Tělesno: Proč to nenahlásily? Protože predátoři ovládají společnost

12. listopadu 2021 • 06:00
Kateřina Horáková v pravidelném sloupku Tělesno otevírá témata o těle a sexualitě
Kateřina Horáková v pravidelném sloupku Tělesno otevírá témata o těle a sexualitě • Foto: Kateřina Horáková

Několik žen obvinilo psychiatra Jana Cimického ze sexuálního napadení. Kauza zahýbala Českem a otevřela diskuzi, ve které se zase jednou naplno projevil příznačný rys společnosti: victim blaming. Ano, žijeme ve světě, který má po spáchání trestného činu tendenci obviňovat a zpochybňovat oběť a až ve druhém plánu řešit odpovědnost násilníka. Proč to ty ženy nenahlásily hned? Tím, že se ptáte, si na to sami odpovídáte.

Před několika dny herečka Jana Fabiánová na sociálních sítích obvinila uznávaného českého psychiatra Jana Cimického ze sexuálního napadení a označila jej za predátora. Udělala to v reakci na zprávu, že prezident republiky chce lékaře vyznamenat za jeho celoživotní práci. V návaznosti na první obvinění se objevily další ženy, které říkají, že mají s Cimickým stejnou zkušenost. Nejstarší a nejmladší případ od sebe dělí skoro třicet let. Všechny jsou si podobné a ženy se navzájem neznají.

TIP NA VIDEO: Jak poznat patologického sexuálního agresora?

 

Sexuální obtěžování nebo napadení je vždycky špatně. Pokud ovšem přijde od lékaře, osoby, kterou vnímáte jako autoritu, důvěřujete jí, obracíte se na ni v nemoci a v nesnázích, se kterými si nemůžete poradit sami, obnažujete se před ní fyzicky a v případě psychiatra i psychicky, to je vyloženě hnus. Dodnes mám v živé paměti zkušenost s gynekologem. Ten, ke kterému jsem chodila od 15 let, odešel do důchodu. V ordinaci, kde fungoval, pak byly jeho pacientky přerozděleny zbývajícím lékařům. Moje první návštěva u nového gynekologa byla příšerná. Šla jsem tam tehdy se zdravotním problémem a s dotazem na vynechávající menstruaci. Dotaz odbyl mávnutím ruky a slovy, že stačí, když přiberu pár kilo, aby na mě taky něco bylo. Vyšetření, které běžně trvá asi 2 minuty, mu zabralo pětinásobek času. Bylo bolestivé, když jsem ho na to upozornila, něco si zamumlal a pokračoval. Jednou rukou mi při tom mačkal stehno těsně pod zadkem.

Když mě někdo obtěžuje na ulici nebo v baru, nemám problém se ozvat, tehdy jsem ale byla úplně zaražená. Potřebovala jsem vyšetřit, lékaře jsem vnímala jako autoritu a někoho, kdo ví, co dělá. Vzala jsem si recept, odešla a až později mi došlo, jak to bylo nepříjemné a že takhle to probíhat nemá. Bylo mi z toho nedobře. Napadlo mě podívat se na lékařova hodnocení na internetu. Našla jsem v nich asi tři ženy, které měly úplně stejnou zkušenost jako já, ale také spoustu komentářů, které ty negativní přímo napadaly. Pan doktor podle nich byl naprosto profesionální, nařčení z čehokoliv jiného je nesmysl a daná pacientka je asi jen přehnaně citlivá. Vyřešila jsem to tím, že jsem si našla jiného gynekologa.

Zkušenost s obtěžováním ze strany lékaře má taky D. Bylo jí 18 let a kvůli podezření na závažné onemocnění strávila několik týdnů v nemocnici. Sérii vyšetření jí prováděl asi šestadvacetiletý muž, ještě neatestovaný doktor. Ona byla pochopitelně vyděšená a nervózní; nevěděla, co jí je, a prognóza nebyla dobrá. To, že komunikovala s mladým lékařem, který byl navíc přátelský, ji uklidňovalo. Jeho přístup ale brzo překročil profesionální mez. Muž ji začal zvát na rande, ona s ním nemohla kontakt utnout, tak ho odmítala slušně. Postupně se to ale stupňovalo: Psal jí maily, vyhledal ji na sociálních sítích a tam jí dělal další návrhy, když odmítala, vydíral ji a vytvářel na ni psychický nátlak. „Pak mi jednoho dne ve zprávách přistála fotka. Byl to dick pic, kde byl úplně nahý a vyfotil to zjevně přímo v nemocnici,“ vypráví D. Po tomhle incidentu si muže všude zablokovala, on si ale nedal pokoj: Po několika týdnech se objevil u domu jejích rodičů. Přesto to tehdy D. na policii neohlásila. „Diskuze o takových věcech tehdy vůbec nežila tak jako dnes. Řekla jsem si, že je to prostě úchyl. Nakonec ho přeložili jinam a tím to skončilo.“

Od zveřejnění prvního článku ke kauze Cimický už stihla případ převzít Policie ČR, která vyzvala další poškozené a svědky, aby se ozvali vyšetřovateli. Psychiatr se rozhodl státní vyznamenání nepřevzít. Veškerá obvinění odmítl a oznámil, že se nařčením bude bránit, avšak v zájmu zachování lékařského tajemství neveřejnou cestou. Z právního hlediska by tak diskuze pro nás, kterých se kauza přímo netýká, měla být prozatím pozastavená. Totéž ale neplatí o debatě navazující, která dala vyniknout jednomu z typických průvodních jevů obvinění ze sexualizovaného násilí: victim blamingu.

„Proč to ty ženy nenahlásily dřív?“ Tahle otázka tentokrát nezní jen z internetových komentářů, ale také z úst šéfa České lékařské komory Milana Kubka, který v rozhovoru pro Rádio Impuls prohlásil, že nerozumí tomu, proč ženy neřešily případy sexuálního zneužívání v době, kdy k němu mělo docházet. Že to Kubek a mnoho dalších nechápou, je pochopitelné: Jsou totiž součástí problému. Otázky jako proč to nenahlásila hned, proč nekřičela, proč se nebránila, proč byla sama s mužem v jedné místnosti, proč vůbec dýchala, nejsou ničím jiným, než uvalováním viny na oběť. Naznačují, že si za obtěžování, napadení nebo znásilnění může sama. Ne. Viníkem je vždy jen a pouze pachatel, nicméně fungujeme v prostředí, ve kterém je převádění kompletní odpovědnosti na oběť standardem. Myslíte si, že to je vhodná atmosféra pro oběť trestného činu se sexuálním podtextem, aby věc vynesla na světlo a řešila ji?

O případu Cimický jsem se bavila s L., která má v tomhle ohledu zkušeností, že by to vydalo na tři životy. Za nejhorší považuje sexuální napadení, kterého se dopustil její blízký kamarád. Do tragického konce to tehdy nedošlo jen proto, že se L. v jeden moment rozplakala a muž konečně pochopil, že její snaha ubránit se opravdu není vášnivá předehra. L. si prošla násilím ve vztahu i násilným přepadením na ulici. V 19 letech ji na malém městě přepadl cizí muž; skočil na ni zezadu, jednou rukou ji držel kolem pasu a druhou jí vjel pod oblečení mezi nohy. L. si přála zůstat v anonymitě, proto další příběhy uvádět nebudu, jsou příliš specifické a mohly by ji identifikovat. Jsou ale naprosto šílené. Řešila někdy některý z nich oficiální cestou? Ne. Jen o tom prvním napadení řekla společným známým. Nikdo jí ale nevěřil.

„Proč to ty ženy nenahlásily? Já to vím, proč to nenahlásily  – já to taky nenahlásila. Protože jsem se bála, že mi nebudou věřit, styděla jsem se, myslela jsem si, že mi řeknou, že jsem blbá, že jsem si to nechala líbit. Myslím, že stud je hlavní důvod, proč to oběti nehlásí,“ řekla mi L. a dodala, že ji fascinuje i to, kolik žen v diskuzích o Cimickém oběti kritizuje a tvrdí, že stát se to jim, tak by viděl. „Tam je jasně znát, že tu zkušenost prostě nemají a neví, o čem mluví.” Naprostý souhlas. Každý, kdo má představu, že po napadení oběť nemyslí na nic jiného, než vyrazit na policii věc řešit, ideálně neosprchovaná, aby bylo dost důkazů, prokazuje elementární neschopnost vcítit se do situace, ve které nikdy nebyl, přesto má z nějakého důvodu potřebu se k ní vyjadřovat. 

Martin Tremčinský na Twitteru sdílel printscreen titulku jednoho českého zpravodajského webu a k tomu ukázku komentáře z diskuze pod článkem. V titulku stojí: „Muž vyrazil na pivo s neznámým společníkem, který ho na toaletě zbil a oloupil.“ V komentáři pak je:  „Chudák chlap, nechtěl být sám a nějaký zmetek toho využil. Snad po něm budete pátrat stejně důkladně jako po neotestovaných štamgastech.“ Tremčinský k příspěvku dodal poznámku, že by bylo hezké, kdyby měli lidé stejnou míru empatie a pochopení i pro oběti sexualizovaného násilí. Ano, to by skutečně bylo.

Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy