Je perfekcionismus skutečně naší předností?

Je perfekcionismus skutečně naší předností? Zdroj: Zdroj: iStock.com

V zajetí perfekcionismu: Proč je touha po dokonalosti toxická a jak ji zmírnit?

Nikdy pro něj nebudete dost dobří. Ať uděláte cokoli, stejně to nebude dost. Každý den vám opakuje, že pokud se nepřinutíte podat maximální výkon, nestojíte za nic. Kdo je ta zlá obluda? Váš vlastní perfekcionismus.

Tu diplomovou práci píše Veronika už rok. Vysedává nad ní mnoho hodin až do noci. A přesto za den obvykle nenapíše víc než jeden dva odstavce, protože každé slovo desetkrát vymaže a nahradí za jiné. Vždycky se snaží najít to nejdokonalejší, i když má pak pocit, že celá věta působí po tolika přepisováních nějak přiškrceně. Už kolik dní nebyla běhat. Kvůli tomu se na sebe taky zlobí. Stejně jako se peskuje za to, že nedodržuje spánkový režim, který ji měl přivést k maximální produktivitě, ani speciální bezsacharidovou dietu. Poslední dobou toho zanedbává nějak moc. Věří, že až svou diplomku dotáhne k dokonalosti, všechno se změní, ale v posledních týdnech její život působí jako vysilující překážkový běh.

A přesto Veronika říká: „Svému perfekcionismu vděčím za hodně. Kde bych bez něj byla? Ani bych se nedostala na vysokou.“ Je přesvědčena, že nebýt perfekcionistkou, určitě by zlenivěla a ochabla ve svém úsilí neustále se zlepšovat. Na druhou stranu si uvědomuje, že někdy to už přehání: „Je to jako nějaký červ, který se mi zavrtává do hlavy a šeptá, že jsem to přece mohla udělat líp. A ještě líp.“ Samozřejmě na sobě zkoušela různé psychologické triky, jak se toho zbavit. Tak třeba: „Co byste ve stejné situaci řekla svojí kamarádce?“ Jenže to nefunguje. „Samozřejmě že kamarádce bych řekla, že může být se sebou spokojená, když udělala své maximum. Jenže pro mě jako by to neplatilo. Mně to prostě nestačí,“ konstatuje Veronika.

Počet vysokoškoláků, kteří mají pocit, že musejí podat perfektní výkon, aby si připadali dost dobří, vzrostl za posledních třicet let o třetinu. Potvrdila to studie, kterou provedli britští psychologové na rozsáhlém vzorku čtyřiceti tisíc studentů z celé Evropy i Spojených států. Vedoucí studie Thomas Curran mluví o skryté epidemii perfekcionismu.

A potvrzuje to i běžná zkušenost: Velmi mnoho lidí stále považuje perfekcionismus za přednost. Když jsou u pracovního pohovoru vyzváni, aby zmínili nějakou svou slabinu, upejpavě prohlásí: „Možná jsem trošku perfekcionista.“ V domnění, že tím vlastně skrytě prodávají další přednost.

Omyl. Perfekcionismus totiž není, jak si mnozí myslí, touha neustále se zlepšovat. Je to pocit, že když nepodávám perfektní výkon, tak nejsem dost dobrý. Takže se musím ukrutně snažit, abych splnil všechno, co po mně okolí žádá, a ještě víc. Jedině tak jsem přijatelný, v pořádku a hodný lásky.

Testování na každém kroku

Špatná zpráva je, že sklon k perfekcionismu je do jisté míry součástí naší genetické výbavy, takže se s ním prostě můžeme narodit. Hodně také dělá výchova v rodině: Pokud rodiče reagují na drobné nezdary, jako by šlo o katastrofu, nebo dokonce dítěti dávají najevo lásku podle toho, jaké podává výkony, jeho perfekcionismus tím může být nastartován na celý život. A čím dál větší roli sehrává i to, že mladí lidé jsou pod tlakem od nejútlejšího věku – v jedenácti nebo patnácti letech bojují o místa na prestižních gymnáziích, jsou neustále vystaveni hodnocení a srovnávání ve sportovních oddílech a samozřejmě i na sociálních sítích, což je často stimuluje k tomu, usilovat o absolutně nereálné cíle. „Jsou testováni, bodováni a řazeni do žebříčků v každičké oblasti svého života, od toho, jak vypadají, až po to, jak si vedou v matematice nebo v kroužku vaření,“ konstatuje Thomas Curran.

Podle něho existují tři různé druhy perfekcionismu: orientovaný na sebe (touha po vlastní dokonalosti), společensky předepsaný (snaha dostát standardům ostatních) a orientovaný na druhé (vystavování druhých lidí vlastním měřítkům dokonalosti). Thomas Curran podotýká, že podle jeho studie v posledních desetiletích nejvíce narůstá ten druhý, tedy společenský perfekcionismus, který by se dal vyjádřit větou: Moje sebehodnota se mění podle toho, co si o mně myslí jiní lidé. Touha po domnělém sebezdokonalování je podle něj zároveň projevem vzrůstajícího individualismu: „Občanská zodpovědnost a zájem o obecné dění v posledních desetiletích ustupují ve prospěch soustředění se na sebe a vlastní úspěch v soutěživém světě.“

Dokonalost je nepřítel

Perfekcionisté se obvykle domnívají, že úzkostlivé usilování o dokonalost je tou silou, která je žene kupředu. Psychologové ale zdůrazňují, že pravý opak je pravdou: Perfekcionismus je nepřítelem produktivity. „Dokonalé je nepřítel dost dobrého,“ řekl už Voltaire a současné výzkumy to potvrzují: „Perfekcionisté z dlouhodobějšího hlediska nemají sílu přeskakovat stále vyšší laťku. Začínají být méně svědomití, méně disciplinovaní a spolehliví, jejich soustředění se rozptyluje, propadají neurózám a jsou emočně nevyrovnaní,“ říká psycholog Michael Brustein, který se s perfekcionistickými klienty často setkává ve své ordinaci. „Navenek často působí velmi nonšalantně, mluví o sobě s lehkou sebeironií. Ale za tím se skrývá nutkání neustále se shazovat, vědomí, že nejsem dost dobrý. Jejich sebedůvěra je jako děravá nádrž. Když se jim něco povede, dočasně se naplní, ale za chviličku je už zase prázdná.“

A s těmito emočními problémy perfekcionistů se nevyhnutelně pojí další potíže – obsedantně-kompulzivní porucha, poruchy příjmu potravy, sociální fobie, tělesná dysmorfická porucha (nenávist k vlastnímu tělu), workoholismus nebo „jen“ obyčejná úzkost.

Stejně jste už selhali

„Nejde o to, nastavovat si nižší cíle. Ale spíš o to, pracovat se svou energií trochu jinak,“ vysvětluje klinická psycholožka Alice Boyesová cestu, jak se oprostit od škodlivých dopadů perfekcionismu. „Pokud skutečně chcete podávat skvělé výkony, musíte zároveň připustit, že některé věci uděláte nedokonale. Ti nejlepší nikdy nejsou nejlepší ve všem.“

Dalším trikem, který psychologové často doporučují, je přestat používat sloveso musím nebo měl bych. Namísto toho je možné si říci bylo by fajn, kdybych…, ale když to neudělám, svět se nezboří. Pak můžeme začít skutečně usilovat o lepší výkon – a nikoli se mrskat důtkami perfekcionismu.

Britský publicista Oliver Burkeman dává ještě jednu, poněkud drsnou, ale funkční radu, čerpající z filozofie stoicismu: „Smiřte se s tím, že už je pozdě. Snaha o dokonalost už je ztracená věc. Už jste to projeli, prostě proto, že jste člověk, takže vaše zdroje pozornosti a soustředění jsou omezené. Občas se vám může něco ,dokonale‘ povést, ale většina vašeho života stejně bude sérií proher a selhání, která budou završena vaší smrtí. Takže nemá smysl se kvůli nim týrat. Radujte se z těch občasných úspěchů a berte je jako výjimku, nikoli jako povinnost a pravidlo.“

Pravda ovšem je, že terapie perfekcionismu v praxi je obtížná a v mnoha případech selhává. Z prostého důvodů: Ryzí perfekcionisté jsou totiž na tuto svou vlastnost hrdí i přesto, že jim komplikuje život. A bojí se jí vzdát. „Obávají se, že když se přestanou popohánět bičem perfekcionismu, jejich výkony se zhorší, nebudou dosahovat výsledků, které od sebe očekávají, a ztratí své postavení,“ dodává terapeutka Alice Boyesová. Jako alternativu perfekcionismu vidí lenost a nečinnost – nikoli lepší nasměrování vlastní energie k dobrým výsledkům v určité oblasti.

Dalším důvodem, proč je perfekcionismus tak těžko „léčitelný“, je fakt, že klienti přistupují perfekcionisticky i k samotné terapii: „Snaží se terapeutovi vyhovět a za každou cenu rychle dosáhnout očekávaného výsledku. Obávají se, že je terapeut soudí, a přistupují k němu se stejnou ostražitostí jako k lidem ve svém okolí,“ dodává Alice Boyesová.

Výhody nedokonalosti

Bez perfekcionismu se nám nejenže žije lépe, ale lidé, kteří jsou s nedokonalostí smířeni, mají reálnější šanci ve svém životě skutečně něco změnit, pokud se k tomu rozhodnou. Nepřemýšlejí totiž ve stylu „všechno, nebo nic“, i částečnou změnu považují za úspěch, dokážou akceptovat drobná selhání a snadno se z nich vzpamatují.

„Perfekcionismus je hlas našeho vnitřního utlačovatele,“ napsala esejistka Anne Lamott ve své knize Malá vítězství. „Celý život vás bude držet stažené v křeči a nechá vás šílet. Je založen na posedlé víře, že když poběžíte dost opatrně a budete našlapovat přesně podle pravidel, nakonec nebudete muset zemřít. Jenže pravda je, že stejně zemřete, a spousta lidí, kteří nenašlapovali tak opatrně, si povede daleko lépe než vy. A ještě si přitom užijí víc zábavy.“

Začněte v malém. Vyberte si nějakou méně důležitou oblast v životě, třeba uklízení. Zkuste doma nechat trochu nepořádku. Zkoumejte, jaké pocity to ve vás vyvolává. Pokuste se pokračovat v dalších sférách života. Poznejte, kdy přestat. Naučte se rozpoznat moment, kdy už je vaše práce „dost dobrá“, takže další zdokonalování přináší už jen minimální zlepšení. V tuto chvíli si řekněte, že máte hotovo. Nemusíte překonávat ani sami sebe. Není fyzicky možné si neustále zlepšovat osobní rekordy. Dnes nemusíte být lepší než včera, nemusíte být ani stejně dobří. Každý den můžete pracovat jen s energií, kterou máte ten den k dispozici. Mějte přehled. Připomínejte si, jaké jste udělali pokroky v situacích, kdy se vám podařilo úspěšně čelit svým sklonům k perfekcionismu.

Jak vyzrát na perfekcionismus?

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 06/21. Archivní čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz.

Moje psychologie 06/2021
Moje psychologie 06/2021 | Zdroj: Archiv Mojí psychologie

Doporučujeme

Načíst další články