Křik, nadávky, zesměšňování, zákazy, bití. To jsou věci, které by v bezpečí domova a od těch nejbližších neměl zažívat nikdo, tím spíš ne malé děti, jejichž křehká psychika se teprve utváří. Ať už týrání zažívají na vlastní kůži, nebo jsou jeho přímými svědky, obojí může na jejich duši zanechat hluboké šrámy, které si ponesou až do dospělosti. Násilí páchané na dětech je hlavním tématem dalšího dílu pořadu O čem se mlčí. Moderátor a terapeut Honza Vojtko si proto pozval ředitelku Centra LOCIKA Mgr. Petru Wünschovou. LOCIKA pomáhá dětem, které zažívají násilí v rodině, ať už jako přímé oběti, nebo svědci. Centrum LOCIKA mimo jiné provozuje anonymní chat a linku, kam se děti v nouzi mohou obrátit. Přečtěte si příběhy některých z nich.
„Když mě mlátí páskem, strašně to bolí a sestřička moc pláče. Bojím se každý večer, že se na mě zase rozzlobí, protože jsme nestihli uklidit, a udělá to znova. Utečeme.“
Jirkův tatínek přišel o práci, tak teď zůstává s ním a jeho malou sestřičkou doma. Táta dvanáctiletého Jirku často bije, doma bez práce pije a o děti se vůbec nezajímá. Jirka má veliký strach z dalšího bití a bolesti a bojí se zůstávat doma jen s tátou. Má ale plán, že vezme sestru a utečou. Na chatu nám píše, že neví, kam půjdou. Hledáme společně, kam by děti mohly odejít tak, aby to pro ně bylo bezpečné. Jirka důvěřuje svojí tetě, která bydlí ve vedlejší vsi. Podporujeme ho v tom, aby se jí svěřil, a plánujeme cestu k ní, aby byla pro děti co nejbezpečnější. Jirka se ozývá znovu za pár hodin. Dokázal i se sestrou k tetě sám přijet. Ta jedná velmi rychle a kontaktuje sociální pracovnici. Jirka na rozloučenou píše, že je nadšený z toho, že mu někdo dospělý věřil.
„Ty tady nejsi, když na mě oba křičí, že je všechno moje vina, že kdyby mě neměli, nemuseli by tohle všechno řešit.“
Třináctiletá Kristýna nám opakovaně volá, že by chtěla umřít. Musí se starat o dva mladší sourozence a bavit je během pracovní doby, kdy rodiče pracují z domova. Pokud se jí to nedaří nebo potřebuje čas pro sebe, vznikají doma veliké hádky. Rodiče Kristýnu obviňují ze sobectví, zakazují jí používat mobil, vypínají internet. Dívka se cítí osamělá a vyčerpaná a někdy za den nezažije ani jednu malou radost. Když ji někdy napadá, že na světě nemá žádné místo a nikdo jí nerozumí, rodiče se tomu smějí nebo to zlehčují.
„Maminka pořád spí nebo pláče. Když přijde z práce, je strašně unavená. Pracuje každý den, nemáme ale stejně dost peněz na počítač, abych mohl dělat věci do školy. Někdy se mi v noci zdá, že se nám táta vloupal do bytu a přišel nás všechny pořezat nožem.“
Honzův táta maminku často bije a nedávno se ji pokusil uškrtit, což Honza i jeho dva bráškové viděli. Teď už sice s tátou nežijí, ale maminka je z toho pořád nemocná, má ze všeho strach a musí brát silné léky. Protože je ale sama, nemůže přestat chodit do práce a pořádně si odpočinout. Do Centra LOCIKA docházejí všichni čtyři. Kromě jejich uzdravování z prožitého traumatu jim pomáháme finančně nebo půjčujeme techniku, když se zrovna nesmí do tříd chodit. Maminka se snaží dětem i sobě zajistit pocit bezpečí. Do rodiny teď přibyl nový otčím a z našich setkání vyplývá, že děti pravděpodobně bije. Hledáme společně cestu ven a jiný způsob, jak najít stabilitu a bezpečí.
Co o dopadech domácícho násilí říká psycholožka? Článek pokračuje na další straně. >>>
Jako v letadle: Nejdřív nasaďte masku sobě, pak dítěti
„Pokud chceme ochránit před domácím násilím děti, musíme v první řadě zajistit bezpečí pro oběti, což jsou statisticky z 90 až 95 % jejich matky,“ říká PhDr. Branislava Marvánová Vargová, vedoucí Informačního a poradenského centra ROSA.
Oběti domácího násilí, i pokud jsou to děti, o svém problému často nemluví. Jak poznat, že s dítětem není něco v pořádku? Oběti domácího násilí o své situaci, zkušenosti a prožitcích skutečně často nemluví a má to několik příčin. Je zde potřeba odlišit dvě roviny – individuální a společenskou. Na individuální úrovni je bariérou izolace, která je často součástí domácího násilí. Z hlediska společenského kontextu pak vytváří bariéry řada stereotypů a určitá nedůvěra, která ve společnosti ke sdělením obětí panuje. Signály, že je dítě svědkem či obětí násilí v rodině, nejsou specifické, ale je potřeba si všímat například toho, když dojde ke změnám v chování – dítě, které bylo spontánní, je najedou uzavřené, nekomunikativní, hůř navazuje kontakt s vrstevníky, často zažívá pocity strachu a tak dále.
Dítě nepoškozuje jen fyzické či psychické týrání, ale i to, že je svědkem násilí mezi rodiči. Je to tak? Ano, podle Světové zdravotnické organizace je přítomnost dětí při násilí mezi rodiči jejich psychickým týráním. Je důležité připomenout, že za násilí a jeho důsledky je vždy odpovědný ten, kdo se ho dopouští. V praxi se totiž bohužel často setkáváme s tím, že jsou oběti činěny spoluodpovědné za násilí, které zažívají a jehož jsou jejich děti svědky. To je naprosto mylné a zvrácené.
Co všechno dítě v rodině zasažené domácím násilím může prožívat? Je to velmi individuální a je to mix emocí. Od pocitů strachu, bezmoci přes vztek, nesrozumitelnost toho, co se děje, až po agresi, a to jsem nevyjmenovala vše. Kromě přímého efektu bych ráda zmínila dlouhodobější důsledky. Když dítě slyší či vidí násilí mezi rodiči, obvykle zažívá strach a bezmoc. Pokud se ráno poté vzbudí a rodiče dělají, že se nic nestalo (každý ze svých důvodů – násilná osoba, aby bagatelizovala násilí, a oběť ze strachu, aby nevyvolala další násilí), tak dítě zůstává s paradoxní informací – večer jsem se bálo, ale ráno všichni dělají, že se nic nestalo, tak proč jsem vlastně prožívalo ty emoce, které v tu chvíli byly přítomné? Tato situace může naprosto nabourat jeho či její pocit důvěry v to, že to, co cítí, je reálné a může se na sebe a své pocity spolehnout. To může mít zásadní vliv na sebevědomí dítěte – i budoucího dospělého – a schopnost vymezit si hranice a rozpoznat, co je násilí, protože to v jeho či její realitě není jasně pojmenováno.
O čem se mlčí: Syn do mě bouchá pěstičkami. Odkoukal to od tatínka
Jaký vliv má zažívání domácího násilí na psychiku dítěte? Je to velmi individuální a záleží také na poměru rizikových a protektivních faktorů. Obecně lze říci, že vliv násilí v rodině se může projevovat jak v prožívání dítětem (úzkost, strach, pocity bezmoci), tak v rovině chování (například agresivní chování, vyhýbavé chování). U menších dětí může docházet k regresi – tedy návratu do předchozích, již překonaných vývojových období (například pomočování). Energie a kapacita, kterou by dítě za normálních okolností věnovalo zvládání nových vývojových úkolů, je spotřebovávána na strategie „přežití“ a vyrovnávání se s důsledky násilí. Důležité je také zmínit transgenerační přenos násilných vzorců – děti vyrůstající v rodinách, kde dochází k násilí, čelí vyššímu riziku, že se v dospělosti stanou pachateli násilí nebo jeho obětí.
Jak dětem a rodinám nejlépe a nejúčinněji pomoci? Chceme-li obětem domácího násilí a jejich dětem pomoct, je nejúčinnější, abychom se jich místo toho, že jim budeme dávat rady, co mají dělat, zeptali, co by ony samy potřebovaly. Je snadné říct „odejdi“, ale bariér, které musejí oběti překonat, je řada. Proto bychom se neměli ptát, jak to, že neodešla, ale na to, co všechno musí překonat a co by jí pomohlo, aby mohla bezpečně odejít. A ve vztahu k dětem je důležité mít na paměti totéž, co říkají v letadle, když poklesne kyslík: Nejdřív nasaďte masku sobě a pak dítěti. Pokud chceme ochránit před domácím násilím děti, musíme v první řadě zajistit bezpečí pro oběti, což jsou statisticky z 90 až 95 % jejich matky. Nelze ochránit děti – svědky domácího násilí, aniž bychom ochránili primární oběti násilí.
Pořad O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s magazínem Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
Tělesno: Proč to nenahlásily? Protože predátoři ovládají společnost
Když láska změní podobu a stane se z ní násilí. Jak pomoci?
