete – a nejste zdaleka jediná. Zlobíte se právem a je dobře, že tuto emoci cítíte. Možná vám je z toho i smutno a hořko. Byla jste přece jen dítě a ta zodpovědnost řešit problémy tak vážné, jako je alkoholismus člena rodiny, byla na rodičích, kteří více či méně selhávali – a to nad řekněme „běžný“ rámec, minimálně v některých ohledech. Všichni si z rodiny neseme nějaké nepříjemné vzpomínky. V alkoholických rodinách je ale velký rozdíl v situacích, které se tam dějí a stávat by se rozhodně neměly – a to v jakékoli frekvenci! Ať už jde o zanedbávání, fyzické násilí, psychické vydírání, zastrašování, absenci podpory, nebo jakoukoliv formu týrání, zneužívání a manipulace. Navíc i nejbližší lidé nám mohou vědomě či nevědomky ublížit. A i když to není příjemné uvědomění, je zbytečné dělat, že to tak není, a zavírat před tím oči.

Mají dospělé děti alkoholiků tendenci své rodiče omlouvat?

Rozhodně, někdy i celoživotně. Často se ale stává, že DDA přece jen dojde do bodu zlomu, kdy cítí spíše silný vztek na rodiče, že mu takto ublížili a že kvůli nim musí svůj život od píky přeskládat a učit se pro ostatní možná dávno zřejmé věci. To se potom často láme i do smutku, který bohužel může při neřešení přejít až v depresi. Ono je samozřejmě strašně moc těžké se postavit realitě tváří v tvář, protože ona není hezká a ani příjemná. Nikdo nechce vidět a priori své rodiče jako bídáky. Bývá to náročné psychicky i emočně. Chce to odvahu, trpělivost a namístě je i odborná podpora. Jedině přiznání pravého stavu věcí, které člověk zažil nebo zažívá, může vést k nějakému úspěšnému řešení a vymanění se tak z koloběhu lží a zastírání, jako je tomu v případě alko rodin.

Zásadní otázka, kterou mám problém stále pochopit: proč s tím málokdy něco zmůže ten druhý rodič?

Já osobně tomu říkám syndrom „hodného“ rodiče. To, že nechlastá, z něj bohužel hodného rodiče nedělá, protože tím, že úmyslně přehlíží poklesky pijícího partnera, škodí sobě, jemu a nejvíce dětem. Aby druhý rodič zakročil, musí si nejdříve vůbec připustit problém a uvědomit si, že když ho řešit nebude, bude to jen horší. Ta prognóza u neléčených alkoholiků je opravdu špatná a vše postupuje od desíti k pěti velmi rychlým tempem. Často je nejlepším, nebo potom už i jediným řešením odejít s dětmi od závislého partnera. Vše ostatní bývá marné, ať už se snaží ho prosit, přemlouvat, omlouvat, nebo převychovávat. Odchod je jasné ultimátum. Je pochopitelné, že to není snadné, ale je to většinou opravdu nutné. Buď se pijící rodič probere, nebo ne. Děti by však zůstaly ušetřeny alespoň některým dramatům.

Patřím ke generaci mileniálů a chození na terapii považuju za normální věc. Je pravda, že pro generaci našich rodičů, řekněme ve věku 60+, je psychoterapie naopak tabu a důkaz jejich selhání?

Ano, bohužel tomu tak stále je, alespoň jak já to pozoruji. Zvláště v České republice je vývoj péče o duševní zdraví stále pomalejší než v zahraničí, kde je vlastně v normě, že má skoro každý svého terapeuta. Pro starší generaci je to pořád nezvyk. Přijde mi, že stále vyznává heslo „co je doma, ať se řeší doma, hlavně to nikde neříkat“. Je to škoda, protože terapie přináší do života úlevu a zasloužený klid: minimálně v tom smyslu, že člověk udělal maximum pro to, aby se podpořil. Brát vyhledání pomoci jako vlastní nedostatečnost je smutné a zbytečně degradující. Všichni potřebujeme někdy podporu a není žádná ostuda si o ni říct. Je to naprosto lidské a kolikrát to může zachránit člověku život.

PhDr. Pavlína Doležalová
PhDr. Pavlína Doležalová | Zdroj: Archiv Pavlíny Doležalové

Může si vůbec stárnoucí rodič alkoholik po tolika letech uvědomit své chyby? Má smysl ho konfrontovat?

Určitě může, ale… Hodně to závisí samozřejmě na něm samotném, na jeho sebereflexi, osobnosti a vůli chtít si něco uvědomit. Také je otázkou, v jaké se nachází alkoholické fázi – zda je vůbec ještě schopen vnímat, nebo se už propil například do alkoholové demence. Pro mě je hodně důležitý i ten důvod, proč chce dospělé dítě promluvit s alkoholickým rodičem. Jde do toho s tím, že mu to pomůže odpustit nebo zapomenout? Nebo to chce jen zkusit, přestože už od toho vlastně ani nic nečeká? To vše je třeba vzít v potaz pro případnou konfrontaci. Mám klienty, kterým to ulevilo, pomohlo to alespoň v dospělosti vyčistit vzduch, i když to samozřejmě nedokáže vymazat minulost. Stejně tak jsem bohužel často svědkem toho, že konfrontace k ničemu nevede, naopak se fakta zase nějak zametla pod koberec a dospělé dítě si z tohoto zážitku nese ještě další zklamání navíc.

Pojďme k meritu věci: jak se projeví dlouholetá závislost rodiče na alkoholu na psychice jeho dospělého dítěte?

Projeví se na psychické, fyzické, duševní i emocionální úrovni. Je to vlastně takový nepříjemný těžký batoh navíc, který si dospělé dítě vláčí životem. Dává to i smysl vzhledem k tomu, že každý člověk je propojený systém mysli a těla. Jmenuji tedy alespoň psychosomatické potíže, vyšší pravděpodobnost propadnout závislostem, sklony k odmítání sebe sama a celkově velmi vratké sebevědomí. To samozřejmě komplikuje budování identity, která by dávala člověku smysl. Dále určitě pocit, že svět je zlé a nespravedlivé místo, problémy s navazováním s udržením vztahů, tendence k vyhledávání závislých vztahů a k workoholismu či naopak úplné nezodpovědnosti na poli práce. Zásadní je také emoční trio, které se tak různě přelévá jedno v druhé: vztek, smutek a strach. A takto bych mohla pokračovat ještě v dalších XY odstavcích.

Jak mohu jako laik rozlišit, jestli třeba trpím úzkostmi, protože je ve mně zakořenil alkoholismus rodičů? Co když bych jimi trpěla i tak? Nelze přece všechno házet jen na rodiče…

Vždy je dobré hledat příčiny toho, proč a kdy se úzkost jakožto neurotická porucha objevila. Svou roli může sehrát i dědičnost, často se také úzkosti projeví při dlouhodobém stresu nebo jako reakce na nějakou závažnou událost. Její základy se tak samozřejmě mohou tvořit v dětství, které neprobíhalo zrovna v klidném prostředí umožňujícím vývoj člověka v normě. Stejně tak mohou úzkostné pocity přepadnout kohokoli v průběhu života. Zde bych tedy doporučila nechat diagnostiku na odbornících, kteří mohou pomoci i s nastavením případné léčby nebo poradí postupy, jak s úzkostí zacházet a minimalizovat ji.

Při procházení 12 společných rysů DDA, které definovala psycholožka Janet Woititz, mě ihned udeřil do očí bod č. 2: dospělé děti alkoholiků mají těžkosti při dotahování věcí do konce. Čili klasická prokrastinace, kterou řeší lidé po celém světě. Jakou má souvislost právě s alkoholismem rodičů?

Samozřejmě že plno lidí ne-DDA může splňovat více či méně z těchto základních dvanácti rysů. A naopak dospělé děti alkoholiků nebojují jen s tím, co si nesou z nefunkční rodiny, ale i s klasickými každodenními výzvami v životě. U dospělých dětí se tento rys neustálého váhání a odkládání formoval planými sliby, které doma slýchaly a které zůstaly nenaplněné a otevřené. Jinak tomu ani v chaotické a nedůsledné domácnosti být nemohlo – nikdo dětem nekontroloval úkoly ze školy, chyběla jim motivace k jakékoli aktivitě, a když už něco zdárně dotáhly do konce, rozhodně nepřišlo nic jako pochvala nebo odměna, kolikrát to ještě spíše schytaly. Znám však i mnoho DDA, a to včetně sebe, kteří si naopak nedovolí odejít od rozdělané práce.

Woititz napsala Dospělé děti alkoholiků už před skoro čtyřiceti lety. Nemělo by vzhledem k rozšířenosti problému té literatury být víc? Je to jen můj pocit, nebo se o věci touto optikou ve společnosti stále příliš nehovoří? Třeba trauma ze sexuálního obtěžování je nyní velké společenské téma, ale co trauma z toho, že jeden z rodičů byl doma často opilý?

Naprosto souhlasím, to je i jeden z hlavních důvodů, proč se specializuji právě na práci s dospělými dětmi a na osvětu ohledně této problematiky. Přijde mi, že nejvíce laické i odborné pozornosti stále směřuje jen na toho, kdo nejvíce „vyvádí“ – tedy na alkoholika. Já se snažím více zpřístupnit zmíněné rysy dnešní době a jejímu tempu. Napsala jsem tedy e-book s názvem: Bolesti dospělých dětí alkoholiků: 13 tipů, jak je správně uzdravit. Kniha je takovým praktickým pomocníkem pro dospělé z dysfunkčních rodin i pro jejich okolí, které jim často nerozumí. Nabízí techniky vycházející z mé psychologické i osobní praxe, které mají za cíl člověka posunout na jeho cestě ke spokojenému životu nehledě na to, jak těžké dětství si prožil. Jinak toho materiálu přímo na DDA skutečně moc není, což se snažím měnit. Možná bych ještě doporučila knihu Když někdo blízký pije.

Vy sama o DDA píšete jako o osamělých duších v betonovém brnění. Jak tuto metaforu myslíte?

Přišlo mi to výstižné jako takový odkaz ke zraněnému vnitřnímu dítěti. Dospělé děti alkoholiků se často cítí osamělé, i když jsou obklopeny davem lidí. Může za to i pocit, že nikam nepatří, nezapadají. Je to taková vykořeněnost, protože se celý život cítí být jiné, jakoby divné tím vším, co si zažily. Zároveň bojují s nedůvěrou ve svět a v lidi, jelikož jsou ze své rodiny hodně zklamané. Proto mohou mít tendenci se chránit tím, že od sebe všechny odhánějí nebo se raději uzavřou do sebe, aby tak předešly dalším bolestem. Což samozřejmě zase posílí pocit osamění a je to vlastně takový bludný neproduktivní kruh. Mohou tak navíc ještě pro okolí působit nepřístupně, chladně a tvrdě, i když opak bývá pravdou.

Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Aktuálně působí v oblasti poradenství, koučování a krizové intervence v rámci své soukromé psychologické praxe. Zaměřuje se na dospělé děti alkoholiků (DDA) a na klienty, kteří prožili náročné dětství v nefunkčních rodinách. Pomáhá jim zvládat psychosomatické obtíže, překonat obavy ze životních změn a efektivně řešit různá náročná rozhodnutí. Je jim oporou ve vztazích, v nichž se obvykle potýkají s nedůvěrou, také v otázkách vlastního sebevědomí a identity nebo v práci, kde mají tendenci podléhat workoholismu. Více informací najdete na webu: www.zarivenitro.cz

PhDr. Pavlína Doležalová

Přiznám se, že při vymýšlení těchto otázek jsem si nalila sklenku červeného. Občas to tak večer dělám. Jaký mívají dospělé děti alkoholiků vztah k pití?

Ta škála je hodně pestrá. Na jejích koncích stojí dva extrémy, kterými jsou úplná zarytá abstinence, protože nechtějí skončit jako jejich rodiče, nebo se naopak bohužel samy stávají alkoholiky. Případně se k tomu přidávají ještě i další látkové či nelátkové závislosti. A mezi těmito póly pak lze nalézt vlastně všechny ostatní přístupy a postoje k alkoholu. Já sama se třeba snažím o vyvážený střed – ani moc, ani málo. Je věděcky dokázáno, že i přesvědčená abstinence má u zdravého člověk svá rizika. Jedna uvědomělá sklenička oblíbeného vína, když je dobrá nálada, je úplně v pořádku. To už by člověk za chvíli nemohl ani ranní kávu a nevím, jak by svět dopadl.

Jedna věc jsou dospělé děti alkoholiků, které už ledasco chápou. Jak ale mluvit o problému v rodině s malými vnoučaty alkoholiků?

Obecně je zdravé umět popsat realitu takovou, jaká skutečně je, protože jen tak můžeme doopravdy začít něco měnit k lepšímu. Tady hodně záleží na tom, kolik vnoučatům je, jestli se sama ptají, zda už mají nějaké povědomí o tématu alkoholismu, jestli třeba vznikají nějaké konkrétní situace, které mohou být problematické a tak dále. Určitě je dobré mluvit s nimi otevřeně, upřímně a přiměřeně věkovému období. Také ustát i jejich emoce a případné dotazy s tím, že se na vás kdykoli mohou obrátit. To navodí bezpečné prostředí, ušetří to vám i jim plno nepříjemných momentů v budoucnosti a věřím, že se všem v takové atmosféře bude určitě lépe dýchat.