Řetězec úzkosti: Jak neřešené problémy našich rodičů ovlivňují i nás

Jsou neodbytné: jakmile se v rodině objeví úzkosti, táhnou se pak často celým rodem jako hnusný šedivý stín. Jak zasahují do rodinných vazeb a co vás čeká, když se rozhodnete stát tím, kdo tuhle řetězovou reakci přeruší, a začnete s úzkostmi pracovat?

Abych byla spravedlivá: nějakou míru úzkostí si právě ve vztahu ke své rodině v sobě neseme úplně všichni. „Úzkost je totiž praobyčejná odpověď na stresový podnět a jako taková nás má ochránit, říct nám, že je nebo by mohlo být něco v danou chvíli špatně,“ říká k tomu PhDr. Liana Bala, Ph.D., BFRP, psychoterapeutka z pražského centra Adicare.cz. Proto jako mámy své děti zahrnujeme hláškami typu: „Vezmi si svetr, nebo nastydneš!“ U partnerů se pro změnu obáváme: „Neměl by ses tak přepínat, víš?“ A stárnoucím rodičům vyčítáme: „Ty nemáš rozum, kam jsi to šel? Co kdybys tam upadl?“ Ale úzkosti, o nichž chci mluvit dneska, jsou jiné. Táhnou se z generace na generaci a zasahují devastujícím způsobem do struktury celé rodiny, do vazeb i hierarchie, narušují výchovu rodících se dětí i volbu partnera, když tyto děti odcházejí z domu, aby založily vlastní rodinu.

TIP NA VIDEO: Jak předcházet stresu a co dělat, když přijde?

První generace, která ví

Bývají to úzkosti chronického rázu, v drtivé většině neviděné nebo nepopsané, protože až v podstatě dnešní generace 35+ začala řešit, proč se cítí tak, jak se cítí. A přesně proto mnoho z nás vyrůstalo obklopeno úzkostmi, o kterých nikdo nevěděl, že úzkostmi jsou. Mluvívalo se o hysterii, o slabošských povahách, o strašpytlovském přístupu. Protože úzkostný život je naplněný emocemi a spoustou strachů. To se ale nevědělo. Nikdo nediagnostikoval, nikdo nepopsal příčiny úzkostného chování, které vzniklo x generací zpátky, nikdo nesledoval, jakým způsobem, s jakou intenzitou se přenášelo tak dlouho, až se dostalo třeba až k vám. Protože pokud vyrůstáte obklopení úzkostným chováním, máte velkou pravděpodobnost (nikoli jistotu, „jen“ pravděpodobnost!), že se takové stane i vaším chováním.

Protože jak vysvětluje psychoterapeutka: „Způsob, jakým reagujeme na stres, může být ovlivněný tím, jak jsme se to v průběhu života naučili a jak nám byl předán rodiči nebo jinými důležitými osobami hrajícími roli v naší výchově. To je jeden parametr. Dalším důležitým parametrem je to, jak je naprogramován náš limbický systém a jakým způsobem naše tělo reaguje na stres v podobě úzkosti na úrovni psychoneuroimunologické odpovědi. V diagnostice duševního onemocnění je potom namístě pracovat s celkovým kontextem potíží. Zjišťování způsobu, jakým se stres zapisuje do nemocí, které označujeme jako civilizační, může přinést světlo do určování vzniku mnoha chorob, jejichž původ nedovede určit ani současná medicína.“

Výchozí bod: matka

Logicky se pak nabízí, že výchozím bodem, který takové úzkostné chování předá, byla / bude / může být matka. Spojení mezi ní a dítětem je už v bříšku tak těsné, že každé její chování ovlivní to, jak se pak cítí její vyvíjející se miminko. „Už v mámině pupíku jsme vystavováni vlivu stresorů. A pokud mezi ně patří mámina úzkost, například z toho, že ji těhotenství zaskočilo nebo řeší nějaké existenční potíže, dostávají se pochopitelně tyto úzkosti až k dítěti a mohou mít vliv na pozdější schopnost regulace stresu u dítěte,“ objasňuje PhDr. Liana Bala, Ph.D., BFRP.

A samozřejmě také hodně záleží na tom, co se děje dál, po porodu. Pak stačí často zdánlivé nuance ve spojitosti s tím, že miminko patří k citlivějším, vnímavějším jedincům, a úzkosti kvetou dál. „S tím mohou mít teoreticky velký problém současné děti, jejichž maminka (ale i tatínek) jsou sice přítomní fyzicky, sedí vedle, jsou blízko, ale nejsou přítomní vědomě, třeba jen proto, že sledují telefon, televizi, ale nevnímají své dítě… I takto nenápadně se mohou rodit emocionální deficity, které pak stojí za rostoucí úzkostností našich dětí,“ vysvětluje dál odbornice.

A v dalších letech bývají zásadní otázky kolem toho, jak se v dané rodině umějí popasovat s prožíváním emocí. Neumím si dneska představit, že bych o tom, co jedna nebo druhá cítíme, se svou dcerou nemluvila. Ale naše mámy v ničem takovém nevyrůstaly a ani to tedy nepředávaly dál nám. V mnoha rodinách se emoce zametaly (i zametají) pod koberec. Zdánlivě bez následků. Ale následky tu jsou: „Jestli s dětmi emoce dostatečně nekomunikujeme, sami navíc emoce neprožíváme, ale pohřbíváme do sebe, nevědomky vedeme své děti k tomu, že některým emocím ani nerozumí. Cítí napětí nepříznivé situace a tuto atmosféru si mnohé z nich vztahují k sobě, což je pochopitelně vystavuje stresu. Ve svém věku nemají tušení, že je zjednodušeně řečeno vychovává emočně nezralý rodič, kterého pravděpodobně také vychovával někdo se stejným problémem,“ popisuje možný model úzkostného kolotoče v rodině PhDr. Liana Bala, Ph.D., BFRP.

Dost snadno se pak na pouhé úzkosti nabalují další věci. Panické poruchy. Agorafobie. Sociální fobie. Protože dokud se nenajde člen rodiny, který řetězec takového úzkostného předávání přeruší, předpoklady k tomu špatně prožívat emoce, neumět je zpracovávat a nechat se zahlcovat strachy pak doslova kynou před očima. Nemusí je zdědit úplně každý, může se lišit forma nebo míra, v jaké je zdědí další generace, ale předpoklady k dědičnosti tu jednoznačně jsou.

Vaše terapie pomůže vám, ale nespasí všechny

Jasným řešením se zdá být terapie. Jednou z nejčastěji doporučovaných je takzvaná KBT, kognitivně behaviorální, která vás učí postupně se vystavovat stresovým podnětům tak, aniž cítíte nežádoucí úzkostné reakce. Ale upřímně? Čekat, že kupříkladu vy si zajdete na terapii, popíšete si, proč jste do ní vůbec dospěli, co se u vás v rodině děje, to není automaticky samospásné. Sáhnout do takových věcí bolí, je to určitě náročné, a ještě nemáte ani záruku toho, že se věci pohnou k lepšímu v rámci kontextu širší rodiny. I když se říká, že když se změní jedna věc v řetězci, změní se i řetězec samotný, ono je to prostě složitější.

Můžete si vyřešit kdeco, můžete přijmout i úplně nový model chování, ale… pořád jsou tu ti ostatní členové rodiny, jejichž úzkosti zůstávají tam, kde byly, a vy na ně narážíte snad ještě víc než kdy jindy. „Toto je někdy velmi těžké. I když se klient v rámci terapie naučí jiný vzorec myšlení, někdy stačí doslova to, že znovu vstoupí do svého dětského pokoje, a ono se to nově naučené jakoby ztrácí. Tváří v tvář rodině se někdy vracejí spouštěče starých automatických negativních myšlenek, emocí, tělesných pocitů a chování i těm z nás, kteří na tom pracují dlouhodobě,“ konstatuje náročnou skutečnost psychoterapeutka.

Chaos v rolích

A tohle je jeden z největších pocitů marnosti, co se léčby rodinných úzkostí týče. Zdá se to být nekonečné. Měla by jít na terapii máma, její máma, táta, jeho máma, strejda, vaše ségra, vaše teta… všichni? Možná, ale to po nich nemůžete chtít. Chcete-li se z toho nějakým způsobem dostat, můžete změnit znovu jen svůj přístup. Trénovat asertivní komunikaci, ale také ostatní nesoudit za to, že nic neřeší, a místo toho dávat najevo své pochopení pro jejich chování. Jedno takové „Hele, já ti rozumím“ může změnit hodně věcí. Je jejich volba, že se nehýbou z místa. Je vaše volba, že vy jste se pohnuli. Rozumíte?

Nemůžete je nutit šťourat se v minulosti, pátrat po příčinách. „Stejně je nemusíte odhalit,“ podotýká PhDr. Liana Bala, Ph.D., BFRP. A hlavně: nemůžete své úzkostné příbuzné vychovávat. To se mimochodem v rodinách stíhaných úzkostmi děje poměrně pravidelně. Nejsou jasně rozdané role. Dcery se chovají dospěleji než jejich matky, synové jsou odvážnější než jejich tátové, děti přebírají role svých rodičů. A děje se to nevědomky už klidně v poměrně raném dětství nebo během dospívání. „Pokud byste například v roli dcery řešila emoční nezralost své matky, je možné, že jste to mohla dělat už jako mnohem mladší, potažmo dokonce už v dětství,“ potvrzuje psychoterapeutka.

Absence bezpodmínečnosti

V rodinách s úzkostmi pak také jen málokdy existuje ono zásadní bezpodmínečné přijetí. Ti kolem potřebují ke svému dobrému pocitu, aby svět splnil spoustu podmínek. Protože když žijete den plný strachu, prostě musíte i sami pro sebe splnit spoustu podmínek. A jen za určitých podmínek pak přijmete i ty kolem. Úzkostný rodič si třeba často přeje hodné dítě, aby se o něj nemusel zbytečně moc bát, jako by u hodných dětí méně hrozilo, že budou dělat nebezpečné věci, tedy jejich rodiče nebudou mít moc důvodů k úzkostem. Tedy: rodič je klidný, jen když je dítě klidné, tedy jej ke klidu pořád vybízí… a dítě vidí, že je nejlépe přijímáno v klidu. Je tam podmínečnost. A samo dítě ji znovu nasává a s podmínkami pak přijímá do života i další lidi. Včetně svých budoucích partnerů.

A protože platí, že má život černý smysl pro humor, je navíc docela možné to, že si vy jako úzkostný člověk přitáhnete do života někoho neúzkostného. „Může se to stát, byť u svého partnera nebo jeho rodiny můžete sledovat zase jiné projevy úzkostí. Nebo se vám naopak podaří přerušit pomyslnou osu zla tím, že vám vstoupí do života člověk podporující, který vám v životě pomůže vaše úzkosti pochopit a udělat změny, které potřebujete na cestě svého seberozvoje,“ popisuje PhDr. Liana Bala, Ph.D., BFRP.

Už už to vypadá na pohádkový happy end, že? Ale zase ne nutně. Proč? Protože se taky klidně může stát, že když jako dítě nasáknete určité vzorce chování, učiníte z nich svou komfortní zónu, i když jsou vlastně zraňující… A když pak jako dospělý tyto vzorce změníte, může přijít určité prázdno, můžete se jakoby až nudit, narazíte-li na harmonický vztah, který u vás v rodině nebyl nikdy zvykem, a záměrně vytvářet dramatizující situace, drásat sebe i toho druhého, dokud se znovu necítíte dobře ve staré známé bolavé komfortní zóně. No, a pak hurá znovu na terapii… Protože tahle práce je z těch, které prakticky nikdy nekončí.

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 01/22