Bez pardonu: Proč se omlouváme, i když nemusíme, a jak se to odnaučit?

26. října 2021 • 06:00
Patříte k lidem, kteří se neustále omlouvají, i když vůbec nic neprovedli?
Patříte k lidem, kteří se neustále omlouvají, i když vůbec nic neprovedli? • Foto: iStock.com

Pamatuju si, že před pár lety bylo jedním z takových těch osobnostněrůstových trendů naučit se omlouvat, přiznat svou chybu. S tím jsem ok. Ale co když patříte k těm, kteří se naopak potřebují naučit neomlouvat se, protože to dělají příliš často a ve chvílích, kdy vůbec nic neprovedli?

„Ježíš, už zase!“ uvědomila jsem si nedávno, když jakýsi týpek s kafem v ruce neměl v obchoďáku čas mě slušně obejít. Neurvale mě donutil ustoupit, aniž by byť jen hlesl. Zato jsem hlesla já. „Pardon!“ ze mě omluvně vyjelo automaticky, a až vzápětí mi došlo, že za hulváta byl on. On měl říct s dovolením, počkat, až ustoupím, obejít mě a poděkovat. Ne, vzal to jako neřízená střela a já se mu ještě omluvila. Navíc byl mladší, chlap… Nezafungovala celá řada společenských pravidel, a přesto jsem na pikovteřinu cítila úplně až provinění, že mu bráním v rozletu.

TIP NA VIDEO: Psychoterapeut Honza Vojtko radí, jak na to, abyste podzimní depku přežili vy i vaše vztahy

 

Stalo se mi to po dlouhé době, ale hned jsem zpozorněla. Maličkost. Ale pravda je, že jsem to tak mívala dost často. Hodně jsem se omlouvala i v okamžicích, kdy jsem fakt nemusela. Bývaly doby, kdy nezbývalo moc a omlouvala bych se i za to, že vůbec jsem, že jsem se narodila a dýchám vzduch na téhle planetě. Ale i z toho se dá vyrůst.

Sebereflexe vs. degradace

Omluva ve chvíli, kdy se stane něco opravdu špatně, je jednoznačně namístě. „Je to dovednost, schopnost sebereflexe, je to moment související s rozpoznáním, že já jsem ten, kdo něco způsobil,“ vysvětluje koučka Martina Fau a pokračuje: „Omluva jako taková má nicméně své náležitosti, existují konkrétní techniky omluvy, ale všechny mají jedno společné: To, že je použijete, vás nedegraduje. Což je obrovský rozdíl oproti onomu neustálému, neopodstatněnému omlouvání se doslova za nic.“

Takové zbytečné omluvy vycházejí z původních vzorců našich původních rodin. Z absence vědomí vlastní hodnoty, nedostatečného uvědomění si toho, kdo jsme, ze špatného nastavení hranic. A často je jejich motivem i tak prostý fakt, že třeba jen nemáte rádi konflikty a zdá se vám, že když spor zastavíte omluvou, byť jste nic neudělali, bude klid a bude dobře. Moje kamarádka se takhle omlouvá ze strachu ze ztráty. Při každém náznaku hádky ji sevře strach z toho, že vinou hádky přijde o svého muže. Nevidí, že jsou spolu dvacet let, že je nereálné, aby jediná hádka rozbourala vztah. Ovládne ji strach a omluví se. Její muž se snaží ji trpělivě učit, že tohle netřeba.

Ale taky se snadno může stát, že narazíte na někoho, kdo s vaším omlouváním bude kalkulovat a ve vlastním vztahu (nebo třeba práci) se stanete automatickým viníkem všeho. A vaše hodnota bude s každou takovou planou omluvou klesat dál a dál. Až… kam vlastně? Dno máme každý jinde. Ale nakonec se podíváte do tváře pocitu, který vám říká, že jste celý špatně.

Že by s tím dokázal pohnout někdo jen tak, bez pádu na dno a následné pomoci od zkušených mentorů, koučů nebo psychologů, to není vyloučené. Ale opravdu nehorázně dlouho to trvá a nemusí to dopadnout dobře. „Základem je totiž posílit sebe sama. To jediné potřebujete – ale je otázkou, jak to můžete udělat, když právě vy sami jste momentálně oslabení. V tu chvíli se hodí podporující komunita lidí, kteří s vámi ladí a jsou otevření k řešení takových otázek vědomého já. Kteří mají podobné zkušenosti, dají vám bezpečné zázemí a možnost trénovat… a tak i zažít určité situace jinak, aniž by vás soudili. Tohle typicky nabízí ženské komunity, ale nemluvme hned o něčem ezoterickém.

„Existují i globální komunity žen, které se podporují a učí se žít své životy v nových souvislostech. Nenajdete tam plačky, ale podporující sílu. A je jedno, jestli si takovou komunitu najdete v reálu, nebo v on-line světě, jestli to bude kolem jógy nebo byznysu,“ říká k tomu Martina Fau, která sama v takové komunitě v organizaci Global Institute for Evolving Woman funguje a podporuje ty, které to potřebují, i čerpá podporu sama pro sebe. Ano, mluvím teď o ženách. Protože je neoddiskutovatelné, že k takovému bezdůvodnému omlouvání inklinujeme hlavně my. Muži mívají skrze svoje ego opačný problém: neomlouvají se, ani když je to namístě. Vzít si od nich kousek ega by v takovém případě nebylo vůbec na škodu.

První hranice bolí

No a pak to chce v praxi ten správný okamžik. Je složité nezareagovat naučeným způsobem, když se ve vás všechno stáhne hrůzou, strachem nebo touhou mít tu nepříjemnou situaci rychle za sebou a kolem jen poklid. Je třeba nebát se bouřky, protože ta určitě přijde, až se ukáže, že nereagujete obvyklým způsobem. Čím déle jste se chovala konzistentně submisivně, tím větší náraz to bude. A nebude jediný a můžou pak přijít i náročnější. Když jsem poprvé nastavila hranice v místě, kam jsme se nově přestěhovali, bolelo to. Náš soused tehdy přelezl plot a bez ptaní si to štrádoval po naší zahradě, protože cosi potřeboval. Neptal se, a ještě mě zkusil napadat, že dělám z komára velblouda.

Normálně bych se bývala omluvila, přestože to byl přesně okamžik, kdy se provinil on. Tehdy jsem bouchla. Dva dny jsem byla z toho svého hájení hranic regulérně fyzicky vyčerpaná, chtělo se mi vracet čas a říkat to tradiční: „No jasně, nevadí, to já se omlouvám, že jsem vyjela.“ Ale neudělala jsem to a vydržela. I za cenu ročního sousedova trucování. A aniž bych tušila, že brzy budu stát proti dalšímu neomlouvajícímu se sousedovi, který třikrát v týdnu pořádal venkovní a velmi lomozící párty končící ráno. Nikdo se mu nepostavil. Já rok držela. Pak už to nešlo. I když jsem kromě vlastního strachu čelila nátlaku, abych se omluvila, protože soused tu žije už dlouho a já jsem nová… přece nebudu dělat problémy?! Mimo jiné mi to ukázalo, že pokud bych se nepohnula k jinému chování, na lidi, kteří by počítali s mými věčnými omluvami, bych narážela pořád.

Není to váš problém

V životě se samozřejmě takové velké třaskavé situace nedějí pořád, ale ubíjející je i fakt, že se omlouváte za maličkosti. Jen na těch se to přechází tak nějak pořád celkem snadno. A pak opravdu musí přijít něco, přes co uvnitř v sobě nedokážete jít. Kde se o vaše hranice pokouší někdo tak moc, že vám začne jít v přeneseném smyslu slova o život – o vlastní vnitřní živoucnost, skutečnou životní pravdu, filozofii a hodnoty.

„Práce na nápravě je pak opravdu dlouhá. Nové nastavení se musí mnohokrát opakovat, aby bylo skutečné a komplexní. A musíte při takovém nastavování počítat nejen se silou, kterou potřebujete už jen pro získání odvahy k novým krokům, ale také silou, jež bude potřebná k tomu, abyste ustáli nelibosti okolí. Je to proces probíhající na mnoha úrovních. A znovu – bez podpory by takový proces zabil s odpuštěním i slona,“ říká Martina Fau.

Je to jako uzdravování se z dlouhé nemoci a cesta ke svobodě v jednom. V každé zbytečné omluvě jste se totiž chovali nezdravě a upevňovali své „vnitřní vězení“, i když se mohlo zdát, že přichází z vnějšku. Že si vybíráte špatné muže, kamarády, máte smůlu na sousedy. Problém byl uvnitř. Když se totiž omlouváte i tam, kde nemáte, sami v sobě pěstujete pocit, že jste špatný, a utvrzujete v tom i ty okolo. „Ale s respektem projeveným k sobě konečně dokážete vybalancovat nedostatek vnějšího respektu a do budoucna mu bránit. Že se to okolí nelíbí? To je problém jejich vnímání, ne?“ dodává koučka.

Více takových článků najdete v magazínu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 10/21 Moje psychologie 10/21 Autor: Anna Kovačič

Autor: Jana Potužníková
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy