Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Slon v porcelánu: Proč je šikana kvůli výšce stejně závažná jako ta kvůli váze?

Sebepřijetí je zajímavé slovo, jehož význam jsem si neuvědomovala celé roky. A to jsem sebe sama začala vnímat poměrně brzy. Někdy v sedmé třídě jsem například jako svoje největší přání k narozeninám uvedla, že už nechci růst.

Byla jsem tehdy nejvyšší ze třídy, ale pořád se to ještě dalo zvládat bez každodenních poznámek: „Jé, no tys nám narostla! Kolik měříš?“ Instinktivně jsem tušila, že by to mohlo být v budoucnu daleko náročnější. A taky bylo. V pubertě to nabralo doslova vysoké obrátky. Výška byla dlouho moje trauma číslo jedna. Když je člověk malý, snadno se schová a zapadne. Prostě nemám den, tak si mě dneska nevšímejte a až budu chtít vyniknout, vezmu si podpatky. Ale introvertka jako bidlo? Tak to je skutečné prokletí.

TIP NA VIDEO: Jak moc nás ovlivňuje bodyshaming?

Video placeholde

Český občan rád zírá na cokoli, co se vymyká z průměru. A taky rád dává přezdívky jako slonice, žirafa nebo tyvole. Zajímavé, že jakmile jsem vyjela kamkoli do zahraničí, měla jsem klid. Ale tady moje výška všechny něčím fascinovala. Kluci mě bázlivě obcházeli, protože co s takovou obryní. Dneska mi přijde mých 178 centimetrů docela v pohodě, ale tehdy?„Slečno, podala byste mi to z támhle toho regálu, já tam nedosáhnu,“ obracely se na mě babičky v samoobsluze a já ochotně natáhla svůj pařát a vložila jim do košíku požadované zboží. Jenže tím to zdaleka neskončilo.

Vysoké tělo potřebuje pevný základ, takže se k výšce přidala velikost chodidla. Sehnat hezkou botu je problém. Ale sehnat hezkou botu velikosti 41? Nemožné. „Aha, tak v jednačtyřicítce se nevyrábí,“ slýchávala jsem pravidelně odpověď prodavaček, jejichž pohled naznačoval, že mi už zbývá jen se pokřižovat. A které mě dlouho utvrzovaly v tom, že jsem prostě přírodní anomálie. Obluda. Pokud už v mém regálku v obchodě nějaká bota byla, tak na vysokém podpatku. Protože co jiného chce nosit introvertní dívka se 178 centimetry? Boty na jehle.

Když se později objevily první obchody s nadměrnými velikostmi, nadšeně jsem tam vběhla s tím, že si na nás, monstra, konečně někdo vzpomněl. Ale i tam mě čekalo velké zklamání. Zaprvé, to, co se tam vydávalo za boty, připomínalo papuče, bagančata a sedmimílové boty. Ale hlavně moje 41 tady byla zase moc malá velikost na to, aby bylo z čeho vybírat! A když už se mi nějakým zázrakem podařilo boty sehnat, zvykla jsem si je nosit tak dlouho, dokud se skoro nerozpadly. Roky jsem se zabývala myšlenkami, zda by šlo nějak uříznout můj příliš dlouhý palec na noze. Stačil by centimetr a měla bych normální nožku. Dočetla jsem se, že japonským gejšám svazovali odmalička chodidla, aby jim příliš nenarostla, a zazlívala jsem svojí mámě, že ji to taky nenapadlo.

Zajímavé také je, že se od vysokých žen očekává, že si tak nějak se vším poradí samy. Opečovávat je přece třeba ty malé, křehké bytosti. Nikoho nezajímá, že mají stokrát víc energie a síly než my, slonice, které jsme za celý den dost unavené z vláčení svého vysokého těla. Byla jsem vždycky zvyklá nosit těžké tašky, batohy a nákupy. Volat si sama taxíka. Platit si svoji útratu. Když si moje malá, křehká kamarádka zvrtla kotník, nesl ji kamarád dokonce celou cestu domů a ještě na mě zkoušel kukuč, jestli bych ho nevystřídala. To já jsem se zlomenou nártní kůstkou pěkně vyskákala až do pátého patra. 

K obřímu chodidlu a výšce se brzy přidala spousta dalších komplexů. Například vlasy. Moje jemné a úplně, ale úplně rovné vlasy. Tak strašně moc jsem záviděla holkám, kterým se vlasy přirozeně vlnily! Anebo těm, které si je jen tak halabala stáhly gumičkou do bohatého culíku. Moje jemné vlásky byly jako tenké nitky, které v culíku připomínaly myší ocásek. Vyzkoušela jsem úplně všechno. Kúry, kulmy, natáčky, fény. A samozřejmě i tehdy módní trvalou, kvůli které jsem vypadala tři měsíce jako žlutý pomeranč.

Nakonec jsem to vzdala a nechala je rovné, protože i když se mi náhodou podařilo pomocí tužidel a laku něco na hlavě vytvořit, stačil jemný deštík a všechno bylo v háji. A jednoho dne jsem s údivem zjistila, že si kamarádka svoje vlnité vlasy každé ráno pečlivě žehlí. „Jé, ty se máš!“ poskakovala kolem mojí zplihlé hlavy a já ji podezřívala, že to ve své hlavě nemá v pořádku. 

Pleť. No tak to bylo v pubertě taky velké téma. Jeden pupínek mi dokázal zničit celé týdny, které mi zabralo jeho podrobné zkoumání, experimentování s kosmetikou a pití litrů kopřivového čaje. Vyjít si jen tak k bazénu? Tak to ani náhodou. Tady byla spousta dalších nástrah souvisejících s vyvíjejícím se tělem, kde neustále něco přebývalo. Říkaly jsme tomu s holkami špeky, vaky, obřívaky, celulitida, madla, tadyto a tukovézásoby. Nedávno jsem našla svoji starou fotku. Je mi na ní kolem dvaceti a mám na ní nožičky jako hůlčičky. Já byla takhle hubená? Zírala jsem fascinovaně na tu mladou holku s hezkými rovnými vlasy a čistou mladou pletí.

Proč mi to tenkrát nikdo neřekl? Kolik ubrečených večerů bych si ušetřila! A těch výčitek, že „on“ si mě nevšiml, protože mi ten večer nedržely vlasy a z kalhot mi tekly špeky? Možná kdybych tenkrát místo toho víc četla, cestovala, studovala, smála se, mohla jsem dneska za něco přebírat Oscara nebo žít na zámku. Na druhou stranu je štěstí, že mi něco z toho došlo. Je to taková úleva! Nemyslím tím, že už to neřeším. Pořád si kroutím vlasy, ale když nedrží, nezblázní se to. Pořád chodím cvičit. Ale taky cvičím to uvnitř, nebo se o to alespoň snažím. Protože čím líp se cítím, tím lépe to vypadá i navenek. Jak prosté. A to se mi prosím chodidlo zvětšilo ještě o velikost a ujišťuji vás, že sehnat hezkou botu číslo 42 je úplné sci-fi. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 08/20. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz