Sama v Americe aneb Jak jsem přežila svůj první sólo trip
O zázračných účincích sólo tripů se v posledních letech mluví všude. „Sbal si batůžek, odjeď a poznej sama sebe!” To se snadno řekne, ale úzkostlivému introvertovi, jako jsem já, hodně těžko realizuje. I přesto jsem se loni ocitla v Americe – tak trochu nedobrovolně a hlavně úplně sama.
Zřejmě to nikoho nepřekvapí, ale můj příběh začíná nešťastnou láskou. Ukončila jsem dlouholetý vztah, který mi už nedával smysl, a mého ex nenapadlo nic lepšího než nám koupit letenky na Havaj. Prý že se tam znovu zamilujeme a všechno bude jako dřív.
Bohužel pro něj jsem ale zastáncem přísloví „Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš“. Jakmile nějaký most spálím, okamžitě zapomínám na všechno krásné a začínám nový život. (Výjimku tvoří jen období PMS, kdy se ráda utápím ve všech bolestivých vzpomínkách a životních přešlapech.) A tak jsem najednou měla k dispozici otevřenou letenku u British Airways.
Kam to bude?
Touhle otázkou jsem se zaobírala až nezdravě dlouho. Bohužel patřím k lidem, co si potřebují meníčko restaurace nastudovat předem, jinak by při výběru umřeli hlady. Po měsících filosofování jsem konečně došla k závěru, že nejlepší volbou bude Miami. Tak jsem booknula let a doufala, že během půl roku najdu někoho, kdo poletí se mnou.
Jenže odlet se blížil a parťák nikde
Přišel červen, měsíc odletu, a já stále neměla s kým letět. Marně jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to bude super. Nakonec ale vždycky zvítězil strach z neznáma. Abych dokreslila děsivost svojí situace, vylíčím vám své tehdejší zkušenosti:
Nikdy jsem necestovala sama.
Nikdy jsem neletěla s přestupem.
Nikdy jsem nebyla na jiném kontinentu.
Nejspíš už chápete, proč jsem do poslední vteřiny zvažovala i variantu vysrabit a zůstat doma. Ale tušila jsem, že bych si tohle rozhodnutí dlouho vyčítala.
A tak jsem odletěla
Let do Miami se zdál nekonečný a já si přála, aby vážně nikdy neskončil. Věděla jsem, že jakmile vystoupím z letadla, čekají mě dva týdny v cizím městě… Na vlastní pěst.
Nebudu lhát. První dny byly hrozné. Každý výlet z mého pokoje pro mě znamenal překonání úzkosti. Hlad byl můj největší nepřítel – nutil mě vyjít do ulic a komunikovat s cizími lidmi. Zkrátka jsem každou minutu litovala toho, že jsem nezůstala doma. A pak se to zlomilo. Ani si nevybavuju kdy a jak, prostě jsem si řekla „DOST!“. Přestěhovala jsem se do hostelu, kde jsem sdílela pokoj s dalšími devíti lidmi, a najednou to šlo.
Každý den jsem poznávala nové tváře, vyslechla si jejich životní příběhy, vyprávěla jim o Česku. Společně jsme prozkoumávali zákoutí Miami a zkoušeli místní podniky. Dokonce jsem měla tu čest zažít přívalovou povodeň. Prostě dobrodružství se vším všudy.
Dnes už můžu s klidem říct, že tuhle výzvu zvládne překonat každý úzkostlivý introvert. Stačí se jen trochu naštvat, postavit se svým strachům čelem a pořádně je nakopnout. A jaké rady bych dala těm, co to mají stejně a sbírají odvahu na svou první sólo cestu?
Spěte v hostelech. Může to znít děsivě, ale právě tam nejsnáz poznáte nové lidi.
Využijte komunitních skupin. Každé větší město má svou skupinu na Facebooku, kde se můžete seznámit s dalšími cestovateli.
Jděte se jen tak projít. Brzy zjistíte, že vás už po pár metrech někdo zastaví na kus řeči.
Nebojte se začít konverzaci. Zejména v USA si všichni rádi povídají, v turistických oblastech o to víc. Při nejhorším nastane trapné ticho.
Když to nejde za střízliva… Rozhodně nejsem zastáncem panáků na kuráž. Ale ve výjimečných případech vás od štěstí dělí jen pár kapek alkoholu.
Nemůžu říct, že bych se domů vrátila osvícená nebo výrazně jiná. Jako zázračný lék na psychické problémy tedy sólo trip rozhodně nedoporučuju. Něco ve mně ale přece jen zanechal… Ten pocit, že jsem to zvládla. A že když budu chtít, dokážu vlastně (téměř) cokoliv.
