Dva roky lockdownů, předvánoční shon a lednový pracovní kolotoč dostaly Holku z reklamky do úzkých, a tak vyrazila na víkendový odpočinek mimo Prahu: vyjela si vlakem ČD do Brna. Z tříhodinové cesty se kvůli zpožděním a popadaným stromům nakonec stala skoro trojnásobně dlouhá výprava do vlastní hlavy.
Období adventního shonu, které překotně vystřídal vánoční stres, vzápětí sesazený z trůnu lednovým pracovním maratonem, si vybral svou daň. Následkem tohohle období se poslední dva týdny točím v kolotoči krémů na kruhy pod očima, korporátních statusů a barelů kafe. A tak jsem si řekla dost, zaklapla počítač, rozloučila se se všemi členy domácnosti (hlavně teda se psem) a vyrazila jsem na prodloužený víkend na venkov. Do Brna. Příslib třech dní bez počítače jen s knihou a kamarády mi způsoboval vibrace v konečních prstů; cestování s Českými drahami mi ale rozvibrovalo mnohem víc, hlavně nervovou soustavu.
TIP NA VIDEO: Jak předcházet stresu a co dělat, když přijde?
Zpáteční, normálně tříhodinová cesta z Brna do Prahy se vlivem popadaných stromů a laxního přístupu ČD stala devítihodinovou torturou jak z pera Edgara Allana Poea. Plačící děti, kňučící psi, pořvávající opilci a rozčílení cestující mě celkem kvapně motivovali k tomu, abych si našla poslední volné kupéčko, zatáhla závěsy a zalezla si do svých myšlenek. No, měla jsem dát přednost jídelnímu vozu a nabídce vlakového minibaru.
Čím to je, že trávit čas sám se sebou může být instantní peklo na zemi? A proč sami sobě říkáme věci, které bychom druhému nikdy neřekli?
Odmítám si připouštět negativa kolem sebe a říkám tomu model přežití. Díky tomu se mi většinu dní daří předstírat, že v korporátu nejste jen číslo bez lidské tváře a taky zapomínám, že i ty nejhezčí partnerské vztahy mají svoje mouchy. Teď zrovna nemyslím špinavé ponožky, co se povalují úplně všude (to je věc genetiky, že muži nevidí koš na prádlo?), ani botník plný prázdných lahváčů. Spíš mě překvapilo, jak rychle mi vedle partnera na čele vybledlo razítko „samostatná, nezávislá, samotářská“.
Za poslední dva roky lockdownů jsem si tak zvykla na to nikdy nebýt sama a neustále vedle sebe mít někoho, kdo vyřeší všechny moje trable, že jsem už po pár minutách ve stojícím vlaku přemýšlela, že si prostě sbalím saky paky a vyrazím pěšky na stop do Prahy. Cokoliv bude lepší než být se sebou a svými myšlenkami. Místo vzteku na vítr, polámané stromy a nejedoucí vlak jsem totiž dostala vztek na sebe. Na to, že jsem si neodpočinula už dřív, že neumím říkat stop, že sama sobě nevěřím a že si do sebe ukládám všechny ošklivé věci, co mi kdy kdo řekl, abych je mohla vytáhnout v situacích, ze kterých nejde odejít.
Během druhého kolečka vzteku, bezmoci, pláče a smíření, že už se prostě nikdy nedostanu domů a holt si to budu muset sama se sebou vyříkat, jsem se s nehezkým úšklebkem podívala na svůj odraz v okně. Zřejmě nadešel čas zabrouzdat do oddělení knih s motivační tematikou a hledat titul Jak přežít se svojí hlavou a nezbláznit se.
Na druhou stranu, možná by pomohlo prostě jen to, kdybychom jako společnost normalizovali být sami na sebe hodní, dělat si radost, odpočívat, mít se rádi a prioritizovat svoji pohodu a komfort místo neustálého tlačení, soutěžení a hnaní se za vzdušnými zámky. Jak se tak koukám kolem, z těch vzdušných zámků se můžou rychle stát vyhořelé trosky.
Přísloví, že cesta je cíl, mi nikdy příliš nevonělo, ale tentokrát musím uznat, že tahle cesta byla přesně tím, co jsem potřebovala, aby všechny položky na mém to-do listu přestaly zářit tak výhružně. Stačilo na začátek seznamu napsat ten nejdůležitější úkol – neztratit se v každodenním shonu sama sobě.
