Suchý únor vám ozdraví tělo a pomůže s hubnutím, říká odbornice na závislosti
Měsíc abstinence – Suchý únor – klepe na dveře. Proč je náš vztah k pití stále tak vřelý? Co se změnilo v období pandemie? A kde hledat pomoc, když máme pocit, že míra našeho pití už přesáhla snesitelnou hranici? O tom v rozhovoru promluvila Jarmila Vedralová, bývalá národní koordinátorka pro protidrogovou politiku.
Začnu tématem, které se nabízí: právě probíhá Suchý únor, akce, která se v Česku v posledních letech hodně uchytila. Spočívá v tom, že člověk na měsíc vypustí alkohol. Co si o ní myslíte?
Ta akce je výborná, já ji kvituji! Pamatuji si, jak to začínalo, pracovala jsem tehdy ještě na ministerstvu zdravotnictví a kontaktovala mě Liga otevřených mužů s tím, že by se chtěla nějak zapojit do osvěty ohledně alkoholu a jeho užívání. Když se podívám, kam se to celé za těch více než deset let dostalo, jak je ta akce známá a populární, jak se díky ní o pití a nepití alkoholu mluví, vnímám to strašně dobře. Co se mi na Suchém únoru líbí možná nejvíc, ale je, že to je občanská iniciativa, že to vzešlo od lidí.
TIP NA VIDEO: Jak dlouhodobé užívání alkoholu ovlivňuje naše zdraví?
Často se setkávám s názorem, že dodržováním Suchého února člověk jenom potvrdí, že má s alkoholem problém…
To si tedy nemyslím. Ve svém okolí mám řadu lidí, kteří v užívání alkoholu opravdu nebalancují na rizikové hranici, přesto si Suchý únor vyzkoušeli a nadchlo je to.
Co se stane s tělem, které na měsíc přestane pít alkohol?
Ozdraví se. Člověk bude mít více energie i lepší spánek, je to detox, který si tělo jednou za čas určitě zaslouží. Ale těch benefitů je víc. Alkohol je vysokokalorický, takže když ho vysadíme, zbavíme se poměrně velké dávky prázdných kalorií navíc. Myslím, že tohle zná každá žena – my hodně řešíme různé diety, chceme být štíhlé a fit. A tak si třeba v dobré víře dáme k jídlu salát nebo jiné zdravé jídlo, ale pak ho zapijeme lahví vína, která má ve výsledku mnohonásobně víc kalorií, než kdybychom si místo talíře zeleniny dali normální jídlo. Měla jsem kolegyni, pro kterou právě to, že po Suchém únoru začala hubnout, bylo motivací pokračovat v abstinenci i dál.
Není tajemstvím, že Češi mají k alkoholu vřelý vztah. Milujeme pálenky, pivo považujeme za národní poklad. Znáte aktuální statistiky, jak jsme na tom třeba i ve srovnání s jinými národy?
Je pravda, že v Evropě stabilně patříme na přední příčky, rozhodně, co se týká pití u dospělé populace. Z Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách nicméně vychází, že postupně dochází ke snížení užívání alkoholu u mladistvých (16–18 let, pozn. red.) a mladých dospělých. Netýká se to tedy nárazového pití, což znamená konzumaci pěti a více drinků na jedné akci. V tom jsme stále mezi „nejlepšími“. Je to asi tím, jak jsme my Češi k alkoholu tolerantní, specifické je pro nás třeba i takové to nabízení alkoholu dětem na rodinných oslavách, to se jinde moc nedělá. Mně to ani nedává moc smysl, nevím, proč dítě v daný moment potřebuje alkohol.
Já to vnímám tak, že je alkohol v Česku společensky tolerovaná droga. Sama jsem nějaký čas nepila a prakticky neustále jsem se setkávala s vtíravými dotazy, proč nepiju, a následně i s přemlouváním, ať si dám aspoň něco.
Ano, to je klasika. Při nepití se u nás tolerují jen tři výmluvy – buď ta, že člověk řídí, bere léky, na které alkohol nesmí, nebo u žen ještě zabírá těhotenství. Alkohol je součástí naší národní hrdosti, jeho dostupnost je prakticky neomezená a cena stále velmi nízká. Pivo chápeme jako český poklad, na Moravě je to zase víno. Pamatuji si jednu příhodu s přáteli ze zahraničí: řeklo se, že se jde na jedno, a když už se pilo druhé a třetí, byli úplně zmatení, protože to brali tak, že se mělo jít skutečně na to jedno. Tak jsem jim musela vysvětlit, že české jedno většinou končí pozdě v noci. Na druhou stranu mám ale pocit, že se to mění a ten důraz na pití už není tak výrazný jako dřív. Projevuje se to třeba i na nabídce nealkoholických piv, vín a dalších alternativ. Ta se neustále rozšiřuje, což je samozřejmě způsobeno i zvýšenou poptávkou. Myslím, že to souvisí s celkově větším zájmem o zdravý životní styl, víc nás zajímá složení potravin a toho, co jíme, co tělu dáváme. Zároveň se také v posledních dvou letech začalo mnohem více mluvit o významu duševní hygieny, se kterou excesivní užívání alkoholu nejde moc dohromady.
Jak vlastně pandemie a lockdowny ovlivnily náš vztah k alkoholu?
Když si populaci ve vztahu k alkoholu rozdělíme na tři pomyslné skupiny, tak jedna je rizikové až škodlivé užívání, druhá běžná konzumace a třetí tvoří lidé, kteří pijí jednou za čas. Ze studie nám vyšlo, že za období pandemie ta skupina, která byla zvyklá pít jen občas, užívání ještě více omezila nebo začala abstinovat, prostřední skupina frekvenci pití alkoholu výrazně nezměnila a ti, kdo už před pandemií byli rizikoví, během ní ještě přidali. Proto ta čísla ve statistikách tak vylezla.
Četla jsem článek, který vycházel z výzkumu Kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Vyplývá z něj, že v Česku narůstá počet žen alkoholiček. Podle výzkumu české ženy vypijí v průměru 6 litrů čistého lihu ročně. Změnil se i poměr alkoholiček ve vztahu k mužům alkoholikům: zatímco v 80. letech byl 10 : 1 muži – ženy, dnes už je to prý pouze 4 : 1. Čím je to podle vás způsobeno?
Řekla bych, že to souvisí se změnou postavení žen ve společnosti. Nechci říct, že se postupně vyrovnáváme mužům, není to soutěž, ale právě oproti těm 80. letům dnes už vůbec není výjimkou, že ženy zastávají vysoké, třeba i manažerské pracovní pozice. Zvyšuje se tlak na výkon.
Zároveň ale stále spíše na ženách než na mužích leží péče o rodinu…
Ano, je tam to očekávání, že žena bude ve všech oblastech úspěšná a perfektní – perfektní v práci, perfektní máma, manželka… Dost to přiživují sociální sítě, kde vidíme jenom jednu stranu mince, ale ne každá žena si to dokáže takhle racionalizovat. Stačí, když u někoho jiného vidíme, že zvládá něco, co nám přerůstá přes hlavu, a už se cítíme špatně. Málokdy si hned uvědomíme, že za tou bezchybnou fotkou stojí třeba paní na úklid, paní na hlídání a mnoho dalších pomocníků. Na Instagramu nikdo nemluví o tom, že dneska byl den blbec, že se mu od rána nedařilo nebo třeba že jeho dítě není génius, který ve všem vyniká.
Jaký je váš osobní vztah k alkoholu? Jste abstinentka?
Nejsem, ale alkoholu moc neholduji, což je mimo jiné i tím, že každý den řídím.
Ovlivňuje vás v tomhle ohledu vaše práce?
Určitě, ale to mě ovlivňovala vždycky, protože se protidrogové politice věnuji už dvacet let. Díky tomu často komunikuji s odborníky, kteří zkoumají, jaké dopady má pití alkoholu na život a naše zdraví. Takže mám z první ruky informace o tom, jak závažné a negativní tyto dopady mohou být. Je to třeba vazba pití na domácí násilí, tam alkohol sehraje roli až v 85 % případů, ale také třeba alkoholismus jako příčina rozpadu rodiny nebo ztráty zaměstnání, domova. V poslední době mě hodně zaujaly studie, které prokazují, že alkohol může být jedním z rizikových faktorů při rozvoji onkologických onemocnění. Nejsem naivní – alkohol tady byl, je a bude a nemyslím si, že někdy nastane svět bez alkoholu, to je utopie. Ale je podle mě důležité mít o něm co nejvíc dostupných informací a přemýšlet, jak, proč, v jaké míře či vůbec jej konzumovat.
Myslíte si, že existuje něco jako zodpovědné pití?
Neexistuje nic jako bezpečná dávka alkoholu. Cílem není nikoho vychovávat, jsme dospělí a měli bychom být zodpovědní vůči sobě i vůči společnosti ve všech oblastech života, ne jen v pití. Před požitím alkoholu by si měl každý jeden člověk za sebe uvědomit, co alkohol způsobuje, vzít v úvahu svoji rodinnou situaci, ale třeba i rodinnou zdravotní zátěž, vrozené predispozice k některým onemocněním a tak dále.
Kdy člověk pozná, že je jeho vztah k alkoholu už rizikový? A pozná to vůbec sám na sobě?
Já si myslím, že pozná, ale většina lidí, kteří mají nějaký problém, tvrdí, že žádný problém není, to je celkem běžné. Ale znám i takové, kteří si sami od sebe řekli – hele, toto už není v pořádku, měl bych s tím něco dělat. Za svoje období profesního působení ve státní správě jsem osobně do léčby dostala zhruba dvacet pětadvacet lidí. Mít problém s alkoholem je v naší společnosti pořád stigma, většina lidí, zejména ženy, se za to stydí. Mně se ale ti lidé z nějakého důvodu nebáli svěřit. Asi to bylo i tím, že jsem je neodsoudila ani nijak nekádrovala. Naopak jsem je propojila s odborníkem a myslím, že tento první krok, který jsem udělala za ně, pomohl. Neměli pak už problém podstoupit léčbu a situaci řešit. V některých případech už to bylo skoro za pět minut dvanáct – u jedné dámy jsem zažila, že do léčby vůbec nechtěla, ale ta už na tom byla tak, že jsem se bála, že někde umrzne. Nakonec se podařilo dámu hospitalizovat. Psala mi potom z léčby dopisy, které nebyly příjemné, spíše útočné… Vzala jsem to s ní tehdy trochu hopem, ale zpětně to vnímám pozitivně. Léčbu nakonec sama podstoupit chtěla, což má na celý proces významný vliv. Zvládla ji a dnes se má skvěle, vrátil se k ní manžel a je spokojená.
Rizikovým pitím rozumíme u mužů požívání 2–3 alkoholických drinků denně, u žen jsou to 1–2 drinky za den. U škodlivého pití jsou to pak dvojnásobné hodnoty. Drink v tomto schématu znamená velké pivo, 2 dcl vína nebo 0,5 dcl tvrdého alkoholu.
Jak se pozná rizikové pití?
Kam se můžu obrátit v situaci, kdy chci svůj problém s alkoholem řešit nebo když mám pocit, že někdo mně blízký má tyto potíže?
Jedna z prvních možností je jít na web Alkohol pod kontrolou. Tam jsou nejen různé informace o alkoholu a možnostech léčby alkoholismu, ale i sebehodnotící dotazník, který (když ho vyplníte upřímně) vám ukáže, jestli je vaše pití rizikové, či přímo škodlivé. Asi nejrychlejší pomoc je ale zvednout telefon a zdarma zavolat na Národní linku pro odvykání, kde je možné anonymně zkonzultovat svoji situaci. Konzultanti už pak volajícího navedou dál. Další variantou je na webu Drogy-info.cz vyhledat Mapu pomoci, která obsahuje kontakty na zařízení poskytující adiktologické služby, jako je léčba, poradenství a prevence v oblasti závislostí, rozčleněné do kategorií podle druhu služby, ale i krajů, okresů i měst. Nebo se o doporučení další odborné pomoci poradit se svým praktickým lékařem. Záleží, co komu víc vyhovuje, každopádně je důležité udělat ten první krok co nejdříve.