Perfekcionismus? Neumím si představit, že by moje kamarádky byly dokonalé | Ženy.cz
 


Perfekcionismus? Neumím si představit, že by moje kamarádky byly dokonalé

25. července 2021 • 06:00
Záběr z filmu Deník Bridget Jonesové (2000)
Záběr z filmu Deník Bridget Jonesové (2000) • Foto: Profimedia.cz

Je málo věcí, kterými si můžu být jistá, ale jednou z nich je, že perfekcionistka opravdu nejsem. A pokaždé, když čtu ty uklidňující texty, že není třeba být perfektní, mám divný pocit, že bych alespoň měla chtít, ne? Každý to chce. Být perfektní. Ženy obzvlášť. Nejsem náhodou nějaká vadná?

To téma mě opravdu znepokojuje, protože se o něm mluví často, jako by to trápilo většinu lidí. Jenže já takové lidi neznám. A to jsem nad tím opravdu přemýšlela. Naopak mám ve svém okolí spoustu kamarádek, které perfektní nejsou, a ani jsem si nevšimla, že by po tom toužily. Není to taky podezřelé? Vrána k vráně sedá, zřejmě. Hanba nám. Neumím si ani představit, jak si vyprávíme o tom, co všechno jsme dneska stihly a co budeme péct. Právě naopak! „Takže já jsem dneska zapomněla na call, který jsem sama organizovala? Naštěstí mi cinkla připomínka v telefonu, takže jsem tam naběhla nenamalovaná v pyžamu, ale mám pyžamo s límečkem, tak to možná vypadalo jako košile. Myslíš, že to poznali?“ U telefonátu typu „všechno jsem stihla a mám zase novou manikúru“ bych se rozhodně tak nezasmála.

Tip na video: Jak říct kamarádce, když vám nesedí její nový objev?

 

Ale aby bylo jasno. Nejsme žádné šmudly, které chodí celý den v pyžamu. Pracujeme, staráme se a snažíme se zvládat všechno tak, jak nejlépe umíme. Jen tak trochu pořád nestíháme. A taky každá o té druhé víme, co by měla dělat trochu jinak a v čem je její slabina. Ale proto se taky máme rády. Možná to je alibismus a obrana proti těm opravdovým dokonalým lidem. Možná se tím jen uklidňujeme, že normální jsme my, a ne ONI. Ale upřímně, netrápí mě to. Večer uléhám s tím, že jsem tak trochu nemožná, ale přesvědčená, že vím, co je v životě opravdu důležité.

Je pravda, že když narazím na takovou na pohled dokonalou ženu s dokonalými nehty, sladěnou rtěnkou, kabelkou, lodičkami a vším tím ostatním, instinktivně prchám. Anebo se na ni nenápadně přilepím, abych zjistila, kdy mají děti třídní schůzky a jaký je ten pitomý kód do školní jídelny, který pokaždé zapomenu. Ale pak stejně uteču. Možná se ve mně ozývá nějaká skrytá výčitka, že taková nejsem, kdoví. Připadám si zase jako ta puberťačka s bordelem v kabelce. Něčím mě to prostě děsí.

Když jsme u toho bordelu, mě osobně nikdy netrápilo, že nejsem perfektní, ale že jsem bordelář. U nás se to dlouho nazývalo bohém. Kreativní lidé si to prý můžou dovolit. Jenže, co si budeme povídat, ono se s tím trochu obtížně i tvořilo. Když jsem pokaždé nemohla najít zápisky (a pak je ještě rozluštit), neustále komolila jména, která jsem si zapomněla uložit do telefonu, ztrácela jsem kontakty a moje obrazovka počítače připomínala vesmírnou galaxii, bylo to docela vyčerpávající a všechny ty uklidňující citáty, že inteligent zvládá chaos, už nepomáhaly.

Začala jsem pravidelným úklidem kabelky, ve které perfektní žena nikdy neměla tolik věcí jako já, naučila jsem se otvírat dopisy bez i s barevnými pruhy, chodit včas, a to ostatní postupně dolaďuji dodnes. Ohromný posun jsem udělala s narozením dítěte, protože to už samozřejmě nešlo všechno odkládat na neurčito a zjišťovat, že jsme před měsícem měli být na očkování. Ale po několika marných pokusech mít všechno konečně tip top jsem se vrátila k normálnímu životu někde uprostřed. Ani líný rodič, ani vyšinutá matka, která po nocích vyrábí domácí marmelády. Protože obojí je extrém a perfekcionismus extrém je, nebo ne?

Mým cílem je, abych se ve svém chaosu byla schopná orientovat a neobtěžovala tím ostatní. Je to taková pyramida, nejdůležitější věci jsou nahoře. Na vrcholu stojí dítě, zdraví, práce a s nižšími patry důležitosti ubývá. Tak třeba kadeřnice bydlí až v přízemí. Ve výsledku to vypadá tak, že kadeřnici volám, až když to nejde ani stáhnout do culíku. Kosmetiku zvládám jednou za čtvrt roku, o manikúře a pedikúře nemluvě. Někde úplně dole pak skomírá moje auto, které čím dál víc připomíná stěhovací kontejner.

I když se snažím, nevyhnu se neustálému zjišťování, že jsem zase na něco zapomněla, nedočetla e-mail pozorně do konce nebo si nepřečetla ten text malým písmem dole. Smířila jsem se s tím, že některé věci prostě nikdy nedokážu, a smířila jsem se i s tím, že mi to nevadí. Že tam ta malá bordelářka uvnitř pořád je. Nijak se na to nevymlouvám, ale odmítám předstírat, že jsem perfektní. A kromě toho jsem přesvědčená, že by mi to stejně žádné velké štěstí nepřineslo.

Nakonec jsem si na jednu kamarádku, která perfekcionistka je, přece jen vzpomněla. Pokaždé má dokonalé nehty, vlasy, make-up a po těle různé úpravy, o kterých jsem ani netušila, že se dělají. Pravidelně cvičí a to, co nešlo upravit cvičením, šlo upravit plastickým zákrokem. Vypadá výborně! A na všechno si vydělá sama. A ne, ani to není opuštěná workoholička. Má hezký vztah, protože i o něj pečuje. Každý den vaří, a to skvěle. Byt má krásný, zrekonstruovaný a perfektně uklizený. O víkendu jezdí s psíkem, který je také pečlivě zastřižen, vykoupán a nesmrdí, na chatu s krásnou udržovanou zahrádkou. Má to jediný problém – nejsem si jistá, jestli je to ještě moje kamarádka, protože jsme se asi dva roky neviděly. Být perfektní stojí totiž strašně moc času.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 08/2021 Moje psychologie 08/2021 Autor: Archiv Mojí psychologie
Autor: Marta Fenclová
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy