Tělesno je sloupek Kateřiny Horákové o tématech spojených s ženským tělem a sexualitou.

Tělesno je sloupek Kateřiny Horákové o tématech spojených s ženským tělem a sexualitou. Zdroj: iStock.com

Tělesno: Sexuální obtěžování je akt moci, bránit se musíme vždycky a nahlas

Kateřina Horáková

Pokřikování, mlaskání, nevhodné návrhy, v horších případech osahávání, v nejhorších napadení. Podle nejnovějších průzkumů zažilo nějakou formu sexuálního násilí nebo obtěžování 54 % českých žen. To znamená, že tuto zkušenost má u nás každá druhá žena starší 18 let. Proč je to tak běžné a jak se v takové situaci bránit a ubránit? To je tématem dalšího Tělesna.

Kauza novináře Jiřího Hoška, který dostal okamžitý vyhazov ze Seznam Zpráv proto, že sexuálně obtěžoval své kolegyně, tento týden zahýbala českým Twitterem. Že druhý díl Tělesna bude právě o sexuálním obtěžování, jsem vymyslela už asi před třemi týdny. Fakt, že se to takhle náhodou sešlo, jen dokazuje, že se z tohohle tématu stalo něco běžného, každodenního. Podle průzkumu, který pro organizaci proFem v srpnu 2021 provedla agentura MindBridge Consulting, se 54 % žen během svého života setkalo s nějakou formou sexuálního násilí nebo obtěžování. To znamená, že tuto zkušenost má u nás každá druhá žena starší 18 let. Jak by se tohle číslo asi proměnilo, kdyby byly do výzkumu zahrnuty i mladší dívky?

„Zkušeností s pokřikováním nebo nevhodnými komentáři mám spoustu, ale na co nikdy nezapomenu, to je příhoda z dětství. Bylo mi 12 a byli jsme na vodě. Stála jsem v kempu ve frontě u okýnka a čekala na pivo pro rodiče. Najednou ke mně zezadu přistoupil týpek a chytil mě za zadek. Vedle stála jeho partička a všichni se tomu náramně smáli. Já zrudla, ztuhla, čapla pití a utekla,“ svěřila se mi kamarádka L., když jsem svoje sledující na Instagramu vyzvala ke sdílení zkušeností se sexuálním obtěžováním.

Kolik tomu týpkovi bylo? Byl stejně starý, nebo spíš puberťák, ptala jsem se. „Haha, to vůbec, byl mnohem starší než já, tak mezi 20 a 30,“ upřesnila L. a já se při čtení její zprávy jen znechuceně ušklíbla. Svěřila se tehdy rodičům? „Jo, ale nijak zvlášť na to nereagovali, což zpětně vnímám fakt špatně. Mě to poznamenalo, jak vidíš, pamatuju si to do dneška. Jeden čas jsem si dokonce v hlavě vykonstruovala, že se táta tehdy šel s tím chlapem poprat, ale to se ve skutečnosti nestalo,“ uzavřela vyprávění.

TIP NA VIDEO: Důležité je se ozvat, říká expertka na sebeobranu

Video placeholder

Sexuální obtěžování je akt moci. Člověk, který někomu cizímu na ulici dělá návrhy nebo jeho směrem trousí lascivní poznámky a komentáře, neočekává, že druhou stranu přesvědčí k milostným hrátkám. Jde o to ji ponížit a dokázat tak svoji nadřazenost, potažmo zahojit si vlastní komplexy a nejistoty. „Jednou v létě mi nějaký důchodce v metru oznámil: Tak hezká holka, ale oblečená jako kurva. Fuj! Trvalo asi pět let, než jsem zase začala nosit kraťasy,“ vzpomíná jiná moje známá.

Y. má v rukávu několik konkrétních příkladů sexuálního obtěžování, které se jí v paměti drží už mnoho let. Jednou ji na zastávce oslovil kluk s dotazem, za kolik by s ním šla. Když se otočila a odešla, chvíli ji pronásledoval, musela se mu ztratil v obchodním centru. V 15 letech šla s kamarády ven sledovat sportovní přenos. Měla na sobě tehdy hokejový dres a kraťasy, které nebyly vidět. Bylo hezky, teplo a na místě dav lidí. „Když jsem se otočila, viděla jsem, jak pode mnou klečí bezdomovec a kouká mi přímo pod ten dres,“ popisuje Y.

Situace, kdy na ni někdo pokřikuje nebo ji zkouší osahávat v klubu, prý už ani nepočítá. Jak na ně ale reaguje? „Většinou to ignoruju, nosím sluchátka a nechci si nechat kazit den. Když už to zaregistruju, pohrdavě se na ně podívám a řeknu: Fuj,“ vysvětluje Y. To je dobrá strategie. Instruktor sebeobrany a expert na prevenci sexualizovaného a domácího násilí Pavel Houdek totiž jako první reakci na sexuální obtěžování doporučuje právě nahlas se ozvat.

„Nejprve pojmenujte, co se děje, řekněte nahlas třeba: Vy mi saháte na zadek! To proto, aby všichni v okolí věděli, co se děje a že se bráníte. Pak dejte dotyčnému jasný příkaz, aby toho nechal a šel pryč. Málokterý útok začne z ničeho nic. Téměř vždy mu předchází oťukávání, kdy pachatel testuje, jestli si našel vhodnou oběť. To může mít formu osahávání či šeptání vulgárností. Když se nahlas ohradíte a ztropíte scénu, je velká šance, že to dál pokračovat nebude,“ doporučuje Houdek, který spolu se svou manželkou Jasmínou vede projekt Moderní sebeobrana.

Boxerem do nosu

Několikrát se mi stalo, že dělníci na ulici nebo kolemjdoucí muži poznamenali na mou adresu něco nevhodného. Jednou o mně stařík kymácející se před vchodem do vinárny svému společníkovi řekl, že jsem hezká, ale bohužel potetovaná, jak feťačka. Při tom se na mě upřeně díval a fakt se to nedalo přeslechnout. Párkrát mě někdo oslovil s žádostí o telefonní číslo, naštěstí tito lidé vždy akceptovali odmítnutí hned na poprvé.

Jen jednou si cizí muž dovolil mě osahávat. Bylo to v přeplněné ranní tramvaji. Chlapík toho využil a v tlačenici se mi předloktím třel o prsa, nahoru a dolů. Všimla jsem si toho až na zastávce, když se s otevřením dveří část cestujících vyvalila ven. Neřekla jsem nic, ale zpražila jsem ho takovým pohledem, že utekl. Uvnitř jsem ovšem byla zkoprnělá. O to víc obdivuju příběh, který mi k tématu obtěžování odvyprávěla kamarádka H.

Před lety totiž musela zpacifikovat útočníka ve vlaku. „Těžko říct, jestli byl jen ožralý, nebo v tom byly i drogy, ale přisedl si ke mně do kupéčka v rychlíku z Prahy do Ostravy. Nejprve bylo všechno v pořádku, jen se tak kýval... Ale pak mě začal po očku pozorovat. Průvodčí kdovíkde, ten rychlík řval, já měla dost velkou tašku nad hlavou, takže jsem byla odhodlaná vzít jen batoh a případně utéct,“ líčila H. a já ani nedutala.

„Uvědomila jsem si, že mám v bundě boxera, byl mi trošku větší, ale dala jsem si ruku do kapsy a navlékla si ho. Řekla jsem si, že to nebudu riskovat, cítila jsem se fakt nepříjemně. Tak jsem se zvedla a v tu chvíli i ten chlap. Dál se to seběhlo hrozně rychle. I přes výzvu se ke mně blížil. Napřáhla jsem se, dokud jsem měla prostor, praštila jsem ho, něco křuplo, tekla krev, mě bolela ruka a pak už jsem zdrhala hledat průvodčího. Jsem si docela jistá, že jsem mu tím boxerem zlomila nos, ale neměla jsem čas to zjišťovat podrobně.“

Wow. Klobouk dolů za takovou pohotovost! H. mi ještě řekla, že boxer už nenosí. Od manžela – uměleckého kováře – totiž dostala ručně vyrobenou jehlici do vlasů, která se dá držet jako boxer, a později ještě takzvanou kočičku: otvírák, co nevypadá primárně jako boxer, ale má dva hroty: kočičí zuby. Má i pepřák, ale nosí ho nerada, protože by při jeho použití musela myslet na příliš mnoho věcí, třeba na to, kam fouká vítr nebo aby jí ho útočník nesebral.

Pavel Houdek z ochranných pomůcek nejvíc doporučuje právě pepřový sprej, ale souhlasí, že je potřeba umět s ním zacházet. „Zkuste si koupit dva stejné a jeden si na vhodném místě vyzkoušet. Nebo můžete absolvovat odborné školení, jak pepřový sprej používat,“ uvádí Houdek. Může vlastně jednorázový kurz sebeobrany opravdu něčemu pomoci? Pokud je dobře vymyšlený, staví na prevenci, naučí verbálně se ohradit a tak dále, pak určitě. „Je obrovský rozdíl mezi tím mít alespoň nějaký základní kurz a nemít vůbec žádný,“ říká instruktor s tím, že bránit se má vždycky cenu.

„Data jasně ukazují, že bránit se je výhodnější než se nebránit. Když se budete bránit, máte slušnou šanci, že se vám to povede – zhruba 60 % žen se při napadení se sexuálním podtextem ubrání – ale také výrazně nižší šanci, že budete vážně zraněna. Jsou to naopak ženy, které se nebrání, kdo si z takového napadení odnáší v daleko vyšší míře vážná zranění. V logice pachatele to, že se žena nebrání, znamená, že si s ní může dělat, co chce. A protože může, tak ji nejen znásilní, ale ještě navíc zbije,“ vysvětluje Houdek.

Doporučujeme

Načíst další články