Tělocvik bývá na školách nejoblíbenější předmět. Děti se při něm vyřádí, bývá legrace, nehrozí špatné známky. Až na to, že vůbec. Mnozí z nás si z hodin tělesné výchovy odnášejí spíš vzpomínky na stažený žaludek a stres z toho, co přijde. Dodnes si vybavujeme zatuchlý pach tělocvičen, kovový chlad oprýskaných tyčí na šplh nebo stres, když se uprostřed tělocvičny náhle zjevila koza na přeskoky. A bohužel i hlášky některých učitelů, které na celý život poznamenaly náš vztah ke sportu.
„Naštěstí už to pro mě není téma,“ myslela jsem si zhruba do pětatřiceti. V dospělosti se traumatizující hodiny tělocviku stanou uzavřenou kapitolou i díky tomu, že výrazně ubyde situací, které by je připomínaly – sportovně zaměřené teambuildingy mě v kreativně zaměřeném prostředí naštěstí minuly, jinak bych si asi musela napsat omluvenku. Jenže pak moje dcera nastoupila do státního systému vzdělávání a ten příběh začal v podstatě nanovo, protože geny neoklamete. Poučení z rodičovství, o kterém vám řekne málokdo? Některé věci se svými dětmi prožijete podruhé, ať chcete, nebo nechcete. A bude vás to bolet skoro stejně jako tenkrát.
TIP NA VIDEO: Jak si poradit s úzkostí?
„Ve škole dobrý... až na tělocvik, to byl průšvih,“ pronesla dcera na obligátní rodičovskou otázku s přiškrceným hláskem a mně bylo jasné, že z ní zase budu muset páčit, co se stalo. Vlastně skoro nic. Jen se tentokrát spojily dvě třídy, které proti sobě hrály vybíjenou. V podstatě už nemusela nic dodávat, vím zcela přesně, jak se cítila – jako bych tam byla také. Úzkost introverta z prakticky neznámých dětí umocněná o strach, že před nimi budu muset předvádět něco, co neovládám a nesnáším. Vůle to prostě jen nějak přežít, ideálně bez posměšků okolí – což se tentokrát mojí dceři nepovedlo. Když ji vybili, odešla ze hřiště špatnou cestou, takže ji učitel přede všemi vracel. Následně ji dorazil kapitán: „Ty vole, ty vůbec neumíš házet!“ Po zbytek hodiny už jen zadržovala pláč.
Sama si živě vybavuju, jak jsem se hodin tělocviku bála – a ještě víc těch, které se odehrávaly venku, protože atletika mi šla ze všeho nejméně. Nejhorší bylo skákat do dálky, házet krikeťákem a běhat podle tabulek – věděla jsem, že nedosáhnu dál než na čtyřku. Zatímco v ostatních předmětech jsem patřila mezi premianty, na hřišti jsem se vždy cítila jako největší nula.„Připadala jsem si hloupá a nemožná,“ popsala podobně své pocity moje dcera. Přitom nedávno jsem měla možnost sledovat ji na hodině baletu, kde vydržela hodinu a půl na pohled ladných, ve skutečnosti však velmi náročných cviků. (Schválně si zkuste natáhnout nohu před sebe až do pravého úhlu i s napjatou špičkou a několik sekund držte.) Při vybíjené však baletní vytrvalost neprodáte, i když díky ní máte v deseti letech vyrýsované břicho.
„Tělocvik byl jediným předmětem, kde jsem během jediné hodiny dostala dvě pětky (za gymnastiku) a jednu čtyřku (za skákání přes švihadlo na čas). Jednou jsme ale na čas měli dělat kliky. V té době jsem byla díky posilování v opravdu dobré kondici a nakonec jsem jich za minutu udělala nejvíc ze všech. Když jsem číslo hlásila učitelce, změřila si mě pohledem a sarkasticky řekla, že není možné, abych to se svojí postavou zvládla a číslo mi v tabulce výsledků snížila o 20,“ vzpomíná kolegyně Týna. Tělesná výchova pro ni byla od základní školy strašákem, třebaže se odmala věnovala tanci a například míčové hry zbožňovala. „I tak jsem ale pravidelně zůstávala poslední z chumlu dětí, z nichž si dva kapitáni vybírali parťáky k sobě do týmu.” Bohužel tím Týniny negativní zkušenosti zdaleka nekončí – v šesté třídě jí vyučující uštědřila hodnocení, které snad musela převzít z filmu Metráček (1972): „Ty můžeš tak maximálně házet koulí.“
Problémy nepominuly ani na střední škole. „Podotýkám, že jsem se aktivně věnovala sportu i mimo školu. Nic to ale nezměnilo na mé škatulce ‚absolutně nešikovný tlustý holky'. Na střední mi tělocvikářka po jednom excesu, kdy jsem odmítla udělat stojku, protože jsem zkrátka věděla, že ji neudělám, řekla, že mi – cituji – ‚za to napálí komisionálky a pozve na ně celou školu, aby se mi mohli smát‘,“ přidává Týna další otřesnou zkušenost.
Osobně zase nemůžu ani po dvaceti letech dostat z hlavy hlášku, kterou mě v devítce počastovala učitelka v reakci na mé volejbalové snažení. „Co s tebou budou na tom gymplu dělat?“ Dvojku na vysvědčení si pak samozřejmě neodpustila. Ale jsou i učitelé, kteří tuto roli umějí dovést ad absurdum. „Jednou jsem na střední škole dostala špatnou známku na vysvědčení, protože jsem neuměla namalovat pěknou rozcvičku na papír, asi takovou, kterou si pan tělocvikář představoval,“ šokovala mě svou zkušeností další kolegyně Kristýna.
„Tělocvik jsem začala nenávidět a bohužel dodnes cítím chvění v žaludku, když si na ta léta vzpomenu. Sport mám ráda, ale zároveň při jakékoli nové pohybové aktivitě cítím neskutečnou nervozitu a mívám tendence se nakonec z návštěvy fitka vymluvit. Ostatně jsem o tom nedávno psala v rámci svého sloupku Rozhýbaná,“ doplňuje Týna.
Já sama jsem si z těchto hodin pro změnu rovnou odnesla, že na sport asi moc nejsem a dodneška mi to můj vnitřní hlas připomíná, i když si chci jen zacvičit jógu. Já, takové dřevo? V diskusi se nabízí pádný argument, že děti by měli vést ke sportu především jejich rodiče, protože dvě hodiny týdně ve škole stejně nic nevytrhnou. Samozřejmě souhlasím, jen by si ty rodiče nemuseli nést trauma ze sportu z vlastního dětství.
Rozhodla jsem se, že tento začarovaný kruh zkusím přetnout a se souhlasem dcery napsala učiteli e-mail, kde jsem shrnula své argumenty a ano, i svou celoživotní frustraci. „Apeluju na to, aby hodiny tělocviku zůstávaly příjemným předmětem i pro děti, které nemají takové sportovní nadání jako ostatní. Možná nemají, to ale neznamená, že v nich musíme vypěstovat odpor ke sportu obecně.“ Čekala jsem dva dny, než jsem dostala odpověď, jestli nechci přijít na konzultaci. Chtěla jsem – říct konečně někomu od plic, jak fatálně může ten „všemi oblíbený“ tělocvik zraňovat. Ale pak přišlo něco nečekaného. „Pokud se vaše dcera necítí kvůli vybíjené komfortně, tak ať ji nehraje. Může to říct a jít se na chvíli posadit,“ pronesl tělocvikář klidně a bez špetky cynismu. Mít možnost volby se zdála být tak neskutečná, že jsem s ní vůbec nepočítala, a cestou domů jsem jen žasla: Tak takhle jednoduché to je. Tak takhle jednoduché to mohlo kdysi být.
