O posledním lednovém víkendu rozčeřil vody českých sociálních sítí rozhovor s Marianem Jurečkou, ve kterém se ministr práce a sociálních věcí rozpovídal o fyzických trestech jako součásti výchovy dětí. Této kauzy se samozřejmě chopila i Šílená matka.
Původně jsem dnes chtěla psát o tom, jak některé výroky rodičů mohou dítě zásadně ovlivnit klidně i na celý život. Vždycky, když nad tím přemýšlím, vybaví se mi věta: „To by člověk radši držel pár facek.“ A pak mi do toho přišel Marian Jurečka.
TIP NA VIDEO: Tři nenásilné triky, jak vyzrát na malé vzteklouny
Většina z vás jistě zachytila úvodní pasáž rozhovoru serveru Aktuálně.cz s ministrem práce a sociálních věcí, která se věnuje jeho postoji k zákazu fyzického trestání dětí a je plná fascinujících sdělení. Souhlasím s tím, že svět není černobílý a život píše různé příběhy, ale opravdu bych se zdráhala veřejně prohlašovat, že je ok dát dítěti v pravý okamžik pohlavek nebo facku, ať už by byl záměr jakýkoliv.
Za mě fyzický výpad vůči dítěti není výchova, je mi líto. Kdybyste řekli, že vám prostě ruply nervy, tma před očima a hotovo, už se s tím nedalo nic dělat… Ale označovat to za formu výchovy? Výchovy k čemu? K poslušnosti ze strachu? Výsledkem může být velmi snadno kluk (nebo holka), který má ve velmi nízkém věku tiky a problémy ve vypjatých situacích, protože ho rodiče za neposlušnost třískali vším, co bylo zrovna po ruce. Řeknete si možná: „Jasně, ale tohle už je přece přes čáru.“ Jenže každý má tu čáru jinde.
Samozřejmě ne všichni, kdo děti bijí, jsou prvoplánově psychopati. Ale někteří mají prostě zakódované, že takhle se problém s chováním jejich potomka vyřeší. A když ne teď, tak třeba příště. Ježí se mi vlasy pokaždé, když slyším něco ve stylu: „Jasně že mu občas jednu lísknu, se mnou se naši taky nemazali a koukej.“ No, to teda koukám. Nebylo by třeba lepší tenhle kolotoč konečně zastavit? Pořád mi nějak nejde dohromady to, že dítě miluju, a zároveň mu ublížím, protože nedělá, co by podle mě mělo nebo co já chci. Miláčku, já ti teď jednu fláknu a z tebe pak jednou bude dobrý člověk.
Spousta dospělých si i po desítkách let živě pamatuje ten pocit ponížení a bolesti, když mu rodiče nařezali. Někteří se zařekli, že to svým dětem rozhodně dělat nebudou, jiní v tom pokračují a ještě se k tomu hrdě hlásí. Skoro to vypadá, že to tak půjde pořád dokola, dokud nás nevysvobodí nějaká parádní zombie apokalypsa nebo srážka s asteroidem.
Respekt nebo úctu si nevybuduji tím, že někoho uhodím. Poslušnost možná, ale o tu snad při výchově nejde. Nebo ano? Netvrdím, že je reálné, aby už nikdy nikomu neulítla ruka, ale aspoň to, proboha, nenazývejme výchovou a netvrďme, že je to v pořádku. Není.
Poznámka pod čarou: Pokud vás naopak bijí vaše děti, normálně jim to vraťte. Oni do vás lopatičkou, vy po nich pískem! Kdyby byl nějaký problém, já vám dosvědčím, že to bylo v sebeobraně.
