Kluci že nepláčou? Blbost, která z mužů dělá emocionální papiňáky

11. ledna 2022 • 06:00
Šílená matka píše o radostech a strastech rodičovství.
Šílená matka píše o radostech a strastech rodičovství. • Foto: foto Šílená matka, koláž Ženy.cz

Představte si, že máte dvě děti. Obě na hřišti upadnou, obě začnou brečet. A zatímco jedno obejmete, pohladíte a pofoukáte mu odřené koleno, tomu druhému vyčiníte, že nemá co brečet, protože je přece chlap. Zní to hrozně? Určitě. A přesto se někteří při výchově ještě pořád drží myšlenky, že kluci nepláčou. Šílená matka tento týden řeší, proč je to úplná blbost.

Představte si, že máte dvě děti. Jsou šikovné po vás, takže obě naráz na hřišti upadnou – mají odřená kolena a pláčou. Vy se k nim rozeběhnete, vyloučíte otevřené zlomeniny, vnitřní krvácení a šedý zákal a hned potom jedno z dětí přivinete, zatímco druhému zakážete brečet. Zní to hrozně? Taky myslím.

TIP NA VIDEO: Proč nenechávat miminko vyplakat?
Necháváte miminko vyplakat? Nedělejte to! Škodí to jeho vývoji

Nebo jiný případ. Stalo se něco, z čeho jste vyděšení k smrti. Jediné, co vás v tu chvíli napadne, je jít na policii. Když jim s pláčem vysvětlíte, co se stalo, místo pochopení propukne celý sbor v hurónský smích, dostanete herdu do zad a se slovy „No, tak to se zase nic tak hrozného nestalo, ne?“ vás vykopnou zpátky na ulici. Šílené, že?

Člověk s alespoň špetkou empatie z těchto dvou situací jasně cítí bezmoc a frustraci – a přitom existuje celkem velká šance, že on sám se několikrát za život takhle k někomu zachoval. Tohle totiž běžně zažívají malí kluci.

Ať už se jim něco nepovede, zraní se, nebo mají strach, od určitého věku slýchají jen samé: „Ale prosím tě, nebuď jako mimino!“, „Takový velký kluk a pláče!“ nebo „Že se nestydíš, to jsi chlap?!“. Co jim tím vlastně chceme říct? Že na jejich pocitech nezáleží, protože MY dospělí jsme rozhodli, že jsou malicherné? Nebo že když kluk brečí, je to ostuda? A proč, proboha?

Chápu, že tento přístup se vyvíjel od počátků lidstva. Jenže my už nelovíme mamuty, nebráníme hradby ani netaháme pluh. V době, kdy se snad konečně boří ta neproniknutelná zeď kolem psychického zdraví, je krajně nevhodné zasít do malého člověka pocit, že musí nepříjemné emoce potlačovat. V tu chvíli nejenže chlapce něco bolí nebo má strach, ale ještě se začne stydět a bude mít pocit, že je na to sám. A to je na jednu malou duši až příliš, nemyslíte?

Kluci jsou po mnoho generací vychováváni v tom, že nepláčou. Že musí umět skály lámat a všechno zvládnout, aniž na sobě dají znát jakýkoliv problém. Nepochybuji, že někteří s tím žijí a jsou spokojení. Jenže pak tu máme zástupy těch, kteří sice navenek působí funkčně, nicméně uvnitř jsou jednoduše rozbití. A co mají dělat, když cítí, že jsou nešťastní? O pomoc si přece neřeknou, to by byla jasná známka slabosti a ta se neodpouští. Emoce jsme si nevymysleli, ty prostě jsou. A musí ven. Je to jako s papiňákem – pára se musí upustit, ideálně řízeně a bezpečně, jinak to bouchne a u toho být prostě nechcete.

U malých dětí je pyramida potřeb postavená z lega a slepená čokoládou z Kinder vajíček. To, co nám přijde nepodstatné, a o čem víme, že to za chvíli přejde, jim v ten moment může připadat jako konec světa. Potřebují pochopení, ujištění, objetí. My všichni to potřebujeme.

U nás doma se prostě brečelo a brečet bude. Navíc to skvěle uvolňuje ucpané dutiny, což se takhle v lednu neztratí. Pokud vám to nejde, můžete trénovat před zrcadlem, hlavně po ránu by to mělo jít samo. Sledujte Výměnu manželek, tiskové konference politiků, čtěte pravidelně tenhle sloupek, cokoliv. Ono se to dřív nebo později spustí. A uvidíte, jak se vám uleví!

Autor: Šílená matka
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy