„Nebul, vždyť to nic není!“ Slovní ťafky vedou děti leda k traumatu

Diskuze o psychickém zdraví se stále častěji vztahuje i na děti. Někteří mají dojem, že se kolem psychiky dnešních capartů až moc nadělá. Šílená matka se tentokrát zamýšlí nad tím, jak dokážeme slovy zraňovat ty, kdo se nemůžou bránit, a proč jsou výkřiky typu „Se mnou se rodiče také nemazlili, a nic se mi nestalo!“ hloupé a přežité.

Existuje přibližně milion věcí, které byste neměli říkat dětem. Rozhodně se v jejich raném věku vyvarujte sarkasmu a ironii, protože naše milé děti ani jedno z toho vůbec nechápou, tudíž výroky jako „Proboha, nešlo by to ještě pomaleji?!“ či „No paráda, ještě se v té louži vyválej!“ nakonec přinášejí mnohem větší mrzení, než byste si uměli představit.

TIP NA VIDEO: Moje dítě má nadváhu. Jak to řešit? Skrze trestání dietou cesta nevede, říká odborník

Pak tu máme informační embargo na všemožné PIN kódy, hesla k telefonům či hracím účtům, rovněž velmi nedoporučuji vydávat různá varovná prohlášení o tom, co by se mohlo stát, kdyby spadla jedna mentoska do Coca Coly, co všechno hoří a podobně.

Především je ale důležité si uvědomit, že slova mohou často ublížit, a to mnohem víc, než si v danou chvíli uvědomujeme. Výčitky, shazování a zlehčování jsou schopné natolik narušit sebevědomí a vnímání sebe sama, že se takto vzniklých pocitů člověk nemusí už nikdy zbavit. „Ty musíš vždycky všechno zkazit, viď?!“ „Prosím tě, nebul, vždyť to nic není!“ „Takový klid tady byl, než jsi přišel.“ „Nikdy nic nedokážeš.“ „A nejez pořád, podívej se na sebe!“

Mám dojem a vlastně mě dost fascinuje, že většina z těch, kteří tyhle bláboly s přehledem sázejí doma na hrb svým dětem, by je nikdy do očí neřekla cizím ani blízkým dospělým. A možná právě to je ten důvod, proč si to pak potřebují kompenzovat na někom, kdo se nemůže bránit. Třeba to dělají i nevědomky, tím spíš je ale potřeba se zastavit a sáhnout si do svědomí. Je fakt, že i já sama jsem se naučila zvýšit hlas přibližně ve stejnou dobu, kdy se dítě začalo samo pohybovat. Náhoda?

Ano – spoustě z nás ve vzteku čas od času ujede něco, co by se nás samotných dotklo a hluboce nás to ranilo. Ne každý, kdo dítěti řekne něco, co by neměl, je vyšinutý jedinec, který tomu malému touží cíleně ublížit. Syndrom nemilovaného dítěte se nemusí objevit jen v rodinách, kde je to na první pohled zřejmé. Důležité ale je na to myslet, až nám příště zase potečou nervy proudem.

Moc prosím hlavně o to, aby se rodiče u dětí zdrželi veškerých poznámek, které se týkají jejich vzhledu a tělesných proporcí. Vysvětlujme, nabízejme, pomáhejme, ale jinak mlčme. Necitlivé kritizování je cesta do pekel a ta zpáteční vede do opravdu hodně nepříjemného kopce. Třeba já ji zrovna šlapu už poněkolikáté.

Já vím – někomu přijde, že se kolem těch dnešních dětí až moc nadělá a příliš se řeší, aby se jich náhodou něco nedotklo. Možná se to ale řeší právě proto, že dřív se naopak neřešilo nic. V této diskuzi je vždycky dobré se zamyslet, nakolik jsou ti obhájci starých pořádků sami výkladními skříněmi duševního zdraví. Mě k tomu spíš napadá, že by možná nebylo od věci zakládat našim drahým dětem vedle stavebního spoření i účet, na který bychom jim už od dětství odkládali peníze na terapeuta. Jistě by nám za to jednou poděkovaly.