Mateřství je minové pole plné pochybností a nevyžádaných rad

Nevyžádané rady od příbuzných, ale i naprostých cizinců, k tomu strach, stres, panika, neustálé pochybnosti a pocit osamělosti. Šílená matka se v novém sloupku zamýšlí nad tím, jak se jako společnost k matkám vlastně chováme, jaké nároky na ně klademe a proč bychom o tom měli víc mluvit.

Mateřství je něco jako minové pole nebo pražský chodník. Musíte pečlivě zvažovat každý svůj krok, jinak budete… vy víte kde. A jako by nestačilo, že tyto kroky zvažujete ve vztahu k dítěti, jste zároveň pod drobnohledem rodiny, přátel, známých, ba dokonce i prodavaček nebo náhodných kolemjdoucích. Mateřství je totiž věc, na kterou si skoro každý rád udělá názor a ten vám pak neváhá sdělit.

TIP NA VIDEO: Jak poznat poporodní depresi a dá se jí předejít?

Nikdo neříká, že matka nepotřebuje žádnou radu, zvlášť když se jedná o první dítě. Je ale velký rozdíl v tom, jak se taková rada podá. Základem je – a nezlobte se, že jsem tak smělá – počkat si na chvíli, kdy je váš názor žádaný. Samozřejmě, pokud stojí matka na kraji útesu a dítě drží hlavou dolů za palec u nohy, tady asi není moc o čem přemýšlet. Ke mně se ovšem jednou na ulici přiřítila docela cizí paní, která mi udýchaně sdělila, že „To dítě přece musí mít čepičku!“. Pravda, teploměr ukazoval mrazivých 30 stupňů a byli jsme ve stínu. Od té doby pro jistotu nosím náhradní čepičku v tašce hned vedle pepřového spreje.

Jde o to, že všechny zásadní mezníky vašeho života s dítětem mohou být něčím, podle čeho vás bude okolí posuzovat. Což nám mámám sice může být úplně ukradené, ale ve většině případů to tak není. Spousta z nás neustále pochybuje o tom, jestli jsme někde neudělaly chybu, jestli to či ono dítěti neublíží nebo ho to nepoznamená na zbytek jeho života, takže každé nenápadné rýpnutí bolí o to víc.

Ty, které rodily císařem, nekojily nebo šly do práce po pár měsících od porodu, jistě vědí, o čem mluvím. Tyhle věci jsou ale vzhledem k tomu, jak rychle se situace na bojišti mění, dříve nebo později zapomenuty. Za mě je nejhorší ranou do žeber přátelské poplácání a věta: „Ale jdi ty, zvládly to miliony ženskejch před tebou, tak to zvládneš taky.“ Bezva, takže budu první ženská v historii, která to nezvládne. Díky. Já samozřejmě chápu, že to není myšleno zle, ale mezi řádky je schované slovo musíš. A to je ten kámen úrazu.

Matka prostě musí. Musí tlačit, když se jí řekne. Musí vstát a fungovat, i když se cítí jako přejetá parním válcem. Musí kojit, odsávat, snažit se víc. A když jí něco z toho nejde, je zmatená a vyděšená, protože všechny ostatní vypadají klidně a všechno dělají s naprostou samozřejmostí. A všechny to zvládly. Já sama byla od samého začátku tak vyděšená, že si prvních pár měsíců po porodu prostě nepamatuju. Měla jsem pocit, že jsem jediná, která to nedává. Že jsem špatná máma, protože mě koupání a přebalování nenaplňuje štěstím.

Jenže už jenom to, že nad tím takhle přemýšlíte, značí, že špatná máma nejste. Ať už na sebe máte jakýkoliv názor a i když o sobě často pochybujete; fakt, že vaše dítě dýchá, pláče, směje se a prostě je, to je vaše zásluha. Tohle vám nikdo neodpáře a neodpářete si to ani vy sama. Nemůžeme být všechny jako matky z reklamy na aviváž a naše nedokonalost rozhodně neznamená, že máme své děti méně rády. Tečka. Takhle jednoduché to je a mně to na poslední chvíli zachránilo zbytky rozumu.

Jizvy na těle se nakonec vždycky zahojí, psychické zdraví se dává dohromady mnohem hůř. To je už tak nějak obecně známá věc. O tom, že ženy na mateřské často psychicky strádají, se ale podle mě pořád nemluví dost. Moc bych si přála, aby za každou unavenou a zoufalou matkou přišel někdo, kdo jí řekne, že je to v pořádku. Že má právo na to se takhle cítit. Že nemusí. Ale hlavně si přeju, aby tohle všechno věděly matky samy.

A aby jim do toho nikdo nekecal.