Tělesno je sloupek Kateřiny Horákové o tématech spojených s ženským tělem a sexualitou.

Tělesno je sloupek Kateřiny Horákové o tématech spojených s ženským tělem a sexualitou. Zdroj: iStock.com

Tělesno: Kojící prsa nejsou sexuální objekt, ale dvě lahve mléka

Špeky, chlupy, masturbace, ale také obtěžování, osahávání, konfrontace. Tělesno je nový pravidelný sloupek, jehož smyslem je otevírat aktuální, diskutovaná a třeba i tabuizovaná témata, týkající se ženského těla a sexuality. Tělesno vychází vždy v pátek a jeho první díl řeší problematiku kojení na veřejnosti.

Pro čerstvou mámu a její dítě je kojení ta nejpřirozenější činnost a točí se kolem ní většina dne bez ohledu na to, kde se program odehrává – jestli doma, nebo venku. I tak je ale kojení na veřejnosti tématem, které se pravidelně stává předmětem divokých diskuzí. Nedávno jsem na jednu takovou narazila a překvapilo mě, kolik žen, často starších ročníků, zastává názor, že matka kojící na veřejnosti by měla vyvinout maximální úsilí, aby se při tom důkladně zakryla. Pardon my French, ale co je to za blbost?

TIP NA VIDEO: Odpůrci kojení na veřejnosti sami trpí frustracemi, říká jeho zastánkyně

Video placeholde

Děti nemám, ale i tak elementárně chápu, že když dítě začne plakat, dát mu prso je nejjednodušší způsob, jak ho uklidnit. „Celé těhotenství jsem z toho měla obavy. Věděla jsem o tom triku, že si přes dítě přehodíš plenu, ale i tak jsem řešila, co budu dělat, až to přijde, až na mě budou lidi koukat. Ani po porodu se to nezměnilo, kojicí podprsenky mi byly nepohodlné a kojicí oblečení, aby bylo hezké a nositelné, stojí balík... Ale pak ti začne dítě plakat a v tu chvíli jde všechno včetně studu stranou,“ řekla mi moje kamarádka J., když jsem se ptala na její pocity ohledně kojení na veřejnosti. Zajímalo mě, jestli ji někdo vyloženě očumuje. „Občas chlapi, co jsou paradoxně venku s vlastní rodinou. Přijde mi to ale spíš legrační, kojící prsa fakt nejsou sexuální objekt, ale dvě lahve plné mléka,“ líčí J.

Kromě tohohle se s žádnou negativní reakcí nebo pohledem nesetkala. Tak že by celý problém nebyl tak žhavý, jak se zdá? „No počkej, ale to bylo jenom, dokud vypadal jako miminko,“ opravuje mě J. Jejímu synovi je teď rok a čtvrt, ale je to řízek. „Vybavuju si hrozně nepříjemnou situaci, když mu bylo osm měsíců, ale vypadal spíš na dva roky: Kojila jsem ho v parku na lavičce, bylo vedro, takže žádná krycí plena nepřicházela v úvahu, navíc už byl zvyklý sednout si na mě a sám si prso vytáhnout. Vedle mě seděly dvě ženy s kočárkem a dívaly se na mě naprosto znechuceně, spatra, protože si zřejmě myslely, že kojím starší dítě,“ vypráví J.

„Dokud bude chtít, proč bych nedala?“

A tak mě napadá, že jádrem celé diskuze není ani tak to, jestli se hodí, aby kojící žena vytahovala prsa na veřejnosti, ale spíš rozdílnost názorů na to, jak dlouho by měla žena kojit. Je to už poměrně dobře popsaný jev, že lidé mají potřebu komentovat způsob výchovy ostatních, i když objektivně jim do toho vůbec nic není. Máme to v povaze; jsme vnitřně nastavení k tomu být dobří rodiče, a jakmile to někdo dělá jinak než my, máme pocit, že je to útok na naše schopnosti, že nás to zpochybňuje. A přesný údaj, jak dlouho kojit děti, prostě neexistuje.

Světová zdravotnická organizace doporučuje kojit minimálně do půl roku, ideálně ale až do dvou let a jsou i ženy, a není jich zas tak málo, které by nejraději kojily děti ještě ve školní lavici. Ptala jsem se mojí maminky, jak dlouho kojila ona, abych zjistila, jestli se to za 30 let nějak výrazně proměnilo; u mě to prý byly dva měsíce, u mladšího bratra pak tři. Stejně na tom byla maminka mého partnera a třeba i moje kamarádka M. si vybavuje, že ji máma kojila relativně krátce. Možná to vysvětluje, proč v diskuzích o kojení největší vášně prožívají dnešní padesátnice a šedesátnice. Dřív se prostě zjevně nekojilo tak dlouho jako dnes, na čemž měla jistě podíl i obrovská popularita Sunaru, zázračného výdobytku socialistického Československa.

„Než jsem porodila, taky jsem si myslela, že až budu mít roční dítě, tak mu dám guláš s knedlíkem a bude to v pohodě,“ ujišťuje mě s nadsázkou M. Její dcera je mlíčňák a o normální jídlo zatím nejeví zájem. A tak jí M. dopřává, co chce, protože proč by neměla? „Dokud bude chtít, tak ji budu kojit. Třeba budu mít brzy další dítě, a až ho budu kojit, to starší bude možná chtít taky, protože si vybaví, jak ho to uklidňovalo. Tak proč bych mu nedala?“

M. kojí bez ohledu na to, kde zrovna je, a s žádnou negativní reakcí se nesetkala. „Jen na dovolené v Řecku mě servírka zakrývala, protože tam mají pověru, že když kojící ženu vidí jiná, která nekojí, dítě jí potom ukradne,“ dodává. Zároveň ale uznává, že hranice má každý jinde a sama není úplně fanoušek sdílení explicitních kojících příhod na sociálních sítích. Asi i ty výrazně přispívají k tomu, že debata o kojení je zejména ve virtuálním prostoru tak živá.

„Dřív se to fakt tolik neřešilo, automaticky jsme chodily kojit někam stranou,“ doplnila mi k tématu ještě moje máma a přidala historku, jak nedávno své známé v podniku na zahrádce vyrobila závěs z košile, aby mohla kojit. Když jsem jí chtěla vyčinit, že je trochu přehnané vyhánět kojící do ohrádky, odzbrojila mě. Nešlo totiž vůbec o to, že by se měl někdo pohoršovat; hlavní bylo dopřát matce a dítěti pohodlí, soukromí a klid na tenhle intimní moment. To by měla být v jakékoliv situaci spojené s kojením ta nejdůležitější myšlenka všech zúčastněných.