Jak se žije s úzkostí? Největší mýty, kterým musíte přestat věřit

Z vlastní zkušenosti vím, jak obtížný je život s úzkostnou depresivní poruchou. Přesto o tom mnohdy nejsem schopna mluvit, jakkoli by to mně a mému okolí přineslo úlevu a možná i pochopení. Přijde mi jednodušší cítit se osaměle uprostřed skupiny lidí než se snažit vysvětlit svoje pocity a tísně. A to i za cenu toho, že nejspíš navždy zůstanu trochu divná – a trochu vyloučená. Proč je tak těžké se, v jistém slova smyslu, s touhle diagnózou vyoutovat? Může za to i řada mýtů, které ji obklopují.

Představte si, že se každý den potýkáte s všudypřítomným tušením, že něco není v pořádku. Neustále jste ve střehu, že se něco stane, a vážně nemyslím něco dobrého. Za krkem vám sedí něco těžkého, v žaludku zase něco těžkého a studeného a vy víte, opravdu to víte, že dneska něco nezvládnete. Je to jen tušené něco, přesto tísnivé natolik, že někdy radši ani nejdete ven.

TIP NA VIDEO: Proč komunikujeme přes telefon útočněji než v reálu?

Jindy vás tohle něco sejme zcela nečekaně, třeba když cestou z práce skočíte na nákup do supermarketu a někde mezi zeleninou a mraženou pizzou se vám sevře žaludek, zatočí hlava, podlomí kolena. Pocit nedostatku kyslíku a obava z případného kolapsu v davu lidí mezi regály vás donutí vyvrávorat před obchod. Ne, pro nákup už se nevrátíte. Nebo si představte, že jedete na schůzku tramvají. Obyčejnou tramvají, kdy zíráte z okna, myšlenky plují hlavou, a najednou vás zezadu začne škrtit ruka, jedno jest, že jen pomyslná. Rozhodí vás lidi, kteří se na vás dívají, protože se obáváte jejich reakcí, spíše tedy soudů, a je fuk, že lidi, kteří se na vás dívají, vás nejčastěji vůbec nevidí. A je to fuk i přesto, že vaše racionální část to ví. Úzkost vás umí sevřít ale i ve chvíli, kdy se díváte na romantickou komedii, asi jako připomenutí, abyste se nenechali ukolébat tím, že svět je ještě v pořádku. Někde možná, ten váš nikoli.

Tisíce bezdůvodných strachů mají ti, kteří trpí úzkostně depresivní poruchou. A kromě toho, že takhle se ten život vážně blbě krájí a je to nonstop otrava, bojujeme my, úzkostní, ještě s tisícem mýtů a dvěma tisíci dobře mířených rad. Nechte mě je teď, prosím, rozstřílet.

Loading

Úzkost je nemoc, ne rozmar

Lidé s úzkostně depresivní poruchou mají nízké sebevědomí, většinou bezdůvodně. Trpí pocitem nejasné, zato setrvalé viny. Nedokážou se postavit za svá práva a velmi špatně snášejí kritiku. Ta v některých případech dokáže vyvolat až agresivní projevy vůči tomu, kdo se jí dopustil – bohužel, u mě to nefunguje, a to bych někdy tak ráda skrze zuby cedila zlo, kdyby se mi mělo ulevit! Úzkostní na sebe nejsou schopni nahlížet objektivně, své výkony hodnotí skrze zcela neúměrné nároky, které na sebe sami kladou.

A konečně, úzkosti se neprojevují jen v rovině obtížných pocitů, ale i fyzicky. Doprovázejí je chronická nachlazení a záněty, průjmy střídající zácpy, bolesti zad, nespavost a pocity stálého svalového napětí: nepovolí ani v posteli a do nikterak osvěžujícího spánku se tak nejčastěji propadáme jen díky medikaci. Nebo alkoholu. Ani jedno není trvale bezpečné.

Tuhle příšerně otravnou nemoc doprovází mnoho mylných představ, případně zaručených rad. Upřímně řečeno, žít s námi musí být tak obtížné, že je mi mnohdy líto těch nejbližších. Dívají se na nás, jak se jako přišlápnutý červ kroutíme, a vědí, že nám není jak pomoci. A my víme, že oni vědí, a tak se k našemu úzkostnému kolečku přidá ještě pocit viny za to, že naši bližní jsou nešťastní kvůli nám. Říkala jsem vám, že ta diagnóza je strašná.

Jedna z těch nejčastějších nevyžádaných rad, jimiž se nám okolí snaží ulevit, jsou radostné promluvy, jak je pěkně na světě, spojené s výzvou k odreagování. Ono je ale těžké vysvětlit, že si nemůžete jít zaběhat do prosluněného parku, když máte šutr v žaludku. Že nepomůže, když si zkusíte přečíst nějakou pěknou knihu, protože vaše koncentrace je na tom tak mizerně, že budete půl hodiny číst jeden odstavec dokola, což bude ještě ke všemu frustrující. Že vás nespasí oblíbená deska, protože i známý zvuk prostě drásá.

Další bezva snahou zdravých pomoci nám od úzkostí je metoda, kterou soukromě nazývám výčet pozitiv. Osobně mám v očích mnohých úžasnou práci (mám), pár opravdu dobrých kamarádek (bez diskuze a díkybohu za ně!), skvělého muže (mám), bydlím na místě, o kterém se mnohým může jen zdát (asi ano), připomínají mi absolutní svobodu (mám), fakt, že si cestuju, kam mě napadne (ano), zdravou mámu (zase díkybohu), plus co dalšího koho napadne. A pokaždé pak následuje otázka, z čeho já můžu mít úzkosti, když se takhle mám?

Jak mám ale někomu, pro koho je úzkost veličinou pouze metrickou, nejlépe jednou dobře mířenou větou vysvětlit, že adresa ani typ pracovního úvazku nesouvisí s diagnózou? Emoce nejdou řídit vůlí, emoce jsou definovány jako psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, které provázejí fyziologické změny srdečního tepu, dechu, mimiky, gestikulace a změnou pohotovosti. Jestli mám pěknou práci, nesouvisí s tím, jak můj mozek vyhodnocuje situace, v nichž se ocitám. Vědomí, že hodně cestuju, neuvolní můj svalový tonus do té míry, že budu schopna pohodlně usínat.

Jiným pokusem pomoci je promluva, které souhrnně říkám Děti v Africe, ale ve skutečnosti jde o poměrně necitlivou bagatelizaci nemoci: to když druhý drží proslov na téma hladovějících dětí, válečných útrap, zkrátka jiných míst planety, kde se lidé nemají tak jako my, úzkostní rozmazlenci v zajištěné střední Evropě. Zatím se mi nikomu nepodařilo vysvětlit, že podobný přístup vede jen k tomu, že k diagnóze samé se mi ještě přidá pocit viny za to, že si nevážím dobrého bydla.

A v jistém ohledu se výsměch diagnóze stává i argumentačním faulem: zažila jsem (mnohokrát), že když diskuze končila v patu, nepříznivě pro protějšek nebo druhé straně jen došly argumenty, přišla na řadu věta „a teď se rozpláčeš a řekneš, že končíš“. Jenže jak říct kolegům nebo nadřízenému, že není fér zneužívat tuhle informaci, že je stejně stupidní jako diskvalifikovat někoho z diskuze nebo vyloučit z rozhodování kvůli zlomenému malíčku? Psychiatrická diagnóza v tomhle ohledu umí být takové pomyslné Brno. Mluvím o situaci, kdy se neznalost prostředí, skutků či okolností ohodnotí větou „no jo, když on je z Brna“. Legrační pro toho, kdo ji říká. Dál už ne.

A jestli vás hned při čtení napadají další dobré rady typu „tak se prostě jen rozhodni, že budeš šťastná“, je namístě připomenout, že emoce nelze řídit vůlí.

Není to přiznání, ale oznámení

Před časem jsem dělala rozhovor s psycholožkou Alenou Wehle, která se věnuje hypersenzitivním lidem. Probíraly jsme téma hypersenzitivních lidí v tvrdém pracovním prostředí, nejčastěji vrcholného managementu. Vyprávěla jsem jí příhodu své přítelkyně, která se v pracovním kolektivu přiznala, že jí některé žerty přijdou drsné, některé situace příliš stresující a že křik nebo ponižování nepovažuje za vhodný komunikační prostředek dospělých lidí. Samozřejmě místo pochopení a jakési kolektivní brzdy s ohledem na ni se z její zvýšené citlivosti stal terč posměchu.

Problém v tuhle chvíli vidím jednak v chybějící empatii, jednak hlavně v tom, že s psychiatrickými diagnózami se slovně nakládá jako s odlišnou sexualitou: ano, vadí mi ono přiznávání. Proč to nestačí okolí říct, proč to nestačí přijmout jako informaci kvalitativně podobné té, že je někdo pravák nebo levák, proč je potřeba se vůči jinakosti vymezit? Je to snad proto, že i ti, kteří se smějí citlivějšímu, mají nějaký druh obavy, že by to na ně taky mohlo prasknout, tedy že by druzí museli přiznat, že taky nejsou těmi cynickými ranaři?

Možná se teď ptáte, kde se ve mně bere odvaha radit vám, neúzkostným, jak na nás. Víte, zabývám se tímhle tématem celý život, moje úzkostná porucha má logicky kořeny v dětství. Mým rodičům bylo 20 a 22 let, když jsem se narodila. Otec se přede mnou nikdy netajil tím, že mě nechtěl, neb se cítil příliš mlád. Podobnou „oporu“, stejně jako „mužský vzor“, jsem v něm pak měla celý život. Za mého dětství ho obtěžoval hluk, který malé děti mimoděk generují, takže když byl doma, musel být klid. A uklidněte rozjeté dítě… Jinak než strachem to nejde. Dodnes rozpoznám zvuk dieselového fordu, kterým otec jezdil, protože pro nás děti byl výzvou k ukončení her a okamžitému zaklizení se do dětských pokojíčků.

Pamatuju si úzkost, kterou ve mně dokázal vyvolat při jídle, když jsem nestolovala podle jeho představ. Později se mi vysmíval, když jsem se váhavě učila chodit na podpatcích, experimentovala s barvou vlasů, ještě později zase zpochybňoval jakákoli moje kariérní rozhodnutí jízlivou větou „na tebe tam tak čekají“. Naše vztahy před několika lety završil tím, že zavedl pravidlo, že děti mají volat svým rodičům, nikoli rodiče dětem. Od té doby jsme spolu nemluvili. Naše komunikace spočívá v jedné esemesce ročně – té ode mě, když otec slaví narozeniny. On se drží pravidla, která nastavil, a sám mě nikdy nekontaktuje.

A s tímhle emocionálním zázemím, a to i přes podporu všeho druhu, kterou jsme jako děti dostávaly od maminky, jsem pak vstupovala do dospělosti. Tedy jako uzlíček svázaný tisíci předsudky, ovšem namířenými proti sobě samé. Před zkouškami jsem nespala, později i zvracela – bylo přece jasné, že na té škole nemám co dělat a že je jen otázkou času, kdy si toho všimnou i profesoři. Se stejnou obavou, tedy že na mě praskne, že dělám něco, nač nemám, se potýkám dodnes i v zaměstnání. Podotýkám, že se svému oboru věnuju přes dvacet let, posledních deset let v instituci, která je brána jako kariérní vrchol. Říká se tomu impostor syndrom, v češtině nazývaný také jako syndrom podvodníka. Tato úzkostná porucha se vyznačuje nízkým sebevědomím a přesvědčením o vlastní neschopnosti a nekompetenci, a to navzdory skutečnosti, která tvrdí opak.

Tak co s námi?

My úzkostní jsme povětšinou jinak takzvaně normální. Jen máme nemoc, která na rozdíl od sádry na předloktí není vidět. A když už se vám „přiznáme“, zkuste to, prosím, přijmout jako fakt. Někdy jsme divní, někdy smutnější, někdy máme neopodstatněné strachy. Nepomůže nám jít si zaběhat ani myslet na něco jiného. Musíme se naučit s úzkostí žít, ideálně ji pomocí mnoha technik zvládat, když už ne ovládat, a to všechno nás stojí spoustu sil. Nechceme si vynucovat pozornost tím, že jsme jiní, chceme jen tiché pochopení a případnou podporu. Ne bagatelizaci, ale podanou ruku. Řekněte nám, že špatná období střídají ta lepší, místo abyste nás vyzývali k maratonu. Je to moc? Není, viďte. Tak díky!

Více článků jako tento najdete v časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 01/22